Centrum pro studium vysokého školství vypracovalo nedávno analýzu, v nichž respondenti odpovídali na otázku, zda čeští vysokoškoláci umějí či neumějí cizí jazyky. Z výsledků vyplývá, že celých 40 procent studentů hodnotí své znalosti angličtiny a němčiny jako základní a 60 procent studentů je navíc přesvědčena, že na vysoké škole ke zlepšení jejich jazykových znalostí nedojde, což zapřičiňuje skutečnost, že na stáži v cizině dosud bylo jen šest procent studentů.

Zjištění agentury Centrum pro studium vysokého školství tak vypovídá mnohé o současné české společnosti ale i o současném školství. Také Lidové noviny ze dne 24. května 2006 se obrací k tématu současné kariéry ve školství. Dobrých učitelů na školách ubývá, a to nejenom proto, že jsou špatně placeni, ale jejich talent a znalosti jsou často nežádoucí pro ty, kteří na stejných místech seděli už v době komunismu a bojí se být odhaleni generací mladých učitelů, ze zahraničí přicházejících lektorů, ale i na základě modernizace, které nestačí a pokrok tak znemožnují.

Proč řada studentů dospívá k názoru, že k zlepšení jejich jazykových znalostí na vysoké škole nedojde? Protože v prostředí vysokých škol chybí zahraniční lektoři a řada zahraničních lektorů bohužel bojuje s dosavadním a stále ještě převládajícím totalitním režimem a jeho přežitky. Zůstat nebo odejít? Jak má zahraniční lektor reagovat na rozhodnutí děkana pedagogické fakulty jedné východočeské univerzity o povinnosti praktikování 60 procent veškeré výuky německého jazyka v češtině a když ji neovládá, tak se ji má sám doučit? Mají předlohy dané panu děkanovi vedoucím katedry sloužit k zastřením skutečných jazykových znalostí katedry? Proč nejsou požadavky studentů brány v úvahu a nadále převládá zastrašování a msta? Ta katedra, která by se prioritně měla zabývat výukou cizího jazyka, a tento by zde měl být jak v psané tak i v písemné formě stěžejní, nebot vychovává budoucí učitele německého jazyka, však požaduje po zahraničním lektorovi odborné překlady a nostrifikace jeho zahraničních diplomů, posudků z jazyka německého do jazyka českého, protože ani ona sama není schopna si tyto dokumenty přečíst v jazyce jí blízkém, ačkoliv tento (nyní bez konstatování úrovně) garantuje.

Zahraniční lektoři jsou v prvních měsících svého nástupu nejenom zklamáni a oklamáni a vrací se zpět do školství, z kterého přišli. Fyzicky a finančně vyčerpáni samotnou honbou za odbornými překlady a nostrifikacemi, na kterých zaměstnavatel trvá, ačkoliv jsou tyto často ze země Evropské unie.

Pro spoluautorku tohoto článku, která působila 16 let v Německu, se stal nástup na východočeskou univerzitu jejím celoživotním zážitkem. Není divu, že nebyla první zahraniční lektorkou, která se navrátila zpět do školství, ze kterého přišla, a s kterou se stále setrvávající starý režim a jeho vyjeté koleje nemohly smířit.

Zahraničním lektorům jsou již při výběrovém řízení přislibovány pracovní podmínky, které v podstatě neodpovídají realitě: - na svém pracovišti nenajdete ani počítač, tiskárnu, a po požádání je vám vedoucím katedry sděleno, že „je mi líto, katedra nemá prostředky“. Kde se však tyto prostředky nachází, proč pro při inventarizaci pomůcky, které byly placeny z peněz danových poplatníků, často nesouhlasí, si může každý z nás odpovědět sám. Učit podle evropského měřítka znamená řešit problém tak, že si věci potřebné k realizaci odborné výuky nosíte společně s papírem a materiály jak pro studenty, tak i pro vás, z vašeho bydliště každodenně na univerzitu, nebot těžko se najde takový lektor, který může věnovat jeden ze svých osobních počítačů a příslušenství univerzitě, kde by velmi rád realizoval svoji výuku tak, jako v zahraničí. Substantivum „cesta do zaměstnání“ se tudíž mění do plurálu, kdy každodenně musíte jít do svého osobního automobilu nejméně dvakrát až třikrát, abyste byli schopni transportovat veškeré pomůcky, které je zaměstnavatel povinen zajistit sám, na své pracoviště před zahájením výuky. K těmto patří i další věci jako například sluchátka, audio přehrávač potřebný pro poslech a konverzaci na dané poslechové téma atd., které se na fakultě po jejich dodání nacházely, ale bohužel dnes nikdo neví, kde jsou.

