Klasičtí vzdělanci, absolventi prvorepublikových gymnasií (kteří už skoro všichni zemřeli), věděli, a absolventi socialistických SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola), pokud měli klasicky vzdělané učitele, vědí, čeho je parafrází věta v titulu uvedená.

Ta v podání Catona staršího  (učí se vůbec na školách, kdo byl Marcus Porcius Cato Censor?) zněla: „Ceterum autem censeo, Carthaginem esse delendam“, česky “Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno“.

Řím měl jen dvě možnosti: Zničit Kartágo, anebo být zničen. Tak to v dějinách chodí. Řím stál na dobré organizaci, práci otroků a dovážených surovinách. A na vzdělání.

Nám v naší republice v podstatě zbylo jen vzdělání, které my sami dokážeme přeměnit na kvalitní výsledek. Z tohoto hlediska je dnešní školský systém pro naši společnost tak nebezpečný, jako Kartágo pro Římany. Budeme-li nevzdělaní, budeme chudí. Případně nebudeme vůbec.

Abych se vrátil k starému Římu, je čas volat: „Hannibal ante portas“ – „Hannibal před branami“! Místo Hannibal si dejte Cermat, jako špičku ledovce idiotství a nepřátelství vzdělání, které u nás organizuje skupina mašíblů zvaná Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.

V komunistické škole se sice povinně podle knih učila v dějepisu hlavně Svárovská stávka a „boj o Lidový dům“, ale zkoušky a maturity si na zadaná témata organizovala škola sama a student stál před živou maturitní komisí.

Ne že by tam nebyly problémy, byli i „soudruzi profesoři“, kteří byli pěkné svině. A duševní ukájení se na žácích bylo jejich hobby. Sám jsme u své maturity zažil ruštináře, který – protože mne neměl rád a já neměl rád jeho – mi nechal před maturitní komisí článek snad z Komsomolské pravdy či z časopisu „Огонёк“. Článek se jmenoval: „иногда также можно есть чернильницу“. Tedy „někdy je možno sníst i kalamář“. Komise ztuhla, protože nikdo netušil, co je ta tajemná „чернильницa“.

Po diskuzi, co je to ta záhadná věc, se ukázalo, že článek pojednával o soudruhu Leninovi, který psal, tuším že ve stohu ve Finsku, tajné zprávy soudruhům do Petrohradu na papír mlékem. A kdyby jej zločinci z carské Ochranky přistihli, mohl „kalamář“ s mlékem sníst.

Vzhledem k tomu, že jsem nevěděl, co je to slovo „чернильницa“, navrhoval ruštinář moje propadnutí. To už se ovšem namíchl i předseda maturitní komise, který také netušil, co to je ono tajemné slovo. Nechal si předložit moji písemnou práci – byla za „3“ - a pravil, že to bude celkově za 3, a vypadalo to, že dá posléze na chodbě ruštinářskému parchantovi pár facek.

Zařazení otázek, co je to anafora, řeč polopřímá a epizeuxis, do zkušebních textů je jen jinou formou onoho slova „чернильницa“. Teoreticky by je měl každý „vzdělanec“ znát, ve skutečnosti jej u nás neznal nikdo.

S těmihle nechutnými chytáky je to stejné. Jistě je zná pár češtinou se zabývajících profesorů, teoreticky by je měl znát každý učitel češtiny, ale co by si poradil každý učitel jiného předmětu na střední škole, je jiná. Jak jsem se ptal, nezná přesný význam nikdo. Někteří vypadali, že tohle slovo slyší prvně v životě.

Duševní potomci onoho nechutného ruštináře, co zkoušel mne, obecně označovaného v řeči za „svini“, jsou ti velmistři, co vkládají do maturitních zkoušek takovéto, z běžného života jasné naschvály. Už zase vyhrála potměšilá přízemnost zakomplexovaných „fachidiotů“. Kteří si myslí, že bez znalosti epizeuxita nemůže maturant na strojní průmyslovce, zdravotní sestra, umělecký rytec anebo absolvent střední zemědělské školy a mnoha dalších být propuštěn do života či k vyššímu vzdělání.

Z hlediska češtinářů se jedná asi o intelektuálně dědičné postižení. Já si pamatuji, jak v době, kdy jsem učil, v češtině stále kraloval „pan Bílý“ a „zavilí šakali“.

