Vyprávěl mi nedávno jeden přítel, velice úspěšný podnikatel, otřesnou příhodu. Nejprve je nutno říci, že v rámci podpory středního učňovského školství uzavřel smlouvu o spolupráci s jedním nejmenovaným učilištěm. Každým rokem o prázdninách zaměstnává několik učňů, aby získali potřebnou praxi a pochopitelně aby si z nich mohl vybrat případné budoucí zaměstnance. Letos se zeptal svých spolupracovníků, jestli by mu nedoporučili některého z učňů jako budoucího zaměstnance. Jeho kolegové zrozpačitěli. Ani jednoho, šéfe. Tak zněl verdikt.

Přítel se nevzdal a přijel na besedu s učni na nejmenované učiliště. Vyprávěl o svém podnikání a pak se zeptal, kdo z nich hodlá po vyučení pracovat v „černém řemesle“. Ruku zvedlo z přítomných sto padesáti mladých lidí asi osm. A tak přímo oslovil veřejně jednoho z mladých mužů, který stál na kraji první řady. A co ty budeš dělat?

Myslíš mě, vole? Tak odpověděl ten mladý muž. Jo, povídá náš podnikatel, tebe vole. Já vole, mám kámoše v Praze, vole a ten mi zajišťuje místo řidiče v jednom supermarketu. Budu jezdit autem, vole.

To bylo asi tak všechno, co si můj přítel z onoho setkání odnesl. Všichni jinak mlčeli, včetně přítomných pedagogů a mistrů odborného výcviku.

Podobné minireportáže bychom si mohli pořídit na gymnáziích a středních školách. Jistě – lišily by se značně, avšak jejich poselství by měla něco společného. Tristní stav našeho školství. Případ právnických studií v Plzni a jeho vyšumění do ztracena, to je pouze vrchol ledovce. Pod hladinou nacházíme vyhozené miliony za tzv. státní maturity, desítky protichůdně působících ústavů ministerstva školství, samotné lidmi předimenzované ministerstvo, podvody se zařazováním malých cikánů do zvláštních škol, které se jmenují jinak, kapitační platby za počty žáků, které je třeba udržet i za cenu umělého udržování počtu nekvalitních studentů a žáků, neuvěřitelná blahovůle akreditací pro všechny typy škol, podcenění smyslu odborného středního školství ve všech směrech, strojová výroba vysokoškoláků a další a další neřesti našeho školství dnes již státního a soukromého. Co s tím?

Náš školský systém není pochopitelně izolovaným ostrovem a do jisté míry souvisí i se současným žalostným stavem morálky společnosti. Leč pouze na to se vymlouvat nemůžeme.

Americká univerzita v Yale dostává každoročně od svých bývalých studentů dary ve výši před milion dolarů. Děkuji za výborné vzdělání, kterého se mi dostalo, píší dárci. Díky tomu mám postavení, které mi dovoluje věnovat univerzitě přiložený dar. Ptát se kolik dostávají naše vysoké školy od svých absolventů, by bylo zbytečné. Nic.

Jednou z cest je návrat k tradicím a ke zkušenostem z minulosti. Možná, že by bylo dobře připomenout i Marii Terezii, systém školství v monarchii a oprášit zkušenosti prvorepublikové. Co nám to pomůže? Přečtěte si příběh jednoho ministra školství starý pouze sto let a porovnejte jeho obsah s kariérou některých ministrů (ministryň) polistopadových.

Když se v roce 1899 vypravovala Anna Honzáková, dcera lékaře z Kopidlna do Vídně, byla pěkně naštvaná. Chtěla být lékařkou jako tatínek, ale vysoké školství medicínské bylo v monarchii pro dívky uzavřeno. Tedy studovat ženy mohly, ale nemohly skládat rigorózní zkoušky. „Žena má přece lehčí mozek a méně krvinek,“ psal tehdy časopis Spolku mediků. Cestu do Vídně Anně zaplatili Eliška Krásnohorská a rada Bělohlávek. Anna se nakonec dostala na ministerstvu školství k sekčnímu šéfovi (Sekt. Chef im Min. für Kultus und Unterricht) Wilhelmu rytíři Hartelovi. Ten věděl, že bude brzy jmenován ministrem, a po zasvěcené debatě se sebevědomou českou dívkou, která mu brilantní němčinou vysvětlovala problémy diskriminace žen, slíbil, že tuto nespravedlnost napraví. A skutečně. Jedním z jeho prvních ministerských výnosů v roce 1901 bylo rozhodnutí o tom, že i ženy mají právo na promoci Sub auspiciis imperatoris (pod záštitou císaře). Anna Honzáková také v roce 1902 promovala a stala se první českou lékařkou promovanou v Karolinu. Kdo byl ten muž, který se o to zasloužil?

