Před časem jsem na tomto místě kritizoval záměr ministerstva školství zavést na ZŠ povinnou výuku druhého cizího jazyka. Argumentoval jsem (zkráceně) tím, že v ZŠ nejsou jen děti s nadáním na jazyky, ale i děti, kterým výuka jazyků nejde a výsledkem zavedení povinné výuky dvou jazyků nebude znalost obou, ale neznalost žádného.

Řada mých oponentů poukazovala na fakt, že děti v rodinách, kde je jeden z partnerů cizinec a hovoří se tam tedy dvěma jazyky bez problémů oba jazyky zvládají. Na to ovšem velmi správně reagovali zastánci stejného názoru, jako mám a já a upozornili na nebetyčný rozdíl mezi situací, kdy je dítě vystaveno více jazykům každý den od rána do večera a realitou školního vzdělávání, kdy má výuku jazyka dvakrát týdně po dobu 45 minut a vzhledem k naplněnosti tříd a povinnosti učitele věnovat se všem přítomným žákům, se reálně musí na daný jazyk soustředit třeba jen dvě minuty.

V té chvíli mne napadlo, že zastánci výuky více jazyků jsou patrně lidé s humanitním vzděláním, kteří si svůj obor zvolili proto, že mají dobrou paměť a zřejmě jim osobně studium jazyků potíže nepůsobí, zato nebudou příliš kovaní v přírodních vědách, například v matematice nebo chemii. „Jak by asi reagovali,“ říkal jsem si, „kdyby v učebních plánech namísto rozšířené výuky jazyků byla rozšířená výuka matematiky? Také by argumentovali dětmi, které bez problémů zvládají goniometrické funkce a logaritmy, nebo by spíše tlačili názor, že takový rozsah matematiky je zbytečný a děti v ZŠ jej nezvládnou?“

Nu, dočkal jsem se. MŠMT avízovalo zveřejnění učebních plánů, ve kterých má být kromě dvou jazyků i větší rozsah výuky matematiky, včetně kvadratických rovnic. A jak reagovali ohniví zastánci výuky druhého jazyka? Ano, hádáte správně, považují takovou látku za příliš obtížnou a pro žáky nezvládnutelnou (a navíc zbytečnou – oni sami kvadratické rovnice nepoužívají, takže k čemu jsou, že?). (Můj osobní názor je takový, že kvadratické funkce nejsou žádná jaderná věda a ve skutečnosti jsou i v běžném životě velice užitečné, už jen při výpočtu potřebné délky koberce do obývacího pokoje, například).

V čem je celý problém? Podle mne v tom, že autoři učebních plánů si neuvědomují, pro koho je vytvářejí. V třídách základních škol nesedí jen budoucí sociologové, historici, jaderní inženýři a ekonomové, ale i řidiči traktorů, kuchaři, zedníci a prodavači. Existuje minimální objem znalostí a dovedností, které bude v životě potřebovat úplně každý, každý bude nakupovat, platit si bydlení, jezdit autobusem, vyřizovat si různé formality, k tomu potřebuje mít dané dovednosti.

Ale dál se budoucí potřeby lidí liší a i ZŠ by to měla brát do úvahy. Budoucí zedník nemusí umět dva jazyky, ale geometrie a matematika se mu bude hodit. Pro budoucího historika jsou naopak další jazyky užitečné, v archívech je rozhodně využije, ale logaritmus nejspíš potřebovat nebude. Proč by nemohla už ZŠ vycházet vstříc schopnostem žáků a umožnit jim rozhodnout se, jakým směrem se vydají?

Věc bude, jako poslední léta vždy, v aktivismu odpovědných osob. Snaží se utvářet podle svých ideálů (a svých osobních schopností) a neberou do úvahy realitu. Neprojevuje se to jen v učebních plánech, ale i v normách pro školní jídelny. Ve snaze vnutit všem své vize o zdravém stravování cpou na talíře ve školních jídelnách potraviny, kterých by se většina žáků nedotkla ani třímetrovou tyčí a děti tak radši budou celé dopoledne hladem, aby se pak nacpaly bagetou s majonézou někde v bufetu. Základní účel školních obědů – dodat dětem a jejich mozkům energii, aby se lépe učily – se tím úplně vytrácí.

Ale možná jsem jen zkostnatělý dinosaurus, který stále žije v zastaralém přesvědčení, že účelem školy je naučit děti věci, které budou potřebovat v dalším životě a smyslem oběda je nasytit jejich hladové žaludky. Možná bych měl konečně otevřít oči a uvědomit si, že důležité je umět pojmenovat všech 78 nově definovaných pohlaví a zachránit planetu před palmovým olejem a oxidem uhličitým.

Holt je nová doba a staré musí ustoupit novému a progresivnímu, nebo ne?