ŠKOLSTVÍ: Konec biflování
Škola mi nikdy nedělala potíže, vystudoval jsem s vyznamenáním školu základní, střední i vysokou, nicméně se mi opakuje sen, kdy jsem nucen se vrátit do první třídy.
„Je to ošklivý byrokratický omyl, pane doktore,“ uvádí mě učitelka do třídy a usazuje do poslední lavice, abych nepřekážel prvňáčkům ve výhledu. „Ale nedá se nic dělat, zákon je zákon.“
Děti se otáčejí, šeptají si, učitelka je peskuje, já vytáhnu z tašky knihu a začnu si pod lavicí číst. Přijde učitelka s omluvným výrazem ve tváři: „Nezlobte se, ale raději tu knihu schovejte, ruší to morálku. Bohužel musíte sledovat výklad.“
Pak se probouzím. O to horší by ten sen byl, kdyby zahrnoval školskou reformu. První jsem zažil v páté třídě. Do té doby byly předložky „s“ a „z“ jasné. Když něco bylo „s povrchu“, bylo to „s“, když „z nitra“, bylo to „z“. To bylo jednoho dne zakázáno. Přišli jsme tenkrát do školy a náš pan učitel Mikulčík, bledý v tváři, rýsoval na tabuli rozpis případů, kdy se má psát „s“ a „z“. Nechápali jsme smysl toho, protože jsme věděli, kdy „s“ a „z“ použít. Ani on nechápal, jak dnes chápu já.
Prošel jsem nejednou reformou výuky, oženil se a měl sám děti. Zažil jsem reformu matematiky, aféru s množinami, která uvrhla do zoufalství rodičovstvo od Šumavy až, tenkrát, k Tatrám. I později děly se reformy. Jednoho dne jsem zastal synka, potýkal se s domácím úkolem z matematiky. Nahlédl jsem mu přes rameno. „Ale to je jasný případ, kdy se použije trojčlenka.“ „Co to je, trojčlenka?“ Vysvětlil jsem mu to. Byl nadšený. „Až to ukážu paní učitelce, ta bude mít radost, že je něco tak jednoduchého!“ Vrátil se domů se špatnou známkou. Ukázalo se, že trojčlenka je nauka výnosem ministerstva školství zakázaná.
Tahle nová školská reforma mě mine. Do první třídy se vrátím zase jen ve snu, děti mám dospělé a vnučku bezmála roční. Snad se ty nejostřejší reformní hrany obrousí, než naše Dominika usedne do škamen. Nicméně je to krásná myšlenka, konec biflování... Byl jsem i u neuskutečněných reforem. To si jednou někdo osvícený, bylo to v šedesátých létech, usmyslel, že by učebnice dějepisu nemusely být suchopárné a že by je mohli napsat spisovatelé, autoři historických románů. Oslovili tenkrát i mého otce. Byl nadšený a těšil se, že napíše středověk. Kdepak, tohle neprošlo. Vzpomínal jsem na to, když jsem si o mnoho let později koupil předválečnou učebnici dějepisu pro anglické střední školy. Vtipná chytrá kniha, zábavná, plná faktů, rozplétající souvislosti. Pak jsem též v antikvariátu koupil učebnici dějepisu pro střední školy, tentokrát českou, z první republiky. Byla to chytrá kniha, zábavná, plná faktů, rozplétající souvislosti. Kdopak ji napsal? No ano, Josef Pekař, Josef Šusta... Ano, je to možné, jde to.
Konec vzpomínání. Konec školy, začátek nové éry. Škola bez biflování. Škola chytrá, inspirující. Krásný sen. Třeba se do něho opravdu probudíme, přál bych si to.
LN, 2.7.2007