Tehdy se ministři školství vybírali podle opravdových schopností a kvalifikace. Wilhelm Hartel studoval v Opavě, maturoval na všeobecném gymnáziu v Praze na Malé Straně, v roce 1863 získal na vídeňské univerzitě kvalifikaci středoškolského učitele, o rok později doktorát z filozofie. V roce 1866 se habilitoval a o tři roky později byl jmenován mimořádným a v roce 1872 řádným profesorem vídeňské univerzity. Mezi kolegy byl znám svoji láskou k řecké filozofii; v roce 1874 vydal třísvazkové dílo o Homérovi – Homerische Studien. Stal se členem císařské akademie, vydal zasvěcenou studii o Demosthénovi a kompletně přepracoval Curtiovu řeckou gramatiku. A to tak, že se dočkala sedmnácti vydání a podle ní se učili středoškolští studenti ještě v polovině 20. století. V roce 1882 byl povýšen do šlechtického stavu a byl mu udělen Řád železné koruny III. třídy. Ve svých padesáti letech, v roce 1889 byl Prof. Dr. c. a k. dvorní rada Wilhelm rytíř Hartel, nositel řady mezinárodních uznání, jmenován ředitelem dvorní knihovny. Teprve po této průpravě a kvalifikaci byl jmenován v roce 1896 odborným přednostou ministerstva vyučování a následně v roce 1900 ministrem.

Wilhelm Hartel ve svých studiích o Homérovi a Démosthenovi vyzvedával především otázky síly ducha. Miloval řecké filozofy a jejich morální poselství dokázal svým spravedlivým a vpravdě rytířským jednáním vnášet do své doby. V roce 1876 dělal u profesora Hartela zkoušku z řečtiny i mladý posluchač filozofie, tehdy ještě pouze Tomáš Masaryk. Profesor Hartel věděl dobře o studentově zanícení pro Platóna a filozofy starého Řecka. Věděl, že student Masaryk píše studii o Platónovi. Nicméně Masarykovy znalosti řečtiny stačily sice na studium řeckých filozofů v originále, přesto nebyly takové, jaké by si přísný pan profesor představoval. A tak mu dal spravedlivou dostatečnou. Ta neměla vliv na to, že Masaryk 10. března 1876 promoval na vídeňské univerzitě s vyznamenáním. Hartel a Masaryk se po letech setkali znovu, byť ne tváří v tvář. Láska k řecké filozofii formovala jejich postoje. Proto Masaryk, později již jako univerzitní profesor, zastával nekompromisní stanoviska týkající se zásadních otázek historických a společenských. Řadu nepřátel si udělal tím, že spolu s profesorem Gebauerem řekli národu pravdu o tom, že tzv. Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský (RKZ) jsou podvrh. Masaryk se nebál veřejně zastávat stanoviska, která provětrávala ztuchlost a zapšklost politiky Staročechů i jiných stran. Činil tak i prostřednictvím listu ČAS, který spolu s členy jeho Realistické strany založil. Není divu, že třináct let ležel na ministerstvu vyučování ve Vídni návrh na jeho jmenování řádným profesorem (ordináriem). Jako mimořádný profesor (exordinárius) měl o polovinu menší plat, a to se i některým jeho odpůrcům jevilo jako dostatečná pomsta za to, že si dovoloval říkat pravdu. Jiného názoru byl však profesor Hartel. Znal Masarykovu doktorskou práci na téma Platónovo učení o duši, v němž i jemu její autor hovořil z duše. Okamžitě po nástupu do funkce sekčního šéfa v roce 1896 podepsal bez ohledu na nějaké pražské spory Masarykovo jmenování řádným profesorem. Nevěděl pochopitelně, že tak dává za pravdu budoucím prezidentovi nového moderního českého státu. Masaryk se o jeho odvaze zmiňuje v Rozhovorech s TGM, avšak jako o ministrovi, jímž se ale skutečně stal až později. Což není podstatné. Podstatné není ani to, že vůbec nevíme, jestli byl prof. Hartel členem nějaké politické strany, nebo snad dokonce předsedou nějakého spolku proti výstavbě elektráren.

