Toto slovo představovalo v minulém režimu ústřední pojem pro řízení škol, a nejen škol. Kádrování, selekce pracovníků ve školství, respektovalo jistý, poměrně neměnný postup. Když se někomu z kolegů zachtělo zastávat významnější post, musel projít celou a ustálenou procedurou činností. Zpravidla započal pochlebováním či servilitou k těm, kteří už stranické či jiné vyšší funkce zastávali. Aby se mezi ně vtěsnal, sem tam jim přihrál nějakou informaci z pracovního prostředí. Tato snaha trvala tak dlouho, až si mocichtivého kolegy někdo všimnul. Třeba nabídkou: Soudruhu, měl bys podat přihlášku do strany.
Z obyčejného kolegy se tak po odsouhlasení a zaručení už pravých členů stal kandidát velké a jediné, neomylné strany. Kandidátskou dobu využil tak, že se učil se zpívat Internacionálu, zdravit Čest práci! Nosit na klopě odznak strany a oslovovat soudruhu nejen soudruhy. Naopak kolegům, kteří sem tam utrousili něco proti režimu a k tomu ještě kovaného soudruha urazili, bylo kádrování prostředkem k jejich likvidaci. Náš kádrovák sídlil za zamřížovanými dveřmi a měl na starosti objemné složky s údaji o každém pracovníkovi. Informace sbíral nejen od kovaných inspektorů, ale i od donašečů, jejichž síť si vytvořil.
Po převratu se všechno rázem změnilo. Jako přechytralí pedagogové jsme se rázem mohli bez omezení shromažďovat a klábosit nad školskými problémy. Slibovali jsme si, že už nikdy nepřipustíme, aby se na vedoucí místa prodrali lidé přes politiku. Na vedoucích místech budou jen odborníci oddělení od stran. To je ono! Místo kádrováků konkurzy. Dušovali jsme se, že všechno bude fajn. Veškerá rozhodnutí odpovědných budou maximálně průhledná. Budeme ctít fair play. Materiály z kanceláře kádrováka jsme si vybrali se zjištěním, že se ve složkách hrabal někdo už před námi.
Po převratu se však ideové bombardování nezměnilo. Místo množin nastoupila humanizace. Protože jsme žili v eufórií a z radosti, že se už nemusíme zúčastňovat pašijí ze života Lenina a ostatních komunistických svatých, jsme si nevšimnuli, s jakým úspěchem humanizují dříve ulhaní školní dějepisci.
A jak to bylo s tou odborností, která se měla dostat do vedení ve školství? Brzy po převratu jsem měl možnost být členem v jedné konkurzní komisi. Měli jsme vybrat nového ředitele gymnázia. Špatně jsem z toho spal, protože o žádném z šesti chtivých kandidátů na toto místo ze vzdáleného města jsem nevěděl nic. A jaksi mi vadilo, že budu rozhodovat podle informací, které mi někdo natroubí v den konání konkurzu na místě. Rozhodl jsem se jinak. Dovolil jsem se vyzbrojit informacemi o kandidátech od místní pobočky tehdy existujícího Svazu učitelů postižených z politických důvodů.
Milá paní z ministerstva vedla konkurz s přehledem a s úsměvem na tváři vnucovala všem přítomným z šesti jen jedno jméno pro vítěze. Zdálo se, že o řediteli je ještě před hlasováním rozhodnuto. Ještě před hlasováním jsem do jednání vstoupil pouze tím, že jsem jednotlivé charakteristiky kandidátů pouze přečetl. Podle mých požadavků tam mělo být a bylo: Jak se uchazeč angažoval prokomunisticky, zda svým prorežimním jednáním někoho nepoškodil. Zda kandidát sám neutrpěl od komunistů nějakou újmu. A také mne zajímaly význačné pedagogické úspěchy kandidáta. Dosud byla přítomná ministerská úřednice v dobré náladě. Po mém výstupu značně znervózněla. Z jejího dalšího vystoupení bylo zřetelné to, jak chtěla přednesené popisy kandidátů zlehčit. Po zveřejnění výsledků získaných tajným hlasováním, které zřejmě neodpovídaly předpokladu plánu ministerské dámy, jejímu záměru či slibu, na mne ale hystericky vyštěkla: "Vy jste zásadním způsobem ovlivnil chod konkurzního jednání! Budu žádat zrušení…! " Odpověděl jsem také vzrušeně: "Přesně toto jsem si stanovil jako cíl." Ona: "Budu žádat opakování!" Ostatní členové se probudili a od konkurzu ji vyprovodili. Nakonec byl ministerstvem za ředitele jmenován námi navržený kandidát. Avšak během několika měsíců jsme z ministerstva obdrželi zprávu, že ministerstvo si vyhrazuje právo jmenovat podle sebe, a ne podle pořadníku komise. A bylo po konkurzech.
Po létech handrkování převzaly za střední školy odpovědnost kraje. Ze stranických nor nebo z bůhvíodkud se vynořili noví školští vůdci a pedagogičtí světlonoši. Do úřadu se jich nakvartýrovalo bezpočet. Modrý, zelený, oranžový. Konkurz, nekonkurz. Dříve o žádném z nich nebylo ve školství nikdy nic slyšet. Dostali mnoho pravomocí. Dostali i pravomoc jmenovat ředitele škol. A počali s kádrováním podle svých představ. Toto kádrování však stále nazývali konkurzy. S maximální průhledností, s maximálním informováním veřejnosti. Totiž, o výsledcích, kdo bude jmenován, se dozvídáme už s předstihem. Konkurs ještě ani nezačne a my už známe výsledky. Není to vrchol otevřenosti? Při výběru se dodržuