Už skoro odnepaměti se v české pedagogické komunitě diskutuje o tom, jak nejlépe vyhovět speciálním potřebám té které skupiny. Jak umožnit rozvoj chytrých a talentovaných dětí. Jak pomoci dětem s fyzickým postižením či poruchou učení. Jak podpořit různé etnické skupiny. Jak dostat víc dívek na technické obory. A za tím vším zaniká mnohem vážnější problém s obrovskými dopady – český vzdělávací systém vyřazuje tisíce kluků, kteří – ač mají vysoké schopnosti, a dokonce i vysokou znalost školní látky – míří místo na vysokou školu do učení. Jen proto, že ve školáckém věku byli příliš neposední.

O tom, že vzdělávací systémy většiny západních zemí jsou nastaveny tak, že zvýhodňují dívky, se hovoří minimálně od roku 2000, kdy americká socioložka Christina Hoff Sommers publikovala dnes již legendární knihu Válka proti chlapcům, kde doložila, že americké školy systematicky znevýhodňují a poškozují mladé muže. Ty, kdo nečtou anglicky, upozorňuji na knihu Výchova chlapců, kde psycholog James Dobson cituje některé stejné výzkumy jako Sommersová a navazuje na ně. Tendence, kterých si americká psycholožka všimla, nejsou podle všeho specificky americké. Lze na ně v podobné míře narazit také v evropských zemích. Jenže pedagogický ani sociologický výzkum se jim zpravidla nevěnuje – jsou v rozporu s oficiální feministickou ideologií a granty směřují jinam.

V České republice došlo k průlomu v loňském roce, kdy tým sociologů pod vedením profesora Matějů prokázal (!) na vysokých hladinách významnosti, že se chlapcům opravdu nedostává stejných šancí jako dívkám (při stejných vědomostech). A to nejen v jazycích, kde bychom to mohli čekat, ale i třeba v matematice. Umí-li kluk a holčička matematiku stejně, je vysoká statistická pravděpodobnost, že děvče bude mít lepší známku. Tým profesora Matějů taky dokázal, že chlapci mají v průměru nižší ambice, než odpovídá jejich vědomostem. Tomu odpovídá i populace středních škol. Na gymnáziích (která jsou fakticky vstupenkou na vysokou školu) najdete většinou dívky, na učňovských školách zase chlapce. Čeští sociologové neukazují příčiny tohoto stavu, ale už posun od dohadů k prokázanému faktu je dostatečně významný. Jak se k takovému zjištění postavit? Třeba Sociologický časopis článek o výsledcích výzkumu nepustil na své stránky. Jenže zprávu vydal British Journal of Sociology of Education, okopírované stránky kolují a je stále obtížnější vše ignorovat.

Když ignorujeme fakta, zpravidla se nám stane, že přijímáme nesprávná opatření. Vezměme například malý zájem o studium techniky mezi dívkami. Populární vysvětlení to přičítá jejich nesmělosti, případně nepřátelskému prostředí na technických univerzitách. Jenže ve světle zjištění týmu profesora Matějů vše vypadá jinak. Studium techniky je méně atraktivní než studium práv, ekonomie, filozofie, medicíny, mikrobiologie, a dokonce i pedagogiky. A protože si dívky mohou spíše vybírat, směřují na atraktivnější obory. To je celé.

Mimochodem, celá záležitost má i výrazné sociální dopady. Pokud je ze systému vyřazen syn rodičů s vysokým vzděláním a příjmem, uteče mu sice nejlepší možná kariéra, přesto je značná šance, že si vysokou školu doplní v rámci kombinovaného studia. Pokud je talentovaný syn chudých a málo vzdělaných rodičů přesměrován na dělnickou dráhu, už na ní zůstane. Co s tím? Hovoří se o tom, že ve školách by mělo být více učitelů, jenže to je uzavřený kruh. Pedagogické fakulty vypouštějí více absolventek než absolventů. Stejně jako fakulty medicíny a ekonomické fakulty. Kdyby byla práce programátora podmíněna vystudováním zcela konkrétního oboru, nejspíš by časem začaly převažovat i programátorky. Jedinou možností by tedy bylo otevřít základní školy i schopným lidem bez pedagogické vysoké školy, což nejspíš není na pořadu dne. A což je někdy na škodu. Před časem jsem hovořil s vojákem, příslušníkem speciální jednotky, který měl za sebou řadu bojových nasazení, vážil asi 150 kilo (samé svaly) a snil o kariéře učitele angličtiny na základní škole. Pro kolik kluků by se mohl stát životním vzorem! Kolik kluků by se začalo do školy těšit a horlivě se učit slovíčka. Jenže pětileté denní studium je nad možnosti takového vojáka.

V některých případech by možná pomohlo začít ignorovat mezinárodní závazky a povolit dětskou práci. Kolika čtrnáctiletým klukům by prospělo, kdyby půl roku pracovali na stavbě! Jak by si potom vážili školních lavic! Jenže ani tohle nejspíš není průchodnější cesta. Pak je možné řešit jednotlivé věci. Nezakazovat klukovské hračky ani tehdy, když svou povahou pobízejí k agresivitě. Respektovat, že kluci jsou svým chováním jiní a potřebují jiný typ kázeňských zásahů. Ale především respektovat, že v klukovi roste srdce bojovníka, že prochází obdobím, kdy se teprve učí zvládat svou agresivitu. Mluvit s úctou o takových mužských vzorech, jaké jsou pro kluky skutečně inspirující. A provádět stovky dalších opatření. Ale nedělejme si iluze. I kdyby se podařilo zlomit vliv feministické lobby, dopadlo by to nejspíše tak, že by ministerstvo vypsalo velkolepý program, sehnalo pár desítek milionů z evropských fondů, mnoho let by se psaly akční programy, pár neziskovek by si slušně vydělalo a nakonec by se zjistilo, že se nezměnilo vlastně nic.

Snadnější cestou by bylo povolit obnovu chlapeckých škol. Škol, kde se kluci budou učit striktní kázni tak, že zároveň poroste jejich hrdost, a nikoliv jejich komplexy. Škol, jejichž život se bude v mnohém podobat vojenskému výcviku. Ať na takové škole klidně učí i instruktorky a studují i dívky, ale ať respektují mužské povahové nastavení. To není utopie. Armádní i policejní internátní střední školy takhle fungují. Není divu, že na obyčejné technické lyceum provozované armádou je přetlak 8??:1. Jenže armáda není od toho, aby zacelovala mezery v systému běžného vzdělávání.

Učitelské noviny 4/2014