A mezitím na zlém, ošklivém gymnáziu: Den otevřených dveří naplánovaný na polovinu ledna. Strategicky vybraný poločas. Myslíme přeci na přihlášky. Zdá se však, že dostavit se hodlá jen orkán Kyrill, ostatním se zřejmě nechce létat městem. Stojíme s kolegyní v hale a čekáme na kameramana z místní kabelové televize. Kupodivu dorazil ve zdraví i s moderátotem, a tak se na oba vrháme a vlečeme je nekompromisně nahoru. Máme důvod. Ve druhém patře už řádí prima v plné polní. Buď primány kameraman natočí okamžitě, nebo se jich několik při vzrušeném lítání po chodbě zabije a nás zavřou, až zčernáme. Obě dvě angličtinářské skupiny z dotyčné třídy totiž s nadšením souhlasily, že pro kabelovou televizi předvedou ještě jednou svá dvě kraťoučká vystoupení. Původně si je připravily jen tak pro radost z toho, že budou Vánoce. Někdo má Vánoce pořád. Třeba náš vzdělávací ústav. K nám pojďte, u nás bývá veselo. Česky i anglicky.
„Paní profesorko, ale my nemáme tu žíněnku!“ praví malé primáně z mé skupiny, obrovské oči navrch hlavy. No, to je průšvih. Mí svěřenci hrají příběh z amerických Vánoc se Santou, soby, elfem a dětmi, které mají spát (na žíněnce-posteli), ale nespí, ovšem pyžama na sobě mají. Nepředloženě řeknu, že pro tu žíněnku budeme muset doběhnout do tělocvičny. Dvě postavičky, zrovna ty v pyžamech, na nic nečekají a pádí pro chybějící proprietu. Už nemám sílu křičet „Vy nikam, proboha, neběhejte!“ jen je urychleně následuji. Omluvně se přitom usmívám na první návštěvníky, kteří s otazníky v očích sledují děcka v nočních úborech a vysvětluji: „My hrajeme takové představení, víte.“ To aby si nemysleli, že je v učebnách v patrech čekají už rovnou svěrací kazajky a klecová lůžka.
Když dotáhneme modrou žíněnku do učebny, první skupina již své kraťoučké divadélko končí. Odehráli svou, totiž biblickou verzi Vánoc s Panenkou Marií, Josefem, Ježíškem, třemi exotickými králi a pasteveckým komparzem. Mezitím mí ztrémovaní sobi, vyzdobení papírovými parohy, coca-colový Santa a neklidný elf stepují přede dveřmi. Jejich chvilka slávy má právě přijít. Moderátor vychází z učebny a říká kolegyni: „To by stačilo, teď už chci jen záběry na žáky, jak sedí v lavicích.“ „Počkejte, prosím vás,“ zastavuji jej zoufale. „Mohli byste natočit alespoň kousek i z toho druhého představení?“ „Ne, už chceme jen žáky v lavicích.“ „Ale oni už jsou na to připraveni!“ ukazuji významně na zkoprnělé soby. „Podívejte se, mě ty vaše děti s parohama nezajímají. Já chci sedící žáky. Já tady ze sebe nebudu dělat blbce a dávat do prostřihu nějaký scestný soby!“ Mám neodolatelnou chuť mu vydloubnout alespoň jedno oko. Polykám vulgarismus a politicky korektně pravím: „A proč by jako měli staticky sedět v lavicích? Vždyť tohle je taky součást vyučování! Moderní a přitom klasické metody, ne? Schola ludus!“ Moderátorovi dojde, že odsud se bez natočeného materiálu se zpoceným Santou nedostane. Jedině přes mou mrtvolu. Nechá tedy zfanfrnělý ansámbl odehrát svou.
Když si konečně všichni sbalí svá fidlátka, ukáže se, proč vlastně kabelová televize dorazila. Nešlo o to natočit záběry ze Dne otevřených dveří na naší škole, jak jsme se s kolegyní mylně domnívaly. Šlo prý o konfrontační reportáž - základní školy versus osmiletá gymnázia a bylo potřeba pořídit jen pár neškodných ilustračních záběrů, něco málo šedi. Zadání bylo jasné. A najednou do celé té frigidní koncepce vtrhnou tři králové a sobi se Santou. Ale vždyť říkám: u nás je veselo! My máme Vánoce pořád.
Primánci se odstrojují a ještě nevědí, že v televizi asi stejně nebudou. Zas nic. Snad to přežijí. Důležité je, že jsou tady u nás, kde se jim věnujeme. A teď se připravte na konfrontační masáž:
Na hlavičku, jsi, chytré primáně, neupadlo. Proč mělo bys přežívat v lenošivém davu, když tady ti připravíme mnohem víc možností. Akorát že elitní jednotky to mají v kolektivisticky vychovaném Česku obtížné. Nemá rádo vyčnívání.
Vážení přátelé, válka mezi školami zuří víc než Kyrill. Nevím, třeba v tom má také prsty globální oteplování. V každém případě je to boj na život a na smrt. Máte dost dětí? Přežijete. Ubyly vám? Zavíráme, konečná. A vytí mámivých Sirén neustává: K nám! K nám!
Ne! K nám! Sobi jsou prima!
Dokonce se ani nepřerazili, takže ve vězení nezčernám. Malá obava nicméně zbyla. Jestli to takhle půjde dál, někdo z nepřátelské strany se asi brzy opásá výbušninami a, Alláh Akbar, nám dá vědět, co si o našem elitářství myslí.