ŠKOLSTVÍ: Skutečná cena
Vraťme se k našemu Simpliciovi, který právě odmaturoval a přemýšlí, zda má studovat na vysoké škole. Zvažuje jistě, zda se mu vyplatí, aby pět let strpěl snížený životní standard studenta. Na druhou stranu jistě předpokládá, že se mu diplom v budoucnu vrátí v podobě vyšších příjmů. Nemohl si ale nepovšimnout jisté asymetrie, kterou vytváří stát. Totiž jako student v našem školství si své studium nemusí nijak platit, tedy stát do něho v několika letech investuje stovky tisíc, čímž na jednu z misek vah přihazuje pořádně těžké závaží. Kdokoliv se pro studium nerozhodne, tyto peníze zahazuje! Jak byste za takových podmínek volili vy, jak volí většina?
Nakonec se tedy Simplicius rozhoduje pro vzdělání, protože není tak hloupý, aby v době, kdy převážná část jeho vrstevníků usiluje o titul, znevýhodňoval sám sebe a snižoval své budoucí šance na trhu práce tím, že by nějaký ten papír sám neměl. Přeci jen mají-li ho skoro všichni, musí jej mít i on, což je závěr, který jeho vrstevníci též jistě učinili. Zároveň si ale uvědomuje, ostatně jménem si to přeji naznačit, že jej právě hvězdná akademická kariéra na nejobtížnějších fakultách nečeká. Proto volí racionálně, volí poněkud „snazší“ fakultu. Že takové neexistují? To se jistě mýlíte, protože kdekoliv je poptávka, jistě se brzy objeví i odpovídající nabídka. Po pěti letech můžete Simplicia potkat na Úřadu práce, totiž těch titulů se dneska tiskne nějak moc a zaměstnavatelé samozřejmě dovedou jejich kvalitu vážit realisticky.
Kdybychom však na Simplicia naléhali, aby nestudoval, aby raději šel pracovat, aby neplýtval vzácnými prostředky na cosi, co společnost skutečně nepotřebuje, pouze by se nám vysmál, protože i on, jakkoliv snad prostý, jistě musí vidět tu nespravedlnost. Jakou? Totiž náš stát jedny bohatě obdaruje a zdarma je připraví na kariéru, zatímco druzí mohou pracovat a je jim dovoleno odvádět daně, ze kterých se tato hra platí. Většina, drtivá většina z nás má dosti fištrónu, aby dospěla ke stejnému závěru a zasedla na dlouhá léta do lavic. Neblahým důsledkem je ztráta ohromného množství práce a peněz, nemluvě o obecném poklesu kvality našeho školství. Ani se nedá mluvit o sociální spravedlnosti, jak mnozí činí, protože děti vyšších vrstev jistě nejsou těmi, které se rozhodnou nestudovat. Řešením je pochopitelně ustavit opět soulad mezi konáním jednotlivce a zájmem celé společnosti, mezi jeho osobním prospěchem a prospěchem společenským. Jak to lze učinit?
