Vesničanům z výše uvedené ukázky jistě nechyběla motivace k zaujatému výkonu pedagogické práce. Stávka by jim byla jistě houby platná, stejně tak jako snaha zvolit si jiného pána či povolání. Nezbylo jim tedy nic jiného, než se pokusit o nemožné a vrchností přiděleného žáka s nedostatkem talentu se pokusit dovzdělat. A to navzdory skutečnosti, že jemu samému v případě neúspěchu nehrozila ani minimální sankce a navíc se v žádném případě nejednalo o zažraného nadšence-lingvistu. Jediné, v co mohli doufat, byla naděje, že má jejich student dřívější výchovou vštípeny nějaké důvody, pro které se rozhodne nenechat je ve štychu.Situace v mnohém podobná klasickému cimrmanovskému trestání učitele učitelem. Ani v jednom z případů není tím nejdůležitějším prvkem ve vzdělávacím procesu předmět sám ani studentův zájem o něj, ale prim tu hraje studentův veskrze pozitivní vztah k učiteli. Nevím, jak úspěšný byl se svým modelem Cimrman (pokud je mi známo, dostupné prameny o tom cudně mlčí), ale v Šógůnovi mohli být vesničané se svým studentem nakonec celkem spokojeni. Ne, že by bez chyby zvládl zadaný úkol. Ani nápad. Pouze ho napadlo, jak se studiu úspěšně vyhnout, a přesto na ubohé vesničany nepřivolat kýžený trest. Místo šprtání japonských slovíček se raději pokusil spáchat sepuku a tím pána vesnice tak zaskočil, že ten byl pak v daném případě ochoten považovat jakoukoli znalost japonštiny za obstojnou. Co mi jen tohle připomíná?

Absolutní odpovědnost učitele za výkon žáka s minimem vloh a zájmu o vyučovaný předmět, která mi přišla při čtení Clavelova románu až krutě absurdní, nepatří bohužel jen do oblasti historické beletrie. Dnešní učitel (alespoň ten vysokoškolský) má ovšem tu výhodu, že je tak napůl i v roli pána vesnice a může si laťku pro své studenty snížit sám. Pokud to udělá včas a bez reptání, zabrání tak vlně „pokusů o sebevraždu“ (tedy úhybných manévrů vedoucích k získání zkoušky bez nutnosti studia) a navíc se tak vyhne spravedlivému trestu, který by ho čekal, pokud by se jeho studenti cítili být neúspěšnými. Spoléhat na nějaké výchovou vštípené důvody, pro které by se student pokusil překonat hanebně nízko nastavenou laťku s určitou, byť minimální rezervou, by bylo v dnešní době trestuhodně naivní.

Když jsem nedávno vysvětloval studentům jak bude hodnocen závěrečný zkouškový test z mého předmětu, omlouval jsem se jim, že si z hlavy nepamatuji, za kolik bodů je jednička. „Nám stačí vědět, kolik je potřeba na trojku,“ ozvalo se z první řady. „No, vám možná ano,“ zareagoval jsem napůl v žertu. „Ale jistě tu budou i tací, které takto kusá informace neuspokojí.“ Nebyli. V následném rozhovoru na toto téma jsem se pak dozvěděl, že by si každý z šedesáti přítomných studentů klidně nechal zapsat jakoukoli nabízenou známku hned na první přednášce, přes padesát procent by pak už na další přednášku nepřišlo a žádný z nich by se pak již zapsaný předmět nedoučil. Stejný postup by naprostá většina z nich zvolila i v jakémkoli jiném předmětu, který měla zapsaný. Jen tři z celé šedesátky uvažovali o změně školy a ani oni si nebyli jistí, zda by na oné jiné škole na stejné otázky odpověděli odlišně.

Došlo mi, jak je naše společnost nesmírně bohatá. Umožňuje totiž mladým lidem trávit téměř neomezené množství času při činnostech, které je v podstatě nezajímají, a to jenom proto, aby o tom získali písemný záznam s úředním razítkem. Ne, že by těm mladým nebylo možné zajistit stejně velký prostor i pro studium oborů, které je zajímají a baví, bohužel markatní zájem většiny studentů není spojen s oblastmi, které je třeba studovat, při kterých je třeba konat práci. Zábavnost výukového procesu totiž nemůže ani při nejmenší vůli soutěžit se všudypřítomnými a snadno dostupnými produkty zábavního průmyslu. Navíc studijní úspěch společnost nedocení (na rozdíl od papíru o (ne)dosaženém vzdělání), naopak neúspěch bývá všemožně bagatelizován a zopdovědnost za něj je téměř vždy připsána učiteli. V této atmosféře se velmi těžko hledá způsob, jak studenty motivovat. A to i v případě, že narazíte na studentskou bílou vránu, jelikož ta je v prostředí černého hejna tak dlouho vysmívána a napadána, až se zařadí či zvolí pro své vzdělání jiné místo než školu.

Pedagogové dnešních dnů jsou na tom tedy možná v určitých aspektech hůře než Clavelovi vesničané. Alespoň co se týká jejich naděje v pedagogické činnosti uspět. A to i v případě, že by se snad v zájmu svého poslání rozhodli spáchat sepuku....