Co udělá mladý absolvent medicíny, například zubař, když se mu po šesti letech studia, které věru není žádná legrace a při němž těžko zbude nějaký čas na přivýdělek, otevře v jeho pětadvaceti perspektiva, že bude vydělávat v prvních pár letech na příslušném oddělení v nemocnici asi tolik, co tam má ukrajinská uklizečka? A co udělá, když bude mít, až konečně dosáhne na průměrnou mzdu, vyhlídku na to, že musí začít splácet odložené školné? Vezme tohle všechno na sebe, nebo se poohlédne po místě někde v Británii, kde mu dají skoro desetkrát tolik?

Odpověď na tyhle otázky nejspíš netřeba hledat dlouho. Právě proto by z nich ale měli pravicoví politici při svých diskusích o zavedení školného vycházet. Už proto, že právě v medicíně, ale stejně tak i ve vědě a výzkumu, je tzv. „odliv mozků“ z ČR už v plném proudu. Jistě: všechny tři strany eventuální koalice svorně tvrdí, že školné nesmí bránit nikomu v přístupu na vysokou školu. Jinými slovy, nesmí být strukturováno tak, aby si studium nemohli lidé z chudších vrstev dovolit. Jenže to už se děje odedávna i bez školného. Jednoduše proto, že pro děti z nižších sociálních vrstev byl jejich původ de facto bariérou v přístupu k vyššímu vzdělání už za socialismu, údajné „vládě dělníků a rolníků“. Už tenkrát dokládaly nezávislé sociologické výzkumy reálnou neprůchodnost zdejšího školského systému, kterou jsme si přenesli do současnosti prakticky beze změny. A nejde jen o to, že děti z nižších sociálních vrstev nemají doma bohatě zásobenou knihovnu a chybí jim tak podněty k dalšímu rozvoji: K vrstvám, které si mohou dovolit živit své dospělé děti pět až šest let na vysoké jen s vypětím všech sil, patří hlavně, podobně jako před dvaceti lety, relativně široký okruh mizerně placených intelektuálů.

Jsou to především jejich děti, které se na vysoké snaží aspoň o prospěchové stipendium, když už tu, dvacet let po sametu, pořád ještě není systém stipendií ve formě státních půjček pro všechny, jejichž rodiče by studia jejich dětí finančně vyčerpaly. Slovo „aspoň“ je na místě, protože v reálu je o taková stipendia nouze, a tak je fakulty přidělují mnohdy na základě až absurdně přísných kritérií.

Pokud se tedy koaliční partneři dohodnou na jiné než odložené formě placení školného, nebo nevykompensují okamžité školné systémem stipendií a půjček, bude to jen další zátěž pro ty nadané a pilné, kteří se mají co ohánět už teď. Mohla by to pak být poslední kapka při jejich jistě nelehkém rozhodování, zda na vysokou vůbec jít.

Kdo totiž kouká jen na to, aby rychle vydělal peníze, ten se v Česku obvykle vysoké škole vyhne, protože se mu to nevyplatí. Podle společnosti Profesia, která dělala průzkum platů v Česku, na Slovensku a v Maďarsku, dohoní zdejší vysokoškoláci v průměru středoškoláky v objemu vydělaných peněz až po skoro jedenácti letech a kdyby spláceli odložené školné, tak by se tento nepoměr ještě prodloužil. Jak na Slovensku, tak v Maďarsku je tato doba kratší. Je to proto, že zatímco český absolvent bere v průměru po nástupu do zaměstnání jen o tisícovku víc než stejně starý středoškolák, který už pět let pracuje za průměrnou mzdu, je například v Maďarsku plat začínajícího vysokoškoláka v tomto srovnání dvojnásobný. Investice do vysokoškolského diplomu se tam tak v průměru vrátí už za necelých šest let.

U nás přežívá naproti tomu z komunismu zděděná platová nivelizace, umocněná dneska ovšem i tím, že se tu vyskytují vysoké školy s učiteli, kteří jsou sotva hodni toho jména. Na kvalitě absolventů se to nemůže nepodepsat. Proti tomu ovšem školné nepomůže. Tenhle Augiášův chlív vznikl v závětří státu a ten ho nejdřív musí vyčistit. O školném by se tedy mělo mluvit především v souvislosti se systémovou reformou celého vysokého školství.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6