Dilema nástupního platu je jedna z dalších smutných skutečností, kdy katedra při výběrovém řízení přislíbí za účelem lektorova získání nástupní plat odpovídající sice podprůměru průměrného platu v České republice, ale co je pro lektora daleko horší, je jeho první výplatní páska, která zdaleka neodpovídá tomu, co při výběrovém řízení bylo domluvo. Faktem je, že zaměstnavatel, a to ještě prostředí univerzitního, které vychovává budoucí učitele, realizuje metody, které snad připomínají časy historické, stalinistické, ale ne novodobé. Současný vládnoucí režim tyto postupy podporuje, podle školství Evropské unie jakoby se neřídil, provázané kontakty mezi vládnoucími špičkami a starší generací učitelů, o kterých často ani nevíme, kde své tituly získali nebo co vlastně v životě dělali, znemožnují, aby pravda vyšla na povrch.

I nedávné vystoupení pana Paroubka na Univerzitě v Hradci Králové bylo spíše řadou studentů a posluchačů chápáno jako vlastní propagace v rámci předvolební kampaně. O školství tu skutečně nešlo a jak staré přísloví říká skutek utek a uteče zase, když se budeme nadále bát promluvit.

Bezradnost ostatních domácích učitelů, která v české společnosti panuje, má i dvojí charakter: jedním z nich je, že domácí učitel se s realitou vládnoucí na univerzitní půdě již smířil a raději poslouchá vedoucí katedry, neklade odpor a nechá se sebou manipulovat, než aby ztratil své místo a byl nadále pronásledován takovým způsobem, že se v českém školství už vlastně ani neupíchne. Druhou možností je bohužel i ta skutečnost, že i on společně s ostatními a vedoucí katedry je součástí neoficiálních, a to i grantových zvýhodnění, podvodů, o kterých se druhý samozřejmě ani nedozví. Důležité je vycházet s vedoucí katedry, která aplikuje finanční odměny na základě jí provedeného osobního ohodnocení jednotlivých vyučujících a asistentky a toleruje v uvozovkách proplácení takzvaných cest služebních..... Důležitým aspektem spolupráce je také využívání státních univerzitních prostor na realizaci různorodých výdělečných kurzů, které aplikuje vedoucí katedry na svůj vlastní živnostenský list, zpravidla o víkendech. Praktiky, s kterými se v zahraničí ve státním školství nesetkáte, překračují hranice přijatelnosti a odpovědnosti vládnoucí strany. Je sice zajímavé si přečíst zveřejněnou statistiku v Lidových novinách, k tomu je ale zapotřebí dodat, že průměrný plat učitele, jak byl na ZŠ, SS nebo VŠ vypočítán shrnutím všech platů, tudíž i těch, kteří ve svých korytech už seděli za minulého režimu, z těchto by neodešli a své platy si odměnami sami zvyšují. Spoluautorka tohoto článku dodává: „Jako ještě nynější zaměstnanec UHK a bývalý zaměstnanec Univerzity Pardubice jsem se nesetkala ani u mne, ani u mých kolegů s tím, že by se průměrný plat lektora s dlouhodobou zahraniční praxí přibližoval zveřejněným KČ 21.000.“ Zajímavé a smutné je, že školská praxe, kterou si přinesete ze zahraničí, není posléze ani lektorovi uznaná.

Česká společnost se s následky komunistického režimu stále ještě vyrovnává a přetrvávající formální nebezpečí tohoto bývalého režimu má i dostatečný vliv na úroven školství, které je v České republice heterogenní. Protikomunistický odboj v této věci promarnil několik šancí, nynější vládnoucí strana zklamala. Doposud nebylo zabráněno, aby postavy minulého režimu nadále manipulovaly společnost soudobou a respondenti vykonávali funkci jako dřív. Liberální diskurz na téma školství a soudobá společnost by bezprostředně měly tvořit určitý etický rámec jak tomu bylo u Matthew Arnolda.