V minulých dnech jsem občas pročítal komentáře týkající se maturitní písemné práce z češtiny. Není to poprvé, kdy se ozývá kritika, a jistě zdaleka ne naposled – školství je oblast, která je, řečeno s určitou nadsázkou, v permanentní krizi. A maturita je jen vrcholkem ledovce, na který naráží náš školský Titanic.

Tentokrát tedy šlo o písemnou práci, jednoduše řekněme o sloh, což je už svou podstatou dost ošidná oblast. Jde o činnost tvůrčí, kde meze nejsou ostré. V matematice je jasno – výpočet je správný, nebo chybný. Ale jak hodnotit sloh? To je obecná otázka písemného projevu, navíc v tomto případě uměleckého. Na rozdíl od matematického příkladu je tady hodnocení přece jen subjektivní. Zaujal mne na internetu komentář studentky, která se tázala, kolik je v Cermatu hodnotitelů na ty tisíce slohových prací, které se sejdou. Přesněji, kolik těch prací je na jednoho a zda ten jeden postupně nepodlehne prosté únavě, když toho má číst tolik. Nevím, kolik na to má času, ostatně ani nevím, kdo vybírá hodnotitele a podle jakého hlediska. Rozhodně to jsou podstatná témata. Ale to by byla jiná debata.

Otázka oné studentky je na místě. Navíc, ta subjektivita. Neubráníme se jí, nebo jen obtížně. Stačí se podívat do různých medií na literární kritiky nějakého díla a nejednou je patrná různost stanovisek. Nadsazeným příkladem nechť je jeden hodnotitel studentských slohů nakloněn Haškovi a jeho Švejkovi, druhý Ivanu Klímovi. Na danou práci mohou pohlížet odlišně, a nelze jim to vytýkat. Znám to z vlastní zkušenosti. Po léta občas píši, vesměs populárně o vědě, ale i tak – někdy to redakce odmítne, bez odůvodnění, jindy s tím, že to nezapadá do koncepce. A někteří upřímní napíší rovnou, že to „není ono“. Přijímám to, nejsem spisovatel. Přitom psaní o vědě má výraznější mantinely, než umělecká próza.

Teď zpět do školy. Tehdejší jedenáctiletku jsem ukončil před více než půl stoletím; jsem pamětník a tak to, prosím, přijímejte. Vzpomínám si na historku, která se na onom ústavu tradovala, nevím, zda pravdivá. Ještě před námi navštěvoval toto vzdělávací zařízení syn tehdy známého spisovatele. Hoch průměrný, žádný literát, takže jeho slohy bývaly hodnoceny rovněž průměrnými známkami. K tomu dodám, že každé čtvrtletí jsme psali velký sloh, vždy jeden ve škole, druhý doma. A ten domácí napsal jednou hochovi jeho spisovatelský otec. Sešit se prý vrátil opravený a dole stálo: „Slabomyslné! Dostatečně!“ Zlé jazyky pravily, že to byla poprvé otevřená kritika onoho umělce. Prý se tím vysvětlovalo, proč pak psal o té škole, že tam vychovávají děti Švejkem. Na vánoční besídce se totiž hrávala scénka z Haškova díla. V mé době už jsme hráli Sen noci svatojánské.

Nad touto dávnou příhodou si připadám skoro jako kronikář Kosmas s jeho bájivým vyprávěním starců, ovšem něco na tom vyprávění je – otázka subjektivity. Češtinářka se po studentovi „nevozila“, znali jsme ji jako přísnou, leč spravedlivou dámu. Sloh se jí opravdu nelíbil.

Za kvartální práci jsme někdy mívali dvě známky: za gramatiku a za styl. Něco jako v krasobruslení, technická úroveň a umělecký dojem. U maturitního slohu byla jedna, sumární. Dodnes si pamatuji, že jsem psal na téma „Přínos slovanských vědců světové vědě“. Měli jsme na to, tuším, přinejmenším tři hodiny. Nevím, kolik stran jsem popsal, už tehdy jsem směřoval k přírodním vědám. Nebyl problém vyprávět o Purkyňovi, o Mendelovi a jeho klášterní zahrádce, což prošlo, o Mendělejevovi. Také mi prošlo, že jsem zcela pominul neblaze proslulé, leč tehdy ještě uznávané postavy sovětské vědy, Lysenka a Lepešinskou.

Pamatuji si, že to bylo nakonec dost dlouhé, takže jsem dnes zaražen, když čtu, že maturitní sloh má čítat 250 slov. Přinejmenším? Nebo jsem se přehlédl? To je přece spíš jen trochu delší esemeska. I tak ale, pokud jich má nějaký hodnotitel číst nevím kolik, desítky, patrně snad více, je to problém. Navíc jsme v bludném kruhu, kdy si stěžujeme, že se mládež stále hůře vyjadřuje, což vidím na diplomových pracích studentů, ale ptejme se také, proč tomu tak je. Dnešní doba je jiná než ta, kdy jsem maturoval, probíhá nějaký vývoj. Jaký, to je další otázka. Nebudou lidé časem psát opravdu spíš jen ty krátké textové zprávy? A pouze pár nadšenců bude pokračovat v psaní knih? Nevím, nechť soudí povolanější.

Mám však pocit, který jsem se pokusil naznačit – není snadné hodnotit psaný projev. Můžeme poukázat na gramatické chyby, ale kdo ví, zda styl, který se nám zrovna nelíbí, neskrývá budoucího slavného literáta. Nebylo by možná vhodnější hodnotit maturitní písemky z češtiny spíš binárním systémem: ano − ne? Pak by práce srozumitelná, která má „hlavu a patu“, mohla dostat hodnocení „vyhovuje“. Tahle možnost by měla převažovat, měla by jen dokládat, že student/studentka (pokouším se o genderovou vyváženost) dokáže něco napsat, přitom bez ohledu na to, zda zrovna trefil/a styl fejetonu, nebo nějaký jiný. A potom nanejvýš známkovat gramatické chyby (ale pokud by se stal/a literátem/literátkou, případné prohřešky proti jazyku opravuje nakladatelský redaktor, což znám z vlastní zkušenosti). Maturita z češtiny by nemusela být noční můrou. Na to stačí ostatní předměty, třeba matematika, ale to je také téma jiné diskuse.