To byly věty vět: „Pan Bílý bílí bílý dům“ a věta vět „Dívky vily věnce u vily, a zavilí šakali na ně z vily vyli“. No, stejná duševní úroveň jako u ruštináře z SVVŠ a dnešních magorů s jejich anaforami a podobnými blbostmi. Z toho přímo křičí duševní malost. Když jsem to já, mimořádně inteligentní tvůrce otázek, jako češtinář nedosáhl dál, než by se to možná mohlo povést vám, maturanti, tak vám pěkně zaškodím.

V matematice byly pověstné ony dva vlaky, co jeden vyjel v Budějovic rychlostí 50 km/hod. a jiný z Plzně rychlostí 40 km/hod. a kde a kdy se potkají. Jediná skutečně správná odpověď byla, že v Praze, protože to jinak nejde, a kdy, to záleží na grafikonu. Když jsem se jednoho kolegy matematika zeptal, jestli ví, co je to dopravní grafikon a jak se píše ona věta o panu Bílém, nevěděl nic. Jak už u fachidiotů bývá zvykem.

Super fachidiot je dle mne onen veřejnosti tajený autor matematické úlohy, kde vystupuje v zadání traktor, tuba barvy a jízda onoho traktoru, která má údajně při najetí pneumatiky dělat barevné stopy. Z čehož lze vypočítat průměr zadního kola traktoru.

Chápal jsem maturanta, autora informace, že když si přečetl tohle zadání, odložil zkušební texty a zahleděl se oknem do zahrady. Autor zadání se prý hájil tím, že chtěl studentům přiblížit matematický úkol nějak praxí. No, ukázalo se, že dotyčný matikář asi v životě neviděl skutečný traktor, natož jeho zadní gumu, která v úloze hraje zásadní úlohu. A netuší ani nic o fyzice. Neexistuje taková pneumatika, do které by se zachytila tuba barvy. To mu jako bývalý odborný pedagog na učilišti n.p. Barvy a laky mohu zaručit. Takže je mimo, když si myslí, že by ta tuba s barvou „praskla“ a pak zanechávala při jízdě traktoru stopy. Zaprvé nelze nalézt tubu, která by se do vzorku zadních pneu traktoru zachytila a zůstala tam zachycená. Za druhé, fyzika nás učí, že kdyby hmotnost zadní pneumatiky dolehla na tubu s barvou, ta by tlakem praskla, barva by se rozletěla a žádná další otisky by nebyly. Nejlepší by bylo, kdyby se nějak soudně zakázalo, aby onen matykář měl jakýkoliv přístup k zadávání matematických úloh obecně a k žákům-maturantům obzvláště.

O kvalitě a vůbec obecně šílenosti zvané lidově Státní maturity, dnes už mluví kdekdo. V Lidových novinách z 3. 5 2018 uveřejnil své „Poslední slovo“ známý odborník na češtinu pan Karel Oliva. Dále bych rád ocitoval část jeho článku (nejsem si jistý, jak bych jej „správně“ literárně kvalifikoval, zda jde o úvahu, fejeton, rozbor, výkřik zoufalství nad firmou Cermat, či jak bych jej měl specifikovat dle „maturitních otázek“! Jak to požadují jacísi anonymní „odborníci“ po maturantech. Faktem je, že jsem napsal více než 25 knih, cca stovky fejetonů a komentářů, ale při odpovědi na to, co údajně musí vědět o literární formě každý maturant bych prostě „puknul“.):

Stěží uvěřitelné chyby pak udělal ředitel Cermatu v následných reakcích. … napsal, že „chybu [v češtinských otázkách maturity 2018] neodhalili ani validační komise CZW ani nezávislé odborná komise CZW“. Kdyby tahle pasáž byla součástí diktátu, [píše K. Oliva] postarala by se o snížení známky nejméně o dva stupně, neboť obsahuje dvě hrubé pravopisné chyby: v psaní i/y ve shodě podmětu s přísudkem a v interpunkci (před druhým „ani“ musí stát čárka) - a to zavírám oči před problémem ve shodě přívlastků s podstatným jménem {„nezávislé odborná komise“). Za druhé pan ředitel v pondělních Lidových novinách (LN 30. 4., str. 5) uvedl, že test s touto chybou psalo „asi 13 tisíc žáků“, přičemž „pouze osm procent“ z nich volilo problematickou variantu, k čemuž doplnil, že „chyba mohla teoreticky ovlivnit přijímačky u 721 žáků“. Takže kromě pravopisu pan ředitel zřejmě neovládá ani trojčlenku (721 je 5,5 % ze 13 tisíc, a i když uvážím zaokrouhlování na tisíce, tj. že žáků mohlo být i jen 12 501, pořád to vychází na 5,7 %). Trochu váhám, zda osoba s takovými vzdělanostními deficity je kompetentní vést organizaci, jejíž oficiální název zní „Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání“. Ovšem je fakt, že o tom nerozhoduji. [dodává K. Oliva].

