Neviditelný pes

ŠKOLSTVÍ: Když dva dělají totéž…

11.2.2015

Před pár dny jsme s dcerkou absolvovali dva zápisy do základní školy. Pro mě jako pro vysokoškolského pedagoga byla v těchto dvou akcích velká část odpovědi na mnohé z otázek, s nimiž se v rámci své profese potýkám…

V první škole nás u vchodu uvítala milá dvojice žáků odhadem z osmé či deváté třídy, byli jsme dotázáni na jméno a uvedeni před třídu, v níž chtěli hovořit právě s naší dcerkou. Na zápis se bylo možné dopředu objednat, takže před učebnou nestepoval dav nervózních rodičů s dětmi. Chodba školy vyzařovala příjemný klid. Krátké čekání jsme vyplnili vyplňováním dotazníku, jehož otázky byly směřovány na naši informovanost o škole, na naše představy o žádoucím průběhu vzdělávání a na osobnostní rysy naší ratolesti. Ve třídě nás pak čekaly tři milé dámy, z nichž jedna se ujala dcerky, druhá nás a třetí lejster. Po očku jsem sledoval, jakým úkolům bude naše dítě nuceno čelit. Tím prvním byla aktivita, které jsme v dětství říkávali Kimova hra. Na stole je položeno několik (v tomto případě sedm) předmětů, které si dítě nejprve prohlédne, předměty se pak schovají pod šátek a dítě se je pokouší vyjmenovat. Následovalo počítání předmětů, pak chůze po laně ležícím na zemi, písnička a malování obrázku barevnými bločky. Úkolů bylo určitě víc – všechny si je nepamatuji, Kimova hra ani pexeso nikdy nepatřily k mým oblíbeným aktivitám. Pak jsme byli uvedeni do jiné místnosti, kde se nám osobně představila paní učitelka, která bude příští školní rok v první třídě učit. Rozhovor s ní byl sice krátký, ale srdečný.

Ve druhé škole nás přivítal stůl přeplněný potištěným papírem. V jednom z dotazníků mě zaujal dotaz na akademické tituly rodičů, a i jinak šlo většinou o formální banality. Chodby pulzovaly nervózním ruchem. Byly zde tři televize, na nichž běžel Rumcajs, a před nimi se postrkovaly hrozny dětí různého věku. Rodiče postávali ve frontách před učebnami, z nichž se jednou za čtvrt hodiny ozvalo „dále“. Připomínalo mi to tak trochu návštěvu obvodní lékařky uprostřed vrcholící chřipkové sezóny. Dojem nemocniční sterility umocňovala i výzdoba zdí – u každé z učeben visela řada dvaceti naprosto stejných obrázků (např. sněhulák na ledě) – jako by to nemalovaly děti, ale trochu porouchaný tiskařský stroj. Zápis začal počítáním puntíků, poznáváním písmenek, pečlivým vyslovováním slov rarášek, čečetka, řeřicha a sysel, písničkou a samozřejmě došlo i na malování. Dcerka však místo barevných bločků dostala jen obyčejnou tužku (otrava) a místo zadání „namaluj obrázek“ byla požádána, aby namalovala konkrétně tátu. Paní učitelka nás informovala, jak si objednávat obědy v jídelně, že učí Comenia Script, Hejného matematiku a čtení genetickou metodou. Když jí dcerka podala obrázek, odškrtla si ve formuláři nohy ANO, ruce ANO atd. Učitel budoucích prvňáčků nám nebyl ukázán ani na fotografii.

Obě školy jsou školy státní a obě jsou považovány za to lepší, co naše město nabízí. Pouze jedna z nich je však naše škola spádová. Do té druhé by naše dcera skutečně chtěla chodit a my ji celkem chápeme…



zpět na článek