ŠKOLSTVÍ: Revoluce ve výuce a vzdělávání
Hlavním motivem navrhovaných reforem má být redukce nároků na takzvané memorování faktů a zvýšení důrazu na vyhledávání a práci s informacemi. Začnu hned s prvním předpokladem – redukce nároků. Každý, kdo prošel kompletním „vzdělávacím procesem“ ve více či méně vzdálené minulosti a současně má možnost nějakým způsobem sledovat tuto oblast i dnes, mi dá za pravdu, že úroveň vzdělávání a nároky kladené na studenty pomalu ale vytrvale klesají. Mohu to dokumentovat mnoha příklady.
Moje žena učí na technice, sama vystudovala geologii před dvaceti lety. Má možnost porovnávat, jaké nároky byly kladeny na studenty tehdy a nyní, má možnost srovnávat také úroveň maturantů. Závěr je pro ni zcela jednoznačný – často je pro ni velmi obtížné pochopit, jak je možné, že hloupost a lenost dotyčného člověka unikala po čtyři roky pozornosti jeho pedagogů a jakým zázrakem tento talent indolence prošel u maturity. Samozřejmě je to generalizace, nicméně je založena na statisticky významném nárůstu četnosti takových „případů“.
Jeden z mých učitelů fyziky mi nedávno vyprávěl, že měl možnost nahlédnout do archivu písemných maturitních prací z matematiky z doby první republiky. „No, bylo tam pár příkladů, s nimiž by mnozí naši studenti s úspěšně složenou zkouškou z kalkulu těžce bojovali,“ tak nějak zněl jeho komentář. Bavíme se, prosím, o zkoušce ze základního univerzitního kursu matematiky pro odborné fyziky.
Paní Tereza Brdečková (z opačné strany pomyslné barikády) se nedávno v jakémsi novinovém rozhovoru svěřila, jak se slzami vděčnosti v očích přijala zprávu o zrušení povinné maturity z matematiky, takže její humanitně nadaná dcera nebude týrána a frustrována nutností se na takovou hrůzu připravovat. Matka, které nevadí, že její potomek bude (a to ještě v lepším případě) polovzdělanec? No prosím, její problém, chtělo by se říci. Ale proč kvůli takovým lidem, kteří asi mají dost vlivných známých, aby v tomto směru mohli vyvíjet účinný tlak, mají být stejně postiženy i děti racionálně uvažujících a dále než za obzor jednoho roku vidících rodičů? Jistěže většina dětí si nepřeje maturitu z matematiky. Většina dětí si totiž nepřeje maturitu a nejlépe i školu vůbec. Právě úkolem rodičů by mělo být přání svých dětí v jejich zájmu korigovat a nikoliv se jim snažit vyhovět doslova za každou cenu.
Ze svého studia na gymnáziu (před třiceti lety) si pamatuji důraz na schopnost písemného i verbálního projevu, pravidelné ústní i písemné zkoušení, důslednou kontrolu vedení poznámkového sešitu, schopnost zapamatování a následné aplikace důležitých poznatků. Učitel fyziky mě kupříkladu neváhal vyvolat k ústnímu přezkoušení v pěti po sobě následujících výukových hodinách – na jako dnes, kdy je studentík týden předem šetrně upozorněn, že bude zkoušen, aby se mohl v klidu připravit a poté ještě nezafixované informace opět stejně klidně vypustit z hlavy. A brzo ani to po něm nikdo nebude požadovat? Jen tak na okraj k tomu velice frekventovanému „memorování“ a „biflování“. Ať se na mě přátelé moderní ulevující výuky nezlobí, ale mozek bez paměti je dost ubohý nástroj myšlení. A paměť bez tréninku zakrní, do Prčic už jednou! Nejvíce mě v této souvislosti překvapuje nadšení mnoha humanitně vzdělaných lidí nad (post)moderními reformami. Odhaduji, že v jejich případě podstatná (rozhodně výrazně nadpoloviční) část jejich vzdělání je založena na paměťové složce inteligence. V každém případě více, než u přírodovědně a technicky vzdělaných. (Alespoň z těchto dvou oblastí to mohu posoudit.) Co by jim z jejich vzdělání zbylo, kdyby paměťová stránka učení byla zredukována? Otázka je řečnická, avšak odpovídat na ni nebudu. Jednak je odpověď nasnadě, jednak nemám rád až příliš expresivní výrazy.
Můj učitel matematiky na gymnáziu neváhal trhat nedostatečně vedené sešity. A žáček, který by si dovolil doma na toto postěžovat, dostal by nádavkem od rodičů pár výchovných pohlavků. Ne jako dnes, kdy vedení poznámkového bloku je považováno opět za zbytečné zatěžování již tak přetížených studentíků, však to mají v učebnici, nebo si to najdou na internetu! Učitelka češtiny ale i další mí profesoři sice sešity netrhali, nicméně přepisování nedbalých poznámek vyžadovali také. Dnes, běda aby si učitel něco takového dovolil, mnozí rodiče by vznesli stížnost na terorizování své povinnostmi přetížené ratolesti. Mimochodem, k těm učebnicím. Ulevující tendence velí nenutit přetížené nebohé děti nosit těžké učebnice do školy a zpět. Učebnice zůstávají ležet ve škole nebo doma. Pokud jsou ve škole, z čeho se žák doma učí, když ani poznámky nejsou vyžadovány? No a pokud jsou doma, jak se ve škole učí práci s literárními prameny? To si vážně (post)moderní pedagogové myslí, že všechno lze nalézt na internetu, že to stačí a že práce s knihou je v dnešní době anachronismem? No, když tak někdy pročítám jejich reformní návrhy, mám pocit, že sami takovým deficitem vzdělání trpí. A malý početní příklad pro tyto obry pedagogiky – kolik procent času stráveného docházkou do školy zabere studentíkovi nesení batohu s učebnicemi, pokud průměrný výukový den trvá 6 hodin a průměrná doba přítomnosti tohoto batohu na zádech studentíka je deset minut? Podobně by bylo možné se ptát, kolik procent mimoškolního času musí dnešní student věnovat učení, aby své studium úspěšně zvládl, jaká byla tato relace v minulosti a jaká má být, podle (post)moderních pedagogů, v budoucnosti.
¨Tento článek je výzvou k souboji s „úlevnou“ reformou školství a jejími zastánci. Zde je ta hozená rukavice: Vážení postmoderní pedagogičtí odborníci – vaše reforma nepovede k lepší úrovni vzdělávání, vaše reforma je jen další hřebík do rakve lidské civilizace!
(Autor vystudoval elektroniku před více než dvaceti lety a fyziku zcela nedávno. Domnívá se, že ví o čem píše.)