Ředitel Cermatu se sice 9.5 2018 v LN ozval, že jej K. Oliva jako neprávem pomlouvá, ale moc přesvědčivé to nebylo.

Jsem silně přesvědčen, že výuka češtiny není výrobou literárních vědců, případně novinářských korektorů a jiných odborníků, ale že má naučit žáky jazyk používat, chápat jej a vyjadřovat se v něm.

Ale dřít do žáků poučky, že máme věty hlavní (řídící), a znát jejich přesný popis, v řešení testu schválně nějak zamachrovaný tak, aby byla co největší možnost se nechat splést, je ukázka fachidiotismu. Požadovat po žákovi definice a hledat v několika matoucích „povolených odpovědích“ tu správnou, je lumpárna za žactvu páchaná. A co je to věta účelová, nepravá věta účelová, vedlejší věta podmětná, přísudková, předmětná a měrová, dále vedlejší věta příslovečná účelová, vedlejší věta příslovečná podmínková atd. atd. víte? Abyste si udělali představu, co se chce po žácích základních škol, klikněte si na Google na „Vedlejší věty příslovečné 2 - Základní škola sv. Voršily v Olomouci“ – a zkuste se ty definice na zkoušky naučit.

V tisku se objevila také zpráva, jak jistá děvčátka věděla ihned při nahlédnutí do testu, že ona češtinská otázka, kde se jednalo o to, jak počítat slabiky „ě“, je nějak vadná. A zvolila tedy tu odpověď, „která by se asi nejvíc líbila tomu, kdo ty otázky zadával“. Jak pravila. Geniální děvčata, věděla předem, pravděpodobně z nechutně nadřazeného a schválně matoucího vyznění otázek, kdo a jaký je dotyčný odborník, který vytvořil ten test. Sláva jim!!

Státní maturity, tak jak je dnes prosazují jejich „progresivní“ strůjci, a zvláště jejich písemná forma, totiž testy, je cestou k celkovému snížení vzdělanosti další populace. Ani největší pochyby ve výkladu otázky a v hodnocení, anebo záměrné ubližování studentům nemůže, jako v mém případě, zachránit nějaký rozumný a slušný předseda maturitní komise. Ne nadarmo napsal Franz Kafka v Praze knihu Proces. Kde je oběť vystavena jakési nepoznatelné moci a nemá žádnou naději se jí ubránit. Nepsal to Kafka někde na Malé Straně?

Hodnocení zkoušek podle testů není žádným přebíráním lepší vzdělávací soustavy, ale čistá hovadskost. Jako kdysi povinné „stachanovské metody soudružky Korabelnikovové“. V USA je kdysi zavedli na základě zkušeností s miliony imigrantů neznajících jazyk a většinou negramotných. Podle toho vypadala zpočátku i kvalita učitelů, takže testy byly řešením. A protože je-li něco jednoduché, nemají-li kolem toho lidé moc práce a nepožaduje-li se po nich samostatné myšlení a odpovědnost, hned se to mnoha z nich líbí. Proto se to také líbí určité části našich pedagogů.

Měli by však vědět, že pokud předkládáte zkoušenému stále testy, dojde k paradoxu: Zkoušený nepotřebuje vlastně látku moc znát, potřebuje pochopit systém, jak jsou testy sestaveny.

Stal jsem se po podepsání CH 77, jsa zároveň absolventem Pedagogické fakulty UK, jakýmsi nechtěným zkušebním králíkem v otázce testů. Po tom, co nám soudruzi sebrali technické průkazy od vozidel, abychom nemohli jezdit, věnoval mi své vozidlo Trabant jistý soudruh, člen Strany od roku 1944. Auto bylo samozřejmě psané stále na něj!! Ale to už si esenbáci netroufli sebrat mi od něj papíry. A tak jsem jezdil.

Nastala tedy druhá fáze, protože mnoho chartistů to „nějak vyřešilo“, a tak přesně dle litery tehdejšího zákona nás pravidelně předvolávali na přezkoušení z dopravních předpisů. Nemělo smysl se odvolávat, klidně si vymysleli nějaký fiktivní dopravní přestupek, takže jste si nepomohli. I docházel jsem s kolegy disidenty, bydlícími v Praze 8, pravidelně do Libně na SNB na přezkoušení. V čekárně na to, než si na nás udělají soudruzi chvíli, což mělo sloužit hlavně k našemu znervóznění, jsem si však měl alespoň možnost s kolegy „zaprodanci“ popovídat. Třeba s paní Ritou Klímovou jsme diskutovali dosti vášnivě o jejím bývalém manželovi. Ona na něj děsně nadávala, to tak rozvedené manželky dělávají. Já jsem se ho částečně zastával, nejen proto, že umožnil natočit film o mém otci, ale také proto, že jsem rád četl jím vydávané exilové Listy.

