Prošel jsem odborným učilištěm v počátku 60. let. Byl to svým způsobem elitní učební obor – automechanik. Po vyučení jsem absolvoval tzv. Střední školu pro pracující, ve slangu žáků této instituce nazývané „Blbškola“, termín maturity 1964. Tehdejší socialistická společnost cítila, že potřebuje více středoškolsky vzdělaných mladých lidí. Absolventi odborného učiliště (tehdy ještě učební obory s maturitou nebyly) měli proto možnost za dva další roky studia získat středoškolské vzdělání. Nechtěl jsem skončit v dílně, a tak jsem se přihlásil.

Absolvoval jsem prakticky bez učení. Úroveň nároků a znalostí byla dle mne asi na úrovni základky, s tím rozdílem, že mnoho z mých kolegů studentů už mezitím některé z těchto znalostí zapomnělo. Jinak bylo studium v pohodě, den studijního volna z práce týdně a čtyři týdny volna na přípravu na maturitu. Strávil jsem je na „prýglu“ (brněnská přehrada) a tak opálený jsem od té doby nebyl.

Maturitu udělali všichni, i ti, kteří neznali vyňatá slova. Jak by ne, když společnost potřebovala středoškolsky vzdělané lidi a učitelé byli pravděpodobně hodnoceni podle výsledků výuky (neboli úspěšnosti zkoušek).

Doba se změnila, ale potřeba středoškolsky vzdělaných mladých lidí trvá. Aby byli učni ušetřeni trapného rozhodování, zda se budou po vyučení dále vzdělávat, byly zavedeny tzv. učební obory s maturitou. Každý, kdo se na učiliště přihlásí, ji musí absolvovat, a to bez ohledu na to, zda ji bude v budoucím povolání potřebovat a zda ji vůbec chce. Z toho vyplývá i motivace učňů (studentů?) a jejich ochota se učit.

I když se vnější okolnosti obou případů výrazně liší, důvod zavedení obou zmíněných institucí je stejný. Zdánlivé zvýšení úrovně vzdělanosti, která se možná dobře vyjímá ve statistikách, však má nevyhnutelně za následek snížení kvality vzdělání.

Zavedení státních maturit je dle mého názoru jedinou cestou, jak nastavit nejen „laťku“ (dle používaného termínu), ale i zrcadlo současnému středoškolskému vzdělávání. Je třeba si přiznat, že to, co nazýváme středoškolským vzděláním, se od sebe výrazně liší nejen podle druhu školy, ale i podle kvality výuky a dokonce i místních zvyklostí.

Nedivím se, že se státní maturity studentům nelíbí, zvýšené nároky nikdo nebere s nadšením. Neznám detaily a mnohé námitky (nejednoznačnost otázek, příliš vysoká náročnost, nepřipravenost atd.) jsou možná opodstatněné, jiná možnost než objektivní měření úrovně znalostí s následujícími úvahami „co s tím?“ však neexistuje. Jinak se budeme na jedné straně honit za počtem „středoškoláků“ a na druhé straně se divit nad tím, že třetina z nich nedovede počítat.