aneb Rituální poprava českého dějepisectví

Na přelomu tisíciletí jsem studoval historii na Ústavu světových dějin (ÚSD) FF UK. Konzervativní styl pojetí historiografie i studia samotného, který na ÚSD, resp. v semináři prof. Skřivana tehdy převládal, mi plně vyhovoval. Studenti si tehdy svých pedagogů vážili pro šíři a hloubku jejich znalostí, pro schopnost tyto znalosti kvalitně a poutavě předávat a v neposlední řadě také proto, že s výsledky jejich práce bylo možno se setkávat také daleko za dveřmi fakulty či univerzity, na pultech běžných knihkupectví. Studium nebylo jednoduché, nepamatuji si ale, že by někdo zpochybňoval potřebu pojmout základní penzum faktografie jako nezbytný základ. Pedagogové byli sice na studenty nároční, ale vždy zůstával dostatečný prostor pro lidský přístup.

S fakultou jsem po jejím absolvování ztratil bezprostřední kontakt, o atmosféře na FF ani v rámci ústavů zajišťujících výuku historie jsem neměl žádné informace a ani jsem se po nich nepídil. O to víc jsem byl překvapen, když jsem se v novinách dočetl o nařčení prof. Kováře, ředitele ÚSD, z plagiátorství. Proto jsem se o dění na fakultě snažil něco dovědět. Zaujal mě článek Ondřeje Crháka, jednoho ze „žalobců“ prof. Kováře, nazvaný „Brežněvovská stagnace“, zveřejněný na stránkách Spolku studentů historie FF UK, resp. ve studentském časopise Obscura (zde).

Z článku čiší snaha za každou cenu měnit zavedený, dobře fungující systém výuky, a to ve jménu „pokroku“, který však nemá opodstatnění, a snaha vše formalizovat. Tragikomicky pak vyznívá Crhákovo volání po kolegialitě a lepších vztazích v rámci oboru, stejně jako tato otázka: „Chceme být vzdělávací institucí pro ty, kdo opravdu chtějí studovat a stát se historiky, nebo být továrnou na tituly pro masu studentů, kteří s námi a vědou nechtějí mít nic společného?“ Kouzlem nechtěného tedy vidíme, že hlas volajícího po lepších vztazích zároveň zcela zřetelně vede hranici mezi těmi „správnými“ a „špatnými“.

Dále Crhák uvažuje, zda pedagogové nechtějí „po začínajících studentech mnohdy až nereálné a nepotřebné nesmysly“ a zda není „nutná systémová změna, která by uvolnila tlak na studenty“. Uvádí, že „celá nynější forma jazykových zkoušek je položena nesmyslně a neprakticky“ a že „podobně by se dalo mluvit o zkouškách z pomocných věd historických, což je trochu relikt, taková obliba ve staromilství, která mezi historiky panuje“. Je vidět, že ideální nový historik, který by tak rád pěstoval opravdovou vědu, už dnes nemusí umět číst kurent... Je třeba nebýt továrnou na tituly, věnovat se vědě, přitom ale snižovat požadavky na studenty.

Korunu všemu Crhák nasazuje tímto konstatováním: „Není známkou normality, aby poměrně velké číslo lidí mělo psychické problémy spojené s jejich studiem na fakultě, které mnohdy vedou až k totálnímu vyhoření.“ Nevybavuji si, že by v době mého studia někdo trpěl v souvislosti s nároky pedagogů psychickými problémy, a nechápu, proč dnes ten, kdo není schopen plnit své studijní povinnosti a komu studium přináší nepřekonatelné problémy, ve studiu pokračuje, ač jej nikdo nenutí.

S takovou dávkou sebedůvěry, přesvědčení o jediné pravdě a zároveň s takovou mírou nenávisti vůči jiným názorům a přístupům jako v článku Ondřeje Crháka jsem se dávno v takové koncentraci nesetkal. Zveřejňování šibenic, o kterém se prof. Kovář zmiňuje na závěr své „obhajoby“, mě pak vlastně už ani nepřekvapuje.

Z výše uvedeného jednoznačně plyne, že pravděpodobnou pohnutkou pro obvinění prof. Kováře není snaha o „čistotu“ vědeckého bádání, ale jen zášť vůči jeho osobě a vůči pojetí historiografie, které zosobňuje. „Obžaloba“ sama a zejména pak následné vystupování „žalobců“ v médiích svědčí o tom, že „žalobci“, jisti si výsledkem, sami sebe kvalifikují také na soudce.

Samotné obvinění z plagiátorství považuji za neopodstatněné; jistá shoda v několika odstavcích a v části poznámkového aparátu ještě o plagiátorství nesvědčí – vše je otázkou míry ve vztahu k pojednávanému tématu. Fakticky by tak striktní požadavky, po jakých „žalobci“ volají, znamenaly znemožnění práce na dílech syntetického charakteru. Vynikajícím způsobem je argumentace ve prospěch prof. Kováře shrnuta v posudku prof. Pánka zde: https://www.ff.cuni.cz/wp-content/uploads/2019/02/Priloha-C1a_Vyjadreni-prof-Kvacka.pdf (na stránkách FF je skutečně posudek prof. Pánka pod odkazem na posudek prof. Kvačka).

Nemám pro toto žádné důkazy, ale dedukuji, že rektor UK byl o atmosféře na FF velmi dobře informován a zřejmě předpokládal, že Etická komise se vyjádří zcela v duchu „obžaloby“. Proto se zřejmě snažil komisi práci ztížit tím, že si sám vyžádal a poskytl jí posudky respektovaných historiků prof. Pánka a prof. Kvačka. Tyto posudky naprosto nezapadají do schématu, které „žalobci“ a Etická komise coby „soud“ přijali za své. Komise si pochopitelně vyžádala posudky „své“, které jejímu pojetí odpovídají – a mimoděk tím potvrdila, že problém nemá objektivní řešení a že jde skutečně o názorový spor, vedený však neférovými prostředky.

Proces posuzování obvinění prof. Kováře z plagiátorství nepovažuji za spravedlivý – výsledek byl pravděpodobně předem jasný. Nejde zde o hledání pravdy, objektivní posuzování argumentů „pro“ a „proti“. Etická komise se dle mého názoru s argumentací samotného prof. Kováře ani s posudky profesorů Pánka a Kvačka vůbec věcně nevypořádala. Zjevně jde o to (pomineme-li osobní animozitu), že jak „obžaloba“, tak „soud“ jsou přesvědčeni o tom, že z neznámého důvodu v dnešních podmínkách nemá být legitimní psát o „velkých dějinách“, tvořit syntetické práce týkající se témat světových dějin pro konkrétní, tedy národní publikum, a v národním jazyce.

Ze směru, kterým se obor historie na FF UK dnes ubírá, je mi smutno. Dějepisectví jako obor, který má mít společenský přesah, jako obor, který má pojednávat o tématech, jež mohou být zajímavá i pro širší veřejnost, jako obor, který na sebe váže skutečné elity, jež mají co říci k aktuálnímu dění, bylo právě rituálně popraveno.

Ve jménu pokroku, čisté vědy a jediné pravdy se nyní, po odstranění zákeřného nepřítele, mohou mladí učenci, aniž by museli trpět psychickými problémy, svobodně věnovat výhradně okrajovým tématům, v jejichž rámci objeví „něco nového“. Mohou zřejmě lépe než dosud své texty opatřovat poznámkami za každým slovem a se vším tím, zavřeni za branami fakulty a pečlivě ukryti před veřejností, směřovat k naprosté společenské marginalizaci svého oboru.