Neviditelný pes

ŠKOLSTVÍ: My, žáci školou povinní…

25.9.2020

Nedávno se mi svěřil jeden dobrý známý, že je zcela konsternován ze stavu našeho vysokého školství. Dal jsem k lepšímu i naše základní a střední školství. Tak jsme si chvíli notovali. Přítel ke svým závěrům dospěl na základě toho, že se mu zcela náhodou dostala do rukou bakalářská práce jeho vnučky. Ležela na stole v kuchyni v době, kdy rodina již dávno spala. A tak mu nedalo, aby nenahlédl. A zhrozil se. Gramatika jeho vnučku zasáhla jen sem tam. O tvorbě souvětí či o dalších zásadách psaného textu neměla autorka práce zřejmě ani ponětí.

Shodou okolností mi několik dní předtím ukázal jeden známý text, jímž se jedna mladá dáma ucházela o práci v jeho redakci. Maturovala s vyznamenáním, během bakalářského studia absolvovala i krátkou zahraniční stáž, její jazykové vybavení (angličtina) bylo bezchybné. Ovšem text, který odevzdala, byl na úrovni slohové práce žáka šesté třídy.

Koneckonců nemusíme chodit někam daleko ani do rodinných archivů. V době normalizace jsem nejvíce peněž utratil za knihy vydané na Slovensku. Měli nějakou volnější vydavatelskou politiku. Kdykoli jsem byl v Praze, spěchal jsem do Slovenské knihy. Byla na rohu Václavského náměstí a tuším Štěpánské ulice. Proto mi dodnes nečiní potíží číst ve slovenštině. Snad i díky tomu si mi nedávno dostal do ruky text Antona Laučeka (*1950), literárního vědce a pedagoga Katolické univerzity v Ružomberku. Pan Lauček popsal vzdělávací situaci v naší sousední zemi, která díky společně prožitému se ničím neliší od našich poměrů. Sedí naprosto přesně i na naše poměry. Čtenáři mojí generace budou textu naprosto rozumět. Ti, o nichž se v textu píše, porozumí jen sem tam.

S osprostievaním národa sa začína už od materskej škôlky. Vo väčšine z nich posadia mládež pred obrazovky a nechajú sledovať animované rozprávky, kde vystupujú hlavne vykonštruované monštrá a obludy. Nerozoznáte, čo to je a kde to má hlavu. Zaplavujú ho príbehmi, v ktorých hlavný hrdina vyhráva pomocou toho, že mláti svojho protivníka, prípadne ho nechá vybuchnúť. (Dieťa takého vzory správania sa napodobňuje.) Chúďatá deťúrence kukajú, ozaj nevedia na čo, a pritom sa stávajú aj závislými na internete. Ak sa potom stretnú s klasickou rozprávkou o princeznej, dobrom deduškovi alebo starenke, o Popolvárovi, v ktorej dobro víťazí nad zlom, nechápu dianie. Nerozumejú, čo je dobro a čo je zlo. Okrem toho sledovanie obrazovky a bavenie sa so smartfónom, s tabletom spôsobuje malému divákovi stenčovanie formujúcej sa mozgovej kôry, a tak smerujúcej k demencii, čo sa stáva až človeku vo vysokom veku – to vedci u detí v posledných výskumoch zistili, no veľa o probléme ešte nesmú publikovať, aby niekomu nekazili miliardové nadnárodné kšefty.

Slovenčina patrí hlavne vďaka svojej gramatike a štylistike k nejednoduchým ­ a pomerne ťažkým jazykom. Je zároveň prejavom a dôkazom vysokej kultúrnosti i myšlienkového bohatstva, akým oplývali naši predkovia. Vďaka tomu sa našej školopovinnej mládeži rozvíjali aj tie mozgové kapacity, ktoré niektoré národy kvôli jednoduchosti svojej materčiny nevyužívali. My sme i preto stáli v rade s tými múdrejšími. Lenže v súčasnosti sa dokonalá znalosť jazyka nevyžaduje ani pri nástupe na vysokú školu. To najzákladnejšie, čo museli ovládať žiaci ešte v časoch Márie Terézie, čiže čítanie, písanie a rátanie, naši maturanti poznajú len povrchne. Skutočný vedomostný „fundament“ absolventi prichádzajúci na univerzity nemajú. Neodniesli si ho ani zo základnej, ani zo strednej školy. Tam učitelia často nemôžu slobodne a tvorivo učiť, preťažuje ich zbytočné papierovanie, nezmyselné pokyny „odborníkov“ z ministerstva a rôzne pokusné experimenty z metodických centier prioritne rozvracajúce klasický školský systém, ktorý bol schopný budovať v dieťati solídne vedomostné základy a učil ho myslieť v súvislostiach. Všetky vzdelávacie inštitúcie sa napokon uspokojili s tým, že majú aspoň nejakých žiakov, a preventívne od nich nič nevyžadujú, aby náhodou neprestúpili na inú školskú ustanovizeň, ináč by škola prišla o financie. Nabehli sme na systém, kde sa učiteľ stáva rukojemníkom žiaka – ak mu nedá známku, akú si jeho zverenec želá, ten odíde na inú školu a pedagóg môže poputovať na úrad práce.

opis themat

Tolik tedy poměry na Slovensku. Pamatujeme ještě příklad, kdy tamější spřátelená politická strana jedné naší politické strany založila právnickou fakultu v malé pohraniční vesničce a jeden činitel oné naší politické strany zde složil rigorosum a je od té doby JUDr. Oč těžší to měl na přelomu 19. a 20. století excelentní politik a právník JUDr. Alois Rašín. Když byl v únoru 1894 odsouzen v procesu s Omladinou, přišel i o titul JUDr. Takové byly tehdy zákony, které měly kupodivu svoji logiku. V listopadu následujícího roku byl amnestována jedním z jeho prvních kroků bylo to, že se dostavil na svoji Alma mater a požádal o obnovu rigorosního řízení. Totéž se stalo, když byl v červenci 1916 odsouzen k trestu smrti za „velezradu a vyzvědačství“. V září 1917 získal titul znovu. Samozřejmě, že nemusel podstoupit celé martýrium těchto zkoušek, ale svědčí to nejen o kvalitě studijního systému, ale i o charakteru tohoto nositele právnického titulu. Rašín by se nikdy neodvážil používat tento titul neoprávněně, jako nedávno několik našich politiků. Inu, svět se změnil? Nebo lidé? Rašín by si určitě v žádném případě do Skalice pro titul JUDr. nejel.

Ona touha sbírat tituly (v našem případě vysokoškolské) je v nás zakódována pravděpodobně již od dob středověkých. Feudálové se honosili tituly označující majetek, či jejich sílu a dovednost. Potud to bylo legitimní. Ale když někdo získá titul s tím, že opíše diplomovou práci z výroční zprávy jedné české banky, jak ho to může těšit? A vidíte, těšilo.

Nedávno mi poslal jistý přítel doklad o tom, jaké nároky byly kladeny na maturanty v roce 1885 (viz opis „themat“). Nikoho z nich (ani z jejich rodičů) nenapadlo protestovat proti matematice. Myslíte, že by před těmito tématy obstáli alespoň z části dnešní středoškoláci? Nebo jejich učitelé?



zpět na článek