Diskuze nad případem nebohého ředitele základní školy z Prahy 8 Miroslava Korandy ukazuje, že v našem veřejném prostoru je vlastně jedno, o čem je zrovna řeč. Vždy to nakonec vyjde nastejno. Lhostejno, jestli jde o Ukrajinu, uprchlíky či o pohlavek. Odpůrci i příznivci jako obvykle zacházejí do extrému. A je tomu tak i tentokrát. Jedna strana dnes už exředitele ZŠ velebí a „argumentuje“ tím, že na pohlavkování studentů vlastně není nic zvláštního a onen hříšník si to plně zasloužil. Druhá strana z ředitele školy dělá málem člověka zralého na kriminál.

Jako radní pro školství na Praze 4 za ODS a především otec dvou dětí školou povinných říkám, že tělesné tresty nemohou být řešením žádného sporu, natožpak na půdě vzdělávací instituce. Zásadní je, aby se školou spolupracovali rodiče a snažili se posuzovat skutky svých dětí objektivně. Nemůže se stávat, aby jejich ratolesti řediteli tykaly a vulgárně jej urážely. Za něco takového by měly být klidně vyloučeny na určitou dobu ze školy. Existují i jiné kázeňské tresty. Nepatří však mezi ně pohlavky. Jedna strana se chovala velmi provokativně a nevhodně a strana druhá bohužel přejala její způsoby a reagovala neadekvátně.

V anketách a internetových diskuzích si získal Koranda jednoznačnou podporu. Nejinak tomu bylo i ve většině médií. Učitel si jistě není povinen nechat líbit od žáků vše a stát se snad jejich fackovacím panákem, ale vše by prostě mělo mít své hranice. Konflikty mezi studenty a učiteli jsou pro média i společnost hutným soustem, protože se k nim může vyjádřit v podstatě každý. Přece všichni jsme někdy dostali pár pohlavků a pár jsme jich i rozdali. Ale o pohlavek tady přece nejde. Neobstojí ani pseudoargument typu „na hrubý pytel, hrubá záplata“. Natož ono lidové „škoda rány, která padne vedle“. Jak už jsem naznačil výše, pokud učitel užije jakékoli fyzické násilí, byť jde jen o pouhý pohlavek, není možné něco takového považovat za standardní řešení konfliktu.

Jedno je jisté, onen nešťastný a hojně medializovaný konflikt jistě nevznikl ze dne na den. Pnutí mezi studenty a jejich ředitelem mělo patrně delšího trvání. Po bitvě je každý generál, ale jsem přesvědčen, že za určitých okolností se jeho gradaci dalo zabránit. Učitelé to dnes mají složité, protože žáci a studenti jsou stále troufalejší. Učitel ale musí zůstat nad věcí a ovládnout se. Z titulu zřizovatele školy jako radní mohu jen doporučit, aby se už konečně začala komplexně řešit problematika přítomnosti speciálního psychologa na školách a podporovat další speciální vzdělávání pedagogů, kteří by se učili tyto těžké situace spíše rozmělňovat a ne přilévat oleje do ohně.

Velký díl odpovědnosti a řešení však není na bedrech učitelů, ti už jenom čelí tomu, co se zanedbalo při výchově v rodině. Právě rodiče žáků a studentů byli a jsou i v jiných obdobných případech klíčovým elementem, jenž má vztahy mezi žákem a učitelem pozitivně ovlivňovat usměrňovat své ratolesti tak, aby se k učitelům chovaly slušně a se zřetelem k jejich postavení. V každém případě by radní měli být až tou úplně poslední instancí. Když už tento problém musí řešit oni, znamená to, že před nimi selhali učitelé, žáci, ale v neposlední řadě hlavně rodiče.