Máme-li si udržet dynamiku, která provází náš vstup do EU, zejména flexibilitu pracovních sil, potřebujeme reformy vzdělanostního motoru vývoje. Industriálně založený růst, stojící na importu technologií a investic, nám nevydrží věčně. Potřebujeme zvětšit naši přidanou hodnotu a ne jen kvalifikovaně montovat nebo kupovat cizí produkty.

Náš vzdělávací systém postrádá, co růstu vzdělanosti dává smysl v ekonomickém, společenském i politickém rozměru. Cílem je nejen růst počtu a podílu vzdělaných, ale také sociální prostupnost společnosti a dostupnost nejvyššího vzdělání pro nižší sociální vrstvy, pro jejich vzestup a mobilitu. Vzdělání tím podporuje flexibilitu a otevřenost proti rozštěpení společnosti na notoricky vzdělané a notoricky nevzdělané. Vzdělanostní mobilita zvyšuje konkurenci a brání vzniku uzavřené „třídní mentality“ sociálních skupin.

Prakticky je ale náš vzdělávací systém sociálně uzavřený, v některých ohledech dokonce diskriminační. Základní škola není s to zmírňovat, natož překonávat nerovnosti v sociálním a vzdělanostním původu dětí. Přenáší, například u romské menšiny, segregaci, sociální vyloučení, nevzdělanost a nezaměstnatelnost z rodičů na děti. Resort školství se vůči romským chlapcům a dívkám dlouhodobě chová alibisticky a neprofesionálně, problém ignoruje a zapírá, jak v jeho rozsahu a dopadech, tak v řešení. Základní školy tento postoj ve většině převzaly a výsledky jsou katastrofální: prokazatelný transfer a prohloubení sociálního vyloučení v další generaci jako produkt školského systému. Přitom jde o tisíce romských chlapců a dívek, kteří projdou a opustí školu pologramotní a nezaměstnatelní. Bez vyhlídek na zlepšení míří rovnou na pracovní úřad, do světa sociálních dávek výhodných pro nekvalifikované a do polosvěta sociálních degradace a devastace, od drog přes prostituci až po kriminalitu na dně české společnosti.

Co činí základní škola v extrému s romskými žáky, provozuje se vzdělanostními šancemi neromských žáků ze sociálně a vzdělanostně nižších vrstev v méně drastické, ale stejně univerzální podobě. Nezvyšuje jejich šance na výraznější vzestupnou vzdělanostní a tím i profesní mobilitu. Děje se tak i díky uzavřenosti a selektivnosti středního školství, zvláště gymnázií. Zde dlouhodobě je nejužší hrdlo růstu vzdělanosti a životních šancí dětí. Nástrojem je přijímací zkouška, v které se záměrně a nepochopitelně zkouší to, co se děti neučí ve škole, ale co získají jen ve vzdělanější rodině nebo v placené mimoškolní přípravě. Naše základní a střední školství jsou hlavními producenty dlouhodobě nezaměstnaných, sociálně vyloučených a stále hůře zaměstnatelných lidí s nízkou kvalifikací nebo bez ní, kteří pocházejí ze sociálních vrstev s nižším vzděláním.

V sociální selektivnosti zbývá na vysoké školy sice menší, ale významný díl. Jsou na předních evropských místech v hloubce sociálních nerovností v přístupu ke vzdělání a tím i v mrhání dobrými studenty z nižších sociálních vrstev. Svým tažením proti otevřenosti, zrušení přijímacích zkoušek, školnému a dalším nástrojům tlaku na výkonnost vysokoškolských učitelů i studentů, se podařilo vysokým školám i politické reprezentaci dosáhnout opaku, co deklarují jako hlavní cíle školství i vzdělání.

Výkonovou kvalitou vzdělání, svými výsledky výzkumu a vývoje v mezinárodních srovnáních, i v mezinárodních hodnoceních, zůstává naše univerzitní školství spíše v pásmu podprůměru, ne-li zaostalosti. Jeho motivační schopnosti, pokud jde o vzdělání, dokumentují trvale nízké podíly studentů, kteří pokračují v zahraničním studiu, i to, že majetnější a výkonově orientované vrstvy již rovnou posílají své děti na zahraniční univerzity. Jsme opět svědky odlivu našich elit.

Do sektoru školství snad půjde velký objem strukturální pomoci EU. Výjimkou je snad jen pražská radnice, která strukturální prostředky pro akademický výzkum a univerzity promarnila tak, že hrozí odliv části výzkumu z Prahy.

Investice do vzdělávacího systému musí být účinné. Nikoli další prosté výdaje na školství, ale cílené zvyšování otevřenosti a prostupnosti na základní a střední úrovni a plný přechod k ne-memorativnímu vzdělání. U vysokých škol pak především investice do vývoje a výzkumu, a pouze touto cestou do výuky. Příjmy a mzdy navíc sytí „šedá“ akademická ekonomika. Naše univerzity potřebují přednostně posílit výzkum, který řeší problémy a nese použitelné výsledky. A pokud podle těchto kritérií nebudou univerzity nabízet výuku a vybírat pedagogy, nehneme se dopředu. Nadále totiž produkujeme modernější auta než vzdělání.