Roboti přicházejí a nevyhnou se ani školám. Důležitost kantorů ale nepoklesne

Českému školství schází šest tisíc učitelů. Je to hodně, nebo málo? V regionálním školství bylo v loňském roce na 160 tisíc učitelů, v roce 2015 jich bylo o 5500 míň. Přitom podle plánů ministerstva školství by v následujících létech mělo přijít do školství dalších patnáct tisíc pedagogů. Jinak nepůjde naplnit úmysl vyučovat v menších kolektivech.

Je to problém v kostce a každý si může vybrat, z jakého úhlu se na něj podívá.

Učitelů je každopádně míň, než by jich bylo třeba, k takovému závěru dojdeme při pohledu z kteréhokoli úhlu. Není to překvapující zjištění vzhledem k tomu, že pracovníků je málo prakticky ve všech oborech. Je málo zedníků, stejně jako chirurgů. Průmysl řeší nedostatek pracovníků nasazením robotů. Dá se to aplikovat i ve školství?

Kybernetická babička

V roce 1962 natočil Jiří Trnka kouzelný loutkový film Kybernetická babička. V podstatě v něm předjímal současnou anticivilizační zavilost, která se promítá do zeleného náboženského třeštění. V době, kdy počítače byly monstra s inteligenčním výkonem elektrického kartáčku na zuby, umělec vykouzlil příběh o holčičce svěřené do péče babičce-robotovi. Přirozeně že vše končí vzpourou proti robotovi a holčička je osvobozena od civilizačních pout. Čistě technicky vzato je to ale jakási prognostická vize, jak by mohl takový učitel-robot vypadat.

Zcela jiný přístup měla americká autorská (a manželská) dvojice C. L. Moorová a Henry Kuttner, když v roce 1943 vydali povídku Chrudošiví jsou borolové. Ano, jde o citaci z Alenky od Lewise Carrolla. Hrdiny povídky jsou děti, které naleznou hračky, jež nedopatřením pošle strojem času – z jeho hlediska do minulosti – vědec rasy, která ovládne Zemi po vyhynutí člověka. Děti si s nálezem hrají. Čím mladší je dítě, tím více na ně hračky působí, až nakonec to nejmladší pod vlivem hračky zmutuje a zmizí do budoucnosti.

V tom roce 1943 nemohli mít autoři vůbec žádné ponětí o kyberhračkách, s nimiž děti vstupují do dvacátých let jednadvacátého století. To není žádné varování, to je konstatování faktu snadno ověřitelného. Děti si hrají na tabletu s pokémony. Pak přijdete do továrny a uvidíte u pásu člověka se stejným tabletem, jak řídí výrobu pomocí rozšířené reality. Tak co, hrají si ty děti, anebo se učí něco, co za pár let bude součást jejich zaměstnání? Přitom málokdo pochybuje o tom, že to, co prožíváme, jsou jen začátky čehosi, co nás čeká v budoucnosti. A naopak, až se budoucnost stane přítomností, budeme hledět na tablety s pokémony dvacátých let se shovívavou láskyplností, jako se dnes díváme na gramofon na kliku.

Robotický učitel ve stylu kybernetické babičky Jiřího Trnky asi zůstane ve sféře fantazie, nicméně role IT prvků při výchově a formování dítěte je patrná už dnes a nepochybně poroste. Jak poroste a k čemu to povede, jisté není. Na jednu prognózu si ale troufnout můžeme, se šancí na 99procentní úspěšnost – že ten vývoj nepovede k omezení počtu učitelů.

Idea robotického učitele vychází z předpokladu, že učitel je tu od toho, aby předal mladé generaci informace, aby je něčemu naučil. Skutečnost je taková, že učitel je tu od toho, aby ho žáci měli rádi, vážili si ho a nechali se strhnout jeho příkladem. Pokud je učitel dobrý, takhle to funguje.

Asi každý jsme ve školních dobách potkali takové učitele. Vždy budu vzpomínat na pana řídícího Komárka z naší jednotřídky ve Slapech i na paní profesorku Kosovou, ta nás dovedla k maturitě.

Když srovnávám vzpomínky na svá školní léta a srovnávám je se zkušeností se školními léty svých dětí a dnes už své vnučky, nabývám dojmu, že nahrazení učitelů roboty asi není ta dobrá cesta, jak z nouze ven. Nespíš by pomohlo, kdyby se přestalo blbnout.

K čemu autority?

Občas na to přijde řeč, když se sejdu s vrstevníky. Naprosto nepochopitelný je pro nás cirkus kolem maturit. Samozřejmě jsme maturovali z matematiky, vždyť to je základ logického myšlení. Čtyři maturitní obory, padesát maturitních otázek pro každý z nich, vždyť každá dílčí vysokoškolská zkouška byla obtížnější než celá pitomá maturita. Proč ten problém?

No a pak je tu pokles autority učitele jak u žáků, tak rodičů. Rodiče podporovali v dětech učitelovu autoritu. To se namnoze neděje a je to ke škodě věci. S tím se ale asi nedá mnoho udělat. Jistě to souvisí s obecným poklesem úcty k jakékoli autoritě. K čemu autority, když máme internet?

Tím se ovšem obloukem vracíme k nakousnutému problému kybernetického učitele. Dnes jsme svědky – a rodiče jsou účastníky – zápasu o to, zdali můžou děti mít ve škole mobil. Totéž se dělo kolem kalkulaček. Trend je ale jasný a zastavit se nedá. Infosféra proniká všemi škvírami a není důvod, proč by se měla vyhnout škole. Staromilci nad tím budou bědovat. Některé hodnoty tím zaniknou, ale jiné vzniknou. Úplně závěrem si troufnu na poslední prognózu, role učitele ani při této invazi nezmizí. Naopak, bude důležitější, protože to lidské vedení a navazování kontaktu se nedají nahradit.

LN, 7.9.2019