Univerzity pro příště budou řízeny podle „amerického modelu“, nebo se o tom alespoň mluví. No konečně se začalo s tristním stavem našeho vysokého školství něco dělat, byť o tom jen vláda tloukla ústy. Alespoň něco! Jako ale u nás obvykle, nakročilo se zas jen na půl cesty a pak se reformních kroků lekli asi i sami reformátoři.

Totiž to, co skutečně potřebujeme, není pouze americký způsob řízení univerzit. To je jen prvním krokem, který snad dokáže udělat naše vysoké učení méně závislým na penězích přerozdělených moudrými úředníky, penězi z našich kapes. Druhým krokem, reformou, která by učinila všechny další reformy nepotřebné, by bylo osvobození univerzit z dohledu státu. Ano, stát by ve skutečnosti měl přestat překážet, to by prospělo zdaleka nejvíce.

Ať se to může zdát být jakkoliv heretickým tvrzením, nikde není řečeno, že státní zásahy do fungování univerzit jsou žádoucí a že z nich kdy vzejde něco dobrého. Ono je tomu přesně naopak. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že třeba majitel restaurace je člověkem nejlépe kvalifikovaným k rozhodování o potřebách podniku a o tom co, za jakou cenu a v jakém množství se bude servírovat. V novinách nečítáme pravidelně, kolik hostů bude letos všemi restauracemi v zemi obslouženo, ani se nedozvídáme, jak si ty naše restaurace v celosvětovém srovnání vedou. To by byla přeci blbost. Nepřipadá však nikomu ani zdaleka tak blbé číst o počtech přijímaných studentů a o tom, jak si naše univerzity ve světě stojí. Podle téže logiky, jež činí z vysokého školství věc veřejnou, se pak považuje státní intervence v této oblasti za žádoucí, za nanejvýš prospěšnou v tom veřejnému zájmu. Přitom je kvalita restaurací tématem jistě důležitějším. Vždyť ne všichni musí studovat, zato někam na oběd zajdeme pravidelně všichni.

Proč ten příklad nerozvést dále. Představme si, že by vláda přijala program pro zlepšení financování restaurací. Nikdo určitě nepochybuje, že je to nesmysl. A nikdo ani nemůže být příliš na váhách, co se týče výsledku takového akčního plánu. Byl by mizerný, přinejlepším. Kdyby totiž vláda měla rozhodovat o tom, kde páni majitelé našich občerstvoven seženou více peněz, musela by zároveň převzít za ně část řízení jejich podniku, alespoň v tom smyslu, že by jim v lecčem svázala ruce. To by bylo cenou této „pomoci“. Přesně tak tomu je v případě univerzit. Nejprve stát svými zásahy celé odvětví vzdělání sešněroval, podrobil své kontrole, aby teď s fanfárami přišel s programy zlepšení financování. A tak to může pokračovat do nekonečna. Vyvstane problém, veřejnost je médii přesvědčena o jeho závažnosti, vláda v záři reflektorů představí své ambiciózní opatření ke zvýšení objemu výroby barevných stuh, promiňte, zkvalitnění vysokoškolského vzdělání. Za čas toto řešení vytvoří nový problém a koloběh se zopakuje.

Nelze od stolu, ani od toho, kde zasedá sám premiér, zvládnout problém kvadratury kruhu. Všechno, co dokáží chytré ministerské hlavy vymyslet, je jistě nedokonalé, jako musí být každé lidské uvažování. Skutečně moudré je vzdát se pokusů o řízení neřiditelného a delegovat zodpovědnost na ty „v terénu“. To funguje dobře, jde-li o restaurace. Žádná vládní intervence nemůže lépe vysvětlit jejímu majiteli, že špatně vaří a je drahý, že cosi s jeho snažením je špatně, než prázdnotou zející hala. A podobně nemůže žádné „americké“ nebo jiné vedení univerzity snáze pochopit, že cosi není v pořádku, než když jen málo adeptů se přihlásí ke studiu a firem ochotných ke spolupráci na výzkumných projektech se najde poskrovnu. Věřím hlavám z jejich vedení více než těm ministerským, že dokáží rozpoznat problém a pokusit se o jeho řešení. Některým se to snad nepovede, jiným ano, v souhrnu ale není možné, aby to politik a byrokrat dokázali lépe.

Správnou odpovědí na problémy univerzit je jejich odluka od státu, odluka úplná. Je třeba pouze několika zákonů stanovujících pravidla hry, pokud možno takových, které omezují jiná podnikání, kde se veřejné mínění, média a politici tolik neangažují. Taková reforma by byla docela poslední, protože s ní by zmizela věčná potřeba po dalším a dalším zásahu k zjednání nápravy škod spáchaných tou minulou.

Povšimněte si prosím, že jsem nenavrhl grandiózní plán přestavby, jako to dělají jiní mnozí, třeba naše vláda, o níž jistý špatný vtip říká, že prý je pravicová. Nemám na to odvahu, nesvedl bych to. Jediné, čím jsem si jistý, je fakt, že dnes a denně lidé ukazují nevyčerpatelnou fantazii a důvtip při řešení problémů, se kterými se osobně setkávají. Proč prostě naše univerzity, jejich vedení, nenechat porvat se s realitou jako se musí rvát každý jiný? Jinak řečeno, podle naší vlády a podle převládajícího veřejného mínění řídí naše vysoké školy tlupa idiotů toho neschopných, tlupa hlupáků blbějších než průměrný restauratér.