Destrukce českého školství nabírá neuvěřitelnou rychlost, takže příznivci konspiračních teorií si mohou snadno přijít na své.

České školství mělo i v dobách vlády jedné strany velmi dobrou úroveň, pokud odhlédneme od povinného ideologického zaplevelení osnov a to prakticky na všech stupních. Předmět občanské nauky, kde byla velebena komunistická ideologie, začínal už v obecné škole, pokračoval na škole střední a končil povinnými státnicemi z marxismu-leninismu před promocemi. Stejný balast byl přítomen i v postgraduální výchově. Přes tento hendikep bylo naše školství schopno vyprodukovat dostatek odborníků se solidními znalostmi ve všech oborech lidské činnosti, takže snadno nacházeli své uplatnění v praxi.

V poslední době však nelze nevidět trendy, které nepochybně zruší i ty poslední zbytky kvality, které naše školství obsahuje. Začleňování jedinců s různými druhy mentálního postižení do kolektivu zdravých dětí bude mít oboustranně škodlivý vliv, neboť děti zdravé budou omezovány zpomalením tempa výuky, které nutně musí nastat. Děti s hendikepem pak budou strádat vlastní neschopností pochopit složitější učivo a v konečném důsledku místo spokojeného dětství v prostředí jedinců svého omezení budou vystaveny stresu a nepochybně i možným ústrkům ze strany šťastnějších spolužáků. Výsledkem bude nekvalitní základní školství, menší připravenost žáků devátých tříd na další studium a praktické donucení rodin s lepším finančním vybavením a vědomých si hodnoty vzdělání umístit své dítě do soukromé školy.

Poslední případ středoškolské kantorky, která byla nepochybně šikanována trojicí zmetků, ukazuje na další trend, který je v našem školství přítomen. I když nejspíše nepůjde prokázat příčinnou souvislost její smrti jako následek psychického teroru, už samotný fakt, že si student dovolí to, co bylo zdokumentováno spolužáky, je alarmující. To, že stav jejího týrání trval nejméně půl roku, ukazuje na zoufalý stav pedagogické autority, jež není schopna zvládnout podobné situace. Lze s jistotou tvrdit, že zmíněná kantorka musela své zážitky ventilovat minimálně před svými kolegy, nejspíše i ředitelem školy. Celá situace svědčí o desintegraci pedagogické hierarchie, která je pro fungování školního systému klíčová. Zatímco facka, kterou udělil již bývalý ředitel školy žákovi za drzou odpověď (zde) znamenala jeho okamžitý vyhazov, agrese studentů či žáků proti kantorovi je šest měsíců přehlížena, bagatelizována a řešena se zpožděním a nejspíše neodpovídajícím způsobem. Absence razantního postupu nejspíše dodá elán případným následovníkům zmíněné trojice.

Jako pamětník si neumím představit, že bychom za mých školních let mohli provést podobnou věc byť jen jednou bez toho, aby nastalo drakonické řešení, v tomto konkrétním případě okamžité vyloučení za školy. I bez podrobných psychologických výzkumů a poradenství jsme přesně věděli, kde je onen mantinel, za který už nesmíme zajít. Rovněž jsme dobře znali cenu případného překročení vymezeného prostoru, takže se o to nikdo nepokoušel.

Škola by měla vedle kvanta poznatků, schopnosti analytického myšlení přinášet i přidanou hodnotu soužití ve společnosti, do které žáci záhy vstoupí. Měla by bez velké námahy naučit žáky, že je nutno respektovat nadřízeného a nešikanovat podřízeného. I když je popsaný případ jistě mimořádným excesem, je možná špičkou ledovce současného nemocného školství, v němž jsou nejspíše důležitější vyplněné dotazníky a naplněné kvóty než přirozená existence základní úcty k bližnímu a plnění povinností.