19.3.2024 | Svátek má Josef


ŠKOLSTVÍ: Kam se vlévá Dunaj?

25.5.2020

Byl jsem trochu konsternován, když jsem si minulý pátek přečetl v Lidových novinách článek jistého vysokoškolského profesora s názvem Jenom ne maturity „zadarmo“! Tento muž, který dle svých slov učí již třicet let speciální pedagogiku na vysoké škole, byl zcela konsternován tragickou vzdělanostní úrovní uchazečů o vysokoškolské vzdělání, tedy středoškoláků. V článku uvádí řadu příkladů „nevědomosti“ nově přijatých studentů, u nichž zjišťoval znalosti z běžných oborů.

Například zeměpis: Jsme střecha střední Evropy. Je to problém, protože voda od nás teče pryč. Takže v optimálním případě, do kterého moře dopluje lodička z kůry, pustíme-li ji v Olomouci po té větší řece?
Odpověď: Po němých pohledech na sebe navzájem otázka: Po jaké řece? Načež se ozve jeden hlas: Dyje. Uvedu vše na pravou míru a napovím - Morava. Jenže kam se vlévá Morava? Sláva! Pět z dvaceti vědělo, že do Dunaje. Kam se vlévá Dunaj, nevěděl nikdo. A to mezi přítomnými byla učitelka zeměpisu na 2. stupni základní školy.

Podobně skončily páně profesorovy sondy do znalostí maturantů v oblasti českého jazyka a matematiky. Takže nyní bych mohl skončit otázkou, jestli si stále (vy, politikové, a vy, veřejnosti) ještě myslíte, že úroveň našeho školství je dána nízkými platy učitelů a že se zlepší tím, že jim přidáme?

Moje maminka maturovala na reálném gymnáziu a posléze protektorátní úřady zavřely vysoké školy. Tatínek, který byl o deset let starší, vysokoškolské vzdělání stihnul. Avšak když si chtěli něco říci tak, abychom to my děti někde nedávaly k lepšímu, bavili se spolu německy nebo francouzsky. Když můj mladší bratr měl na pedagogické fakultě problémy s latinou, doučovala ho maminka docela úspěšně, jakkoli měla třicet let po maturitě.

Celý život nakupuji různé knihy v antikvariátech a mé pozornosti nemohlo ujít, kolik knih a učebnic vydávali (někdy i nákladem vlastním) za Rakouska i po roce 1918 čeští středoškolští profesoři. Namátkou uvádím dnes již zapomenutá jména. Václav Alois Jung (1858-1927), autor učebnic a slovníků angličtiny. Václav Niederle (1867-1946) autor učebnic latiny a řečtiny. Jan Mašín (1864-1951) a Jan Kaňka (1897-1966), autoři skvělých učebnic české mluvnice. Mnozí byli i spisovateli regionálních historických děl, někteří vydávali básně i prózu. Jak asi učili své žáky ti, kdož uměli napsat učebnice či beletristicky zpracovat historická fakta? Určitě mimořádně kvalitně.

Rozhodně nešlo mezi středoškolskými profesory o výjimky. Konec konců, mohl bych ještě jmenovat vynikajícího pedagoga českého, středoškolského profesora Jana Lepaře (1827-1902), autora desítek metodických publikací, učebních osnov a učebnic. Jeho knihu o didaktice dějepisu „O metodách dějepisného učení“ z roku 1879 by si měli prostudovat všichni dnešní učitelé dějepisu (a nejen oni).

A nelze nevzpomenout středoškolského profesora Gustava Adolfa Lindnera (1828-1887) po Komenském druhého nejvýznačnějšího českého pedagoga, který Komenského překládal a vydával knihy o jeho životě a díle. Jeho „Učebnice psychologie pro školy střední a ústavy školské“ z roku 1858 byla přeložena do šesti jazyků, podobně jako jeho další knihy a učebnice.

A stydět bychom se měli před památkou mistra Křišťana z Prachatic, který již v roce 1400 sepsal spis „Algoritmus prosaycus“ s mottem: „Veden láskou k maličkým, snažil jsem se stručně sepsati základy umění početního“, zatímco my o šest století později odbouráváme maturity z matematiky. Konec konců, rakouská monarchie byla prvním státem v Evropě, který řídil školy a výchovu ke vzdělání celostátně. Již v roce 1772 bylo založeno C. k. školní vydavatelství učebnic. A naposledy nemohu nezmínit vynikajícího pedagoga Jana Ignáce von Felbigera (1724-1788), který v roce 1777 vydal trojdílnou česko-německou „Knihu metodní pro učitele škol v c. k. zemích“, která přinesla především hromadné vyučování, když jedna kapitola je věnována názorné výuce matematiky. Není náhodou, že v roce 1869 začala „Jednota českých matematiků a fyziků“ vydávat „Časopis pro pěstování matematiky a fyziky“, který byl dlouhou dobu jediným matematickým časopisem v celém Rakousku-Uhersku. Jen pro zajímavost – v té době (1886) u nás vycházelo celkem 13 (slovy třináct) českých učitelských časopisů. Dnes vycházejí pouze čtyři, oproti desítkám časopisů s křížovkami nebo o jídle a vaření.

Snad nejznámějším naším středoškolským profesorem byl spisovatel Alois Jirásek (1851-1930). Jest o něm málo známo, že byl výrazně pravicového zaměření již jako mladočech, v letech 1920-1925 byl senátorem za výrazně pravicovou Československou národní demokracii. Přednášel mimo jiné i dějepis, avšak nikdy nevykládal historii podle svých beletristických děl. To z něj udělal až Zdeněk Nejedlý, když za historickými nesmysly ve školních učebnicích po roce 1948 byl vždy jako „důkaz“ úryvek z nějakého Jiráskova díla. Jako učitel dějepisu byl Jirásek důsledný a pravdivý. V roce 1920 v dopise doktoru kanonického práva, benediktinovi Janu Evangelistovi Zimovi (1847-1927) píše doslova: „Moje Temno není historie, to je jen román.“ A kolik lidí by se u nás i dnes hádalo, že Temno je historie.

Jsem přesvědčen, že naprostá většina středoškolských studentů v Rakousku-Uhersku a v Československu první poloviny 20. století věděla, že řeka jménem Dunaj, která v délce téměř tří tisíc kilometrů protéká územím deseti evropských zemí, se nakonec vlévá do Černého moře.

Takže znovu se ptám, jestli si stále (vy, politikové, a vy, veřejnosti) ještě myslíte, že mizerná úroveň našeho školství je dána nízkými platy učitelů a že se automaticky zlepší tím, že jim přidáme? Čímž vůbec nemám na mysli skutečnost, že jejich platy jsou obecně nízké.