Idealisté jistě by teď na mém místě vymalovali zářivé paláce, ve kterých nezištní a moudří zaměstnanci státu rozhodnou o počtech studentů v tom či onom oboru, o nezbytné kvalifikaci, které se jim musí dostat, a tak dále, to vše podle potřeb naší ekonomiky. Zůstaňme však oběma nohama pevně na zemi. Představme si ty stohy papíru, výkazů a statistik, které by bylo pro takový účel třeba zpracovat. Aby se vůbec mohla byrokracie zhostit svého úkolu, musí tato data mít nepochybně k dispozici. A pak, pak by snad mohli tito úředníci v klidu a tichu pracovat na svém olbřímím úkolu? Ani v nejmenším! Představme si pány politiky, jak by přijímali deputaci za deputací z té či oné univerzity, jak by v novinách mnozí mistři pera brousili své brky o téma potřeby rozvoje toho kterého oboru, jak by měšťanostové ze všech krajů země mířili do Prahy zadout z plných plic na podporu rozvoje právě svého rodiště. Ne, jen ten, kdo docela postrádá tušení o běhu věcí, by mohl skutečně věřit, že by rozhodnutí vycházející z onoho úřednického paláce skutečně vyjadřovala potřeby naší ekonomiky. Co víc, byrokracie má jisté své nedostatky, které nedokáže překonat ani v případě, že funguje, jak nejlépe vůbec svede. Kterak by mohl úředník skutečně zhodnotit kvalitu vzdělání, kterého se Simpliciovi dostává? Kterak by úředník mohl zhodnotit, zda škola nenaplňuje pouze formální požadavky a nevyprázdňuje ve skutečnosti obsah, aby snížila své náklady. I kdyby to snad byrokrat dokázal svým zrakem odhalit, mohl by něco změnit? Pamatuji se, jak v jisté jiné době jezdily vozy přivážející ráno do obchodu chléb s pravidelným zpozděním. Pak se cosi stalo a jezdí se už včas. Myslíte snad, že to byl váš zápis v Knize přání a stížností, co přivodilo tuto změnu?
Jediným vskutku fungujícím způsobem, jak usmířit zájem jednotlivce se zájmem celé společnosti, je umožnit každému z nás, abychom mohli za poskytnutou službu zaplatit plnou cenu. Však také je ta jen vyjádřením vzácnosti zdrojů, které byly její výrobou využity, vyjádřením všech těch možností, které této realizované musely být obětovány. Byť je cena pouhým jediným číslem, vyjadřuje všechnu potřebnou informaci, vyjadřuje ji tak jednoduše, jak jen to jde. Kdykoliv někdo musel pracovat tvrdě a dlouho, kdykoliv byly zmařeny vzácné statky v průběhu výroby, kdykoliv vaše přání koliduje s přáním ostatních lidí, musíte zaplatit mnoho. A tato vaše schopnost jen vyjadřuje, že pro jiné lidi svou vlastní prací produkujete to, co je jim vzácné.
Jestliže je cenový systém zásahem státu narušen, dochází nevyhnutelně k plýtvání. Subvence podporují výrobu jednoho druhu zboží na úkor druhého, které si však lidé přejí méně, neboť jinak by subvence vůbec potřeba nebylo. Vynakládat své prostředky k naplnění méně žádoucích cílů je plýtváním zcela očividně. Tak je tomu i se subvencemi, které plynou do našeho školství, přestože slýcháme často, jak podpora vzdělání podporuje náš budoucí růst. Simplicius by velmi pravděpodobně nestudoval, kdyby musel zaplatit plnou cenu svého vzdělání. Protože však svou subvenci dostává, může se věnovat této neproduktivní činnosti a tak poškozovat zájem všech ostatních. Ano, poškozovat! Kdyby totiž tyto peníze nebyly státem nikdy vybrány na daních a kdyby Simplicius racionálně zhodnotil své schopnosti, měli bychom jeho práci a navíc všechny tyto vyplýtvané peníze. Pokud by Simpliciův titul představoval jejich nejlepší možné zužitkování, kdosi by mu je nabídl. Protože však se tak nestalo, musel existovat jiný a lepší cíl, k jehož naplnění byly vynaloženy. Dost možná třeba přispěly k výrobě nějakého zařízení, anebo z nich byl zaplacen důležitý vědecký projekt. Kdykoliv někdo hlásá, že jejich investováním do Simplicia bohatneme, dopouští se omylu. Ve skutečnosti totiž plýtváme, jsme chudší, než bychom bývali mohli být, kdybychom majitelům těchto peněz dovolili najít pro ně lepší využití.
