Nemyslím, že by čeští učitelé byli špatní. Nemyslím si ani, že by byli dobří. Stejně jako u jiných oborů odmítám paušalizaci. Každá profese má svou svoloč a svou elitu. Učitelé nejsou výjimkou. Jsou mezi nimi vynikající pedagogové a odborníci. Většina tvoří to, čemu se obvykle říká „slušný průměr“. A zcela zákonitě jsou mezi nimi i učitelé podprůměrní. Tak jako jsou podprůměrní pracovníci v jiných profesích – od popeláře po lékaře.

Nevím, proč se k otázce našeho školství vyjadřuje a usnáší právě Národní ekonomická rada vlády (NERV), když sdružuje odborníky převážně z oborů ekonomických. Pedagogů je v ní pomálu, a to ještě jen vysokoškolských. Obávám se, že za katedrou základní či střední školy, stáli členové NERV naposledy v roli zkoušených žáčků a studentíků. Mezi výukou na universitě a na základní či střední škole je propastný rozdíl a ten rozhodně nespočívá v tom, že by výuka na nižších stupních školství byla jednodušší. Spíše naopak. Zatímco na vysokých školách je styl výuky "tu máte a hlodejte si" celkem hojně praktikován a studenti se s ním vzhledem ke svému věku a intelektu obvykle nějak vypořádají, stejný styl výuky na základní či střední škole má fatální následky. Ale tato výhrada neznamená, že by názory NERV nestály za prostudování a zamyšlení.

Karel Čapek tvrdil, že vzdělání je to, co nám zůstane, když zapomeneme všechno, co jsme se ve škole naučili. V tom by s Čapkem asi souhlasila i NERV, která konstatuje, že nahromadění faktických informací není vzděláním. Vzdělání je mimo jakoukoli pochybnost jakási mnohem vyšší kvalita osvojení nových informací. Té ale nedosáhneme tím, že rezignujeme na osvojování dat a údajů nebo je omezíme na výuku matematiky, angličtiny a základů finančnictví. POCHOPIT leptavé účinky kyseliny sírové je velmi obtížné bez faktických znalostí o síře, kyslíku a vodíku a jejich vzájemných interakcích v molekule kyseliny. ZJISTIT leptavé účinky kyseliny lze i bez těchto fakt – ale může vás to stát třeba kus prstu, což je cena nepříjemně vysoká. Vzdělání, jakého si považoval Karel Čapek, lze dosáhnout tak, že při vzdělávání nezůstaneme JENOM u faktů. Ale ta fakta tam pořád musí být. Jak chceme učit děti využívat informace tvůrčím způsobem, když bychom jim dávali těch informací jen po špetkách? O čem pak budou "tvořivě myslet"? O poslední počítačové hře, posledním oskarovém filmu, posledním zápasu fotbalové Sparty?

A stojíme před otázkou, kdo našim dětem takové "čapkovské" vzdělání zajistí. Jestli budeme spoléhat, že je to ze sta procent úkol školy, naše děti nikdy skutečně vzdělané nebudou. Na vzdělávání se musí – ruku v ruce – podílet jak škola, tak i rodina. Dítě se vzdělává dávno před nástupem do školy. Třeba tím, že mu ukážeme, jak mravenci nesou do hnízda mrtvou mouchu, že ho naučíme zpívat „Černé či jděte spát“ nebo mu před spaním přečteme pohádku, v které Honza dostal od kouzelného dědečka čarovný ubrousek za skývu suchého chleba. Ve škole ho naučí, že se babyka píše s „y“, že mastek je nejměkčí nerost ve stupnici tvrdosti a že plocha čtverce nad přeponou pravoúhlého trojúhelníku se rovná součtu ploch čtverců nad oběma odvěsnami. Myslet ho budeme učit opět společně - škola a rodina.

Je v zájmu našem i našich dětí, aby se o čtvercích nad přeponou a stupnici tvrdosti žáci dozvídali takovou formou, aby to pro ně bylo určité dobrodružství. Ono to opravdu dobrodružství je – dokonce to největší, neboť jde o dobrodružství poznávání.

Jsem přesvědčen, že takovou výuku může konec konců zvládnout i bakalář s jakousi pedagogickou nástavbou. A stejně tak jsem přesvědčen, že taková výuka bude nad síly některých absolventů učitelství ověnčených magisterským titulem nejedné věhlasné university. V učitelské populaci však budou dobří absolventi dobrých magisterských učitelských oborů zcela jistě patřit k těm lepším. Třeba i proto, že zhusta studují dvě aprobace – češtinu a dějepis, matematiku a fyziku, biologii a chemii, zeměpis a tělocvik atd. Už to jim zajišťuje přeci jen poněkud širší rozhled, než jakého se dostává absolventovi jediného bakalářského oboru (např. bakalářům oborů „oceňování majetku“ nebo „podnikání na internetu“). Troufám si tvrdit, že šířeji vzdělaný učitel se sám spíše domůže onoho „čapkovského vzdělání“. A co víc, bude s větší pravděpodobností schopen takové vzdělání předat svým žákům.