Dopravní zkoušky probíhaly zpočátku pravidelně, každých 14 dní. Brzo jsem byl tak vycvičený, že jsem je dělal „levou zadní“, a dopraváci z toho tak otrávení, že mě to nechali vyplňovat klidně o samotě. Bez dozoru soudruha z SNB.

Jednou přistihl dozorujícího soudruha jakýsi náčelník, jak kouří na chodbě a baví se s nějakým kolegou, zatímco já si tam u stolu vyplňuji testy. „Jak to, že jej necháte bez dozoru!“ řval kapitán na dopraváka, až ten mu otráveně sdělil, že to stejně vždycky vyplním dobře. „On má také řidičák na autobus,“ běsnil náčelník. „Dali jste mu to? To je pořádná soda!“ hřímal.

„Ale jo, dali jsme mu všechny, i ty technické předpisy (na ně se nejvíc vypadávalo od zkoušek). A furt je to stejný.“

Tak to nakonec soudruzi vzdali. Tím nechci tvrdit, že jsem nějak obzvláště chytrý a že jsem nějak zvláště dobře znal tehdejší předpisy. Ono stačilo postřehnout systém, v jakém to ti tvůrci vymýšleli, a pak už jste dopravní předpisy nemuseli znát prakticky vůbec. Pokud vím, byli na tom mnozí „trvale přezkušovaní“ podobně. Nakonec to soudruzi vzdali.

A je to podobné jako s testy na mnoha západních školách a dnes i u nás. Nemusíte moc znát učivo, ani nějak dobře studovat. Musíte vědět, jak se vyplňují testy.

Pak mne ani nepřekvapilo, že jistí vzdálení příbuzní, jejichž děti studovaly v zahraničí na americké škole pro místní diplomaty, neuměly prakticky po návratu nic moc. Také jsem nebyl zděšen, když jsem vedl jistou mezinárodní firmu, že dva pánové z jisté globální internacionály, oba MBA, kteří nás v Praze navštívili, nechápali, jak se počítají procenta. Že když se jeden rok zvednou ceny o 7 % a další opět o 7 %, tak to dohromady není 14 %, ale víc.

Jistí Francouzi pak přinesli předem připravené studie a výpočty pro další byznys s tím, že Česká republika má 38 milionů obyvatel. Ta známá odborná finanční firma si nás spletla s Polskem. Ani se neomluvili.

Jistě, že Západ produkuje vynikající vědce a odborníky. Ale ne ze státních škol. A už vůbec ne na základě nějakých testů, u kterých nikdo neví, kdo osobně je připravil, a které jsou tajné. Aby se nedaly předem kontrolovat. A někdy ani potom.

Jsme takzvaně moderní a ve skutečnosti vyrábíme nevzdělané, ale zručné vyplňovače testů. To je přímá cesta do ekonomického a následně i politického pekla.

Ale moc dobře to nese, zaměstnává to fůru jinak nepoužitelných „odborníků“, a tak se to měnit nebude. Co by jinak dělaly ty tisíce lidí – v případě ministerstva školství 3761 osob plus asi tak 1500 až 2000 zaměstnanců firem navázaných na MŠTM, jako je Cermat ad.

Zanech vší naděje, kdo do české školy vcházíš. Do dalšího převratu bude pravděpodobně pokračovat debilizace našeho obyvatelstva.

Jak také jinak. Žáci a studenti žijí na celosvětové „síti“, ovládají vše elektronické a moderní, a jejich ministerstvo zůstalo duševně rozpolceno mezi metodami 19. století a vzpomínkami na pro ně šťastnou dobu normalizace a vše je to stříknuté moderním neomarxismem. A tak učí naše žáky metodami podobnými těm, jaké používají v mešitách učitelé koránu. Není důležité vědět a chápat, je důležité umět nazpaměť a recitovat na pokyn.

Už aby se objevil nějaký nový Josef II. a Marie Terezie. Ti byli poslední, kteří vymysleli a zavedli v jejich době odpovídající systém výuky.

P.S. Už chápete, proč všechno dnešní panstvo, včetně levicových funkcionářů, posílá své potomky na soukromé a pokud možno zahraniční školy?