Výše popsaný příběh jednoho ministra má sice zcela odlišné historické okolnosti, ale jisté poselství by bylo lze v něm nalézt. Naše problémy možná započaly před šedesáti lety, kdy jsme prvního rektora Masarykovy univerzity v Brně a rektora Univerzity Karlovy v roce 1948 prof. Karla Engliše zbavili jako příslušníka buržoazie všech jeho funkcí, zakázali mu Prahu, odebrali starobní důchod i potravinové lístky a poskytli mu pouze existenční sociální minimum. Nebo snad začaly již tehdy, když v padesátých letech přijali „studenti“ dělnické právnické fakulty socialistický závazek, že si zkrátí dobu studia o jeden rok, aby mohli rychleji začít soudit nepřátele socialismu? Nebo snad udělala své další vlna „rychlokvašek“ v počátcích normalizace?

Veřejnosti jsou v současné době předhazovány pochybné výsledky ještě pochybnějšího projektu státních maturit, v němž jde v první řadě o peníze pro „tvůrce“ této absurdnosti, včetně jedné stěhovací firmy. Přední činovníky našeho školství nezajímá, že je dlouhodobě snižována autorita pedagogů všech stupňů, jejichž možnosti a kompetence vůči žákům a studentům jsou oproti jejich dávným předchůdcům dnes minimální.

Školství si s sebou bohužel nese výrazné stopy deformací posledních šedesáti let. Kde jsou ty doby, kdy neexistovaly přijímací zkoušky na vysoké školy a kdy v základních školách nemusely být žákovské knížky, které jsme kdysi zavedli dle sovětského vzoru a nějak se jich nemůžeme zbavit.

A že bychom neměli mezi našimi kantory profesora přírodopisu Gabrlíka či profesora francouzštiny Bartoše? Nebo profesora Voříška či Matulku? Což si takhle povinně promítat v našich myslích Fričovy filmy Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše? Není to tak dávno, co byly natočeny. Pokud vím, tak v letech 1938 a 1939.

Návratem k tradicím a k minulosti nemyslím nějaké kopírování toho, co bylo. To nejde. Myslíte, že student Vojtěch Kulík Ladislava Peška by dnes přiváděl k zoufalství své profesory tím, že by si je fotografoval mobilem a říkal jím „ to myslíš mě, vole?“Rozhodně nikoli. Navíc by asi nikdo takový film nenatočil. A možná, že nám takový film zrovna schází.

Že bychom nevěděli jak dál ve školství, to se také říci nedá. Zkuste se podívat na www.klicek.cz. Je v Praze 4 v Chodově. V úvodu webové stránky se píše, že Základní škola Klíček, o. p. s. je nestátní základní škola, provozovaná od 1. 7. 1998 neziskovou organizací Obecně prospěšná společnost. Škola vznikla z potřeby a zájmu rodičů o efektivní a vstřícný způsob výchovy a vzdělávání dětí.

Neříkám, že je třeba Klíček kopírovat. Ono to ani nejde, protože je na této základní škole značně vysoké školné. Avšak je příkladem toho, že se dobří pedagogové i rozumní rodičové mohou domluvit. A že existují.

Myslíte, že je pouhou náhodou skutečnost, že v mnoha našich městech patří školní budovy většinou k velmi reprezentativním stavbám? Je jim většinou okolo sta let. Ano, jsou z doby ministra Wilhelma Hartela. Naši předkové je uměli nejen postavit, ale dokázali je zaplnit vychovateli, kteří vdechli našemu školství místy nádherného ducha. Tento stav bychom měli znovu vyvolat.