Navzdory všem nářkům nad úrovní škol a školství máme ještě pořád vynikající kantory a není jich málo. Odpověď na otázku, proč jich není víc, je stejná jako na otázku, proč nemáme víc vynikajících lékařů, spisovatelů, poslanců v parlamentu nebo pekařů či instalatérů. Za mnohem důležitější považuji otázku, co můžeme my ostatní udělat pro to, abychom takových kantorů měli co nejvíc. Nevím, co může udělat pekař, lékař nebo spisovatel. Poslanec by asi měl dát do škol víc peněz na pomůcky, laboratoře, dílny a jejich provoz. Protože s kusem křídy a oprýskanou tabulí se s třídou na "dobrodružství vzdělávání" hraje moc a moc špatně. Ten poslanec by měl zároveň dohlédnout, aby se těmito penězi nemrhalo tak, jak se to povedlo, když se zaváděl internet do škol INDOŠem.

Troufám si tvrdit, že tuším, co může pro lepší školy a školství udělat vědec a vysokoškolský učitel. Zamyslet se nad svým vlastním oborem, jenž se rozvíjí přímo zběsilým tempem, vybrat z něj to nové (a často i zajímavé, ba přímo dobrodružné) a učitelům to v nějaké přijatelné formě předat – přednáškou, powerpointovou prezentací, brožurou, materiály na webových stránkách atd. Uvědomme si, že třeba učitel biologie učí vše od geologie po antropologii. Každý z těch oborů se rozvíjí tak rychle, že s ním zuby nehty drží krok i úzcí specialisté. Jak to má stihnout kantor, který vedle toho ještě musí zvládat třídnictví, vypracovávání nejrůznějších plánů, projektů, osnov a kdo ví čeho ještě? Dejme kantorům ta tolik opovrhovaná „fakta“ a spolehněme se na to, že jsou „čapkovsky vzdělaní“ a už si s nimi poradí. Pánové docenti, profesoři a věhlasní vědátoři, pokud jste to ještě nikdy nezkusili, tak to odzkoušejte. A garantuji vám, že budete příjemně překvapení tím, jací lidé ještě pořád v českých školách jsou.

Troufám si tvrdit, že tuším, co by vědci a vysokoškolští pedagogové pro naše školství rozhodně dělat neměli. Jestli nikdy na střední nebo základní škole neučili, neměli by mluvit do toho, jak se tam má učit. Nic o tom nevědí. A neměli by ani psát učebnice pro tyto školy. Jejich mezinárodní vědecký věhlas je pro tuto činnost spíše handicapem než předností. Pak se může stát, že věhlasný a uznávaný odborník napíše do učebnice biologie kapitolu o cyklickém a lineárním pojetí času, které zřejmě rozumí on sám a jemu pár blízkých kolegů, ale žáci základní školy ji asi nikdy nepochopí. To je pro české školství služba ryze medvědí a s jejími následky si neporadí ani "čapkovsky" vzdělaný učitel ani bakalář s pedagogickým rychlokursem. Rodič pak může nad takovou učebnicí vylovenou ze školní brašny svého dítka lamentovat "co to chtějí ty ženské v té škole na dětech za kraviny" a pláče sice správně, ale na úplně špatném hrobě. Podobné situace jen dokazují, že existuje dlouhý zástup těch, kdo znají a umějí používat Pythagorovu větu. To však neznamená, že každý, kdo umí odrecitovat poučku o stranách pravoúhlého trojúhelníku, je schopen tuto letitou vědomost předat ve škole dalšímu pokolení. Představa, že co Čech to odborník na školství, protože jsme národ Komenského a navíc každý z nás školu zná, protože tam řadu let chodil, je stejně naivní jako představa, že si každý může vyléčit cukrovku, protože ji "prožívá na vlastní kůži", byl s ní opakovaně u diabetologa a ledacos tam okoukal.

Náhrada učitelů a profesorů (učitelek a profesorek) za specialisty (specialistky) s bakalářským diplomem a „rychlokvašným“ pedagogickým kurzem není podle mého názoru krok správným směrem. Jak napsal velký fantasta Stanislaw Lem: „Specialista je barbar, jehož ignorantství není zcela všeobecné.“ Budoucnost českého školství a potažmo i českého národa nespočívá v tom, že za školní katedry postavíme specializované barbary. Naší největší nadějí jsou učitelé, kteří budou skutečně „renesanční osobnosti“. Ty reforma navrhovaná ekonomickými speciality z NERV do škol asi nepřivede. Koncepce NERV je jen rozčesaným bonmotem „Kdo umí, ten umí. Kdo neumí, ten učí.“ K tomu se kdysi ještě dodávalo: „Kdo neumí ani to, ten řídí.“ Dneska by se dalo možná dodat, že kdo neumí učit ani řídit, ten zasedá v nejrůznějších radách a komisích.

Kdybych měl tu skvělou možnost pohovořit s členy NERV na téma „české školství“, pak bych byl zvědav, jak mi odpovědí na následující otázky:

1) Nechali byste si operovat slepé střevo od chirurga, který absolvoval na lékařské fakultě jen anatomii a fyziologii, ale chirurgii si doplnil ve večerním rychlokursu?

2) Nastoupili byste do banky, které řediteluje účetní, jenž korespondenčně přes internet dostudoval ekonomiku a management?

Věřím, že by se mi v obou případech dostalo zamítavé odpovědi. Pak bych položil třetí otázku: Posílali byste své děti nebo vnoučata do školy reformované podle vašich doporučení? A věřím, že ani tentokrát bych se kladné odpovědi nedočkal.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora