aneb Viníků je vždy víc, než bychom čekali

Vlnu veřejného mínění (právem) rozbouřil případ učitelky angličtiny na Střední průmyslové škole v Malešicích, která byla delší dobu vystavena odporné a deklasující šikaně studentů, které učila. Kdekdo se k tomu vyjadřuje, zejména také proto, že ona pedagožka zemřela. Především si je třeba říci, že každé úmrtí je do jisté míry ovlivněno psychickým stavem člověka. A ten nebyl v případě oné paní učitelky zřejmě nejlepší. Takže alibistické výroky vedení průmyslovky (a rodičů těch lumpů) o tom, že vědí, proč umřela, leč že to nebylo zaviněno poměry ve škole, jsou poněkud směšné. A, mírně řečeno, alibisticky odpudivé.

Otázkou je, kolika šikanám ona učitelka čelila. Šikanování ze strany studentů prokázala jednoznačně natočená videa. Otřesné šikanování této učitelky trvalo dle dostupných zpráv minimálně půl roku. Týraná učitelka se za celou tu dobu neobrátila na vedení školy s žádostí o pomoc. Neměla náhodou obavu, že se jí dostane šikany další, tentokrát ze strany vedení školy?

Má to logiku. Pokud někomu důvěřuji, svěřím se mu a požádám o pomoc. Pokud nedůvěřuji, mlžím. A mlčím. Mohl být u této paní učitelky strach z vedení školy větší, než strach z dalších projevů šikany ze strany studentů? Ano. Mohl. Zamýšlí se nad tím z tohoto aspektu třeba paní ministryně školství?

Další věc, které mě udivuje, že mlčeli všichni. Grázlové jistě, ale co ostatní studenti? Čeho se báli? Nebo jim doma říkají „radši se do ničeho nepleť“? Nebo z toho měli někteří dokonce radost a viděli příležitost, jak si zpestřit (případně zkrátit) hodinu „nenáviděné“ angličtiny? I takové otázky bychom si měli klást.

Otázkou nad rámec morálky dnešní společnosti je i to, proč se s tímto případem nesvěřili ostatní studenti svým rodičům. Že by se dnešní rodičové o situaci ve škole se svými ratolestmi nebavili? Či že by jim bylo jasno, že rodiče si nikdy za nikoho pálit prsty nepůjdou?

Cítíte, jak těmito otázkami ona tragédie roste ve svých spíše morálních rozměrech? Stále se nad vodami vznáší ona otázka, jestli by měl pedagog mít právo na svých pár facek. Můj tatínek byl velice dobrý učitel i doma. Když jsem se jednou v adolescenci „vzbouřil“ proti jeho restrikcím, tak otec, jako výsostný demokrat, mi dal prostor, abych promluvil. A tehdy jsem použil jakýsi citát Komenského (ale nevím, zda to bylo autentické), který zněl takto: Vychovatel, který bije děti, připomíná hudebníka, který neumí hrát na svůj nástroj.

Tatínek tehdy zpozorněl a pak mi dal pohlavek. Štulec, jak jsme tomu kdysi říkali. U nás se tyhlencty pohlavky zdůvodňovaly. Takže jsem večer při večeři musel zdůvodnit své „nevhodné užití jinak správného citátu“, jak uvedl tatínek. Nu a tehdy jsem pochopil, že se dají dokonale zneužít jakákoli dobře míněná slova.

Takže suma sumárum. Pokud budou v této fázi autory veřejného pokání rodiče šikanujících či rodiče studentů přihlížejících a celé vedení školy v Malešicích, je třeba jejich slova o pokání charakterizovat jako hnusně pokrytecká. Což prohlubuje moji již desetiletí oddalovanou skepsi.