Odborné vzdělávání vždy navazuje na všeobecné, které vychází z organizace a struktury společnosti, a úrovně společenského poznání. Obě složky se vzájemně doplňují a ovlivňují. Až do tereziánských reforem v roce 1774 neexistoval v Čechách jednotný školní system, soukromé vzdělávání bylo přístupné urozeným a bohatým, klášterní školy vychovávaly mnichy a jeptišky a většina obyvatelstva byla negramotná.

Po roce 1989 byl školský systém ČSSR (Základní školy, Oborná učiliště, Střední odborné školy, Gymnázia a Vysoké školy) horečně přestavěn, přestože v zásadě vyhovoval, ale „vstupovali jsme na jiné hřiště a přebírali jiná pravidly hry“.

Do té doby byla situace přehledná. Když žák končil základní vzdělání, věděl on, jeho rodiče i učitelé, jaké má studijní předpoklady a zda má zájem o určitý obor; pak se zvažovalo, zda zvládne střední školu (a případně po ní školu vysokou), nebo bude řešením odborné učiliště. U žáků nevyhraněných, ale se studijními předpoklady bylo dočasným řešení gymnazium, na kterém student dozrál (nebo taky ne). Na vysokou školu přicházel ze střední školy zájemce, který už „věděl do čeho jde“ (ale mohl take ihned nastoupit do provozu, neboť kvalifkaci měl!), a nebo absolvent gymnázia (který nemusel vědět o ničem nic, ale nějaký vysokoškolský obor si vybrat musel, protože žádnou odbornost dosud nezískal).

Při přestavbě vysokoškolského studia jsem pracoval na vysoké škole, a byl jsem tedy u toho, když se „trhal studijní plán“ do dvou stupňů – bakalář a magistr. Naivní přestava byla taková, že ten kdo projde stupněm bakalář, bude použitelný jako absolvent střední školy příslušného oboru, a absolvent magisterského stupně bude připraven na vyšší funkce. Tehdy se ukázalo, že většina profesorů není schopna rozdělit výuku své discipliny „obrazně řečeno“ na středoškolský stupeň a na magisterský stupeň. Obávám se, že do současné doby se předměty učí dvakrát – v bakalářském stupni to, co se stihne, a v magisterském stupni se opakuje to, co se stihne.

Pokud by nyní už neexistovaly Střední odborné školy, system Bc., Mgr, by potřebám provozu nevyhověl, protože na řadu profesí středoškolák stačí, ale Bc. na takové místo nenastoupí protože by to“bylo pod jeho úroveň“, ale i proto, že praktické dovednosti středoškoláka nemá!

Mám proto důvodné podezření, že vší silou prosazovaná Lycea jsou slepou cestou vývoje.

Lyceum je definováno jako typ čtyřletých středoškolských oborů ukončených maturitní zkouškou, které obsahem vzdělávání stojí mezi gymnáziem a střední odbornou školou. Do srozumitelné češtiny přeloženo, je to škola všeobecně vzdělávací, ve které se naučíte ještě něco málo z nějaké odbornosti. Ale to málo je tak málo, že absovent nemůže být přijat na místo určené pro středoškoláka téže odbornosti. A protože nedisponuje žádnou profesní dovedností, musí jít studovat na nějakou vysokou školu. Dokonce se už objevil záměr prosadit „Všeobecné lyceum“, které bude všeobecné, se zvláštním zaměřením na všeobecnost. To nápadně připomíná všeobecné Gymnázium, všeobecnější než všeobecné Gymnázium.

Za výhodu Lyceí je prohlašováno, že bude-li student déle studovat, bude vyspělejší a zodpovědnější. Podle politiků usilujících o volební právo od 15 let (extremně od 12 let), a těch, kteří umožnili, že v různých akademických senátech a studentských parlamentech mají studenti právo spolurozhodovat o tom, co se bude učit, a mohou i odvolat ředitele, jsou na to rozumově vyspělí dost, ale věk, ve kterém se budou rozhodovat, čím se budou živit, ještě nemají. Celá vzdělávací soustava je tvořena tak, aby si každý student „mohl vybrat, co by jej bavilo“, a „jak studium co nejvíce individualizovat“. Ale společnost má své potřeby. Dlouhodobý nedostatek některých profesí a nadbytek absolventů různých specializací dlouhodobě signalizují, že školství někam směřuje, ale neví kudy kam.

Obávám se doby, kdy budou Střední odborné školy silou přeměněny na Všeobecná lycea.