O sociální spravedlnosti našeho školství lze též velmi pochybovat. Pravda, každý může studovat. Nicméně ti, kdo si přeci jen vyberou spíše práci než univerzitu, jsou okrádáni, platí svými daněmi vzdělání ostatním, aby na ně ti pak pohlíželi svrchu. A přesto mnozí věří tomu, že levicové ideály je zavazují k podpoře bezplatného školství. Podobně se věří, že takovéto školství poskytuje všem rovné příležitosti. Ani v nejmenším! Problémy byrokratického řízení resortu vedou ke snížení kvality, tedy všem se dostane vzdělání, nicméně špatného. Ti, kdo jsou skutečně bohatí, mohou s pomocí svých prostředků uniknout. Jedny tedy tyto systém očividně okrádá, další odsuzuje k průměrnému vzdělání, jen malé části populace je dopřána svoboda výběru. Ať už je to jakékoliv, není to sociálně spravedlivé ani v nejmenším, nedovedu pochopit, z jakého důvodu vůbec toto levice dokáže strpět.
Svoboda volby, racionalita trhu a sociální spravedlnost však přesto mohou být usmířeny. Není však možné, aby stát nadále vylučoval celou skupinu obyvatel ze své přízně, není možné, aby jedněm dával a na druhé ukazoval dlouhý nos. Jinými slovy peníze, má-li je ze státní kasy dostat vůbec někdo, musí dostat všichni bez rozdílu, tedy i ti, kdo nestudují.
Představme si Simplicia, jak otevírá ve svých osmnácti letech dopis z Ministerstva financí, který jej informuje o tom, že mu byl zřízen účet a na něj složeny jisté prostředky, přesně tak vysoká suma, jakou nyní vynakládá stát na pět let studia. Dále se Simplicius dozví, že má dvě možnosti. První je studium, budou tyto peníze převáděny rok za rokem na účet fakulty, kterou určí. V tomto ohledu se tedy nic nemění. Pokud však Simplicius půjde pracovat, odečte se mu uvedená suma z jeho daní.
Tato zdánlivá maličkost mění docela všecko! Předpokládejme, že Simplicius si najde práce a nestuduje. Peníze, které dostal výše uvedeným dopisem, jsou pro něho docela reálné, vidí je na každé své výplatní pásce. Ve skutečnosti jsou to prostředky, které mu stát nevezme, nikoliv daruje. To ale nic nemění na Simpliciově situaci. I když nešel studovat, není ve srovnání se svými vrstevníky o nic ošizen. Naopak má silný důvod, aby usilovně pracoval, protože tak dostane své prostředky z onoho účtu rychleji. Podobně se všecko mění i v případě, že by se rozhodl studovat. Totiž tím by všecky ty peníze musel oželet. Nyní tedy váží skutečnou cenu svého vzdělání a soudí mnohem pečlivěji, zda se mu těch pět let vyplatí, anebo zda půjde o ztrátu.
Tento systém, na rozdíl od současného, je sociálně spravedlivý, nikoho nezbavuje příležitosti vzdělání a zároveň všem měří stejným metrem. Simplicius byl přinucen platit skutečnou cenu svého vzdělání a díky tomu se lze spoléhat, že jeho volba je volbou, která prospěje celé společnosti. Kdykoliv vzroste potřeba vzdělaných lidí, příslib vyšších platů přiláká více lidí ke studiu. Kdykoliv naopak bude možno si dobře vydělat i bez titulu, lidé jím nebudou zbytečně ztrácet čas, nebudou neproduktivně odčerpávat prostředky celé společnosti, protože by tím okrádali též sami sebe. Tak je onen soulad mezi jedincem a společností bezpečně zajištěn. Má však tento model ještě další výhody. Nebude už potom potřeba žádné byrokratické regulace vysokých učení a naše univerzity budou kvalitnější. Kdo by si kupoval nekvalitní služby? Student pozná, že je šizen, bezpečněji než libovolný úředník sedící ve své kanceláři.
Mýlím-li se, pak nanejvýš takovýto model odstraní nespravedlnost a pro jistou skupinu obyvatel sníží daňovou zátěž. Mám-li pravdu, pak budeme mít lepší školství a ohromné plýtvání lidmi i penězi bude odstraněno. Může to být tedy jedině lepší. Rád bych prohlásil, že to je skvělostí mnou představeného plánu. Spíše však je to tím, že pitoměji, než jak to děláme teď, už to dělat ani nejde.
