A já se ptám: Nač nám bude definice ideálního kantora, když nebudeme mít ve školách kvalitní pedagogy? Vždyť dávno dobře víme, jaký má správný kantor být, ale nevíme, kde jej vzít.

Podle mého názoru jsou nejdůležitější tři faktory, které určují a vždy budou určovat kvalitu našich škol:

1. kvalita pedagogických fakult
2. peníze
3. úroveň ředitelů škol

K bodu 1 - pedagogické fakulty musí v prvé řadě dělat psychologické testy uchazečů o studium. Kantor nemusí být špičkový odborník, ale musí být především dovedný pedagog, který umí dobře komunikovat s dětmi a studenty a zvládat krizové situace. A to všechno se nedá naučit ze skript. Někteří lidé na to zkrátka nemají povahu. O kvalitě výuky na pedagogických fakultách se mi ani nechce mluvit. Absolventi nejsou připraveni ani po odborné, ani po didaktické stránce. Napsala jsem už mnoho kritických hodnocení praktikantů a nikdy na to nikdo nereagoval. Zřejmě to nikoho nezajímá. Papír se založí a hotovo. Vysoké školy by si také měly pečlivě vybírat z obrovského počtu zájemců, ne brát každého, kdo má oči, uši, ruce a nohy. No jo, ale ono těch „kvalitních“ zájemců o pedagogickou práci moc není, že? A dostáváme se k bodu 2, to jsou peníze.

Můžeme vytvářet standardy, reformovat školství, vymýšlet nové přístupy a já nevím co všechno, ale dokud nebude plat kantora tak atraktivní, že naláká schopné mladé lidi, vždy zůstane jen u slov, která sice vypadají hezky, ale s praxí nemají nic společného. Plat by měl být takový, aby se kantoři chvěli obavami, že o něj přijdou, a byli ochotní udělat mnoho nad rámec svých povinností. Současný stav rovnostářských platů je takový, že nás motivuje buď pouze osobní zaujetí pro věc, nebo vůbec nic. Těch pár stovek navíc nikoho nenavnadí. A tak se dostávám ke třetímu bodu – ředitelé a řízení škol.

Vést školu tak, aby se zvyšovala její kvalita, pružně reagovat na vývoj techniky a společenské poptávky po vzdělání, shánět sponzory, řešit nejrůznější konflikty s rodiči, žáky i kantory, vyjednávat s úřady, plnit nesmyslné byrokratické povinnosti, vytvářet image školy na veřejnosti, kontrolovat kvalitu vlastních pedagogů, bojovat s konkurencí, to jsou hodně náročné úkoly, na kterých by si vylámal zuby leckterý slavný a dobře placený finanční analytik či manažer. A co nabízí školství lidem, kteří jsou ochotni stát se ředitelem či ředitelkou školy a jít s kůží na trh? Nic moc. A proto většinu schopných a ctižádostivých lidí ani nenapadne jít pracovat do školství a budovat tam svou kariéru. A přitom ředitel školy je alfou a omegou její kvality a budoucnosti. Jakou reformu uděláme ve školách, které řídí staří a unavení ředitelé a učí v nich neméně unavení a opotřebovaní kantoři?

A proto – můžeme plácat páté přes deváté, hrát si na reformu školství, ale dokud nedá vláda jasně najevo, že školství je momentálně prioritou státu, a nenasype do škol peníze, nic se nezmění. Trh práce totiž ovládají výše platů – a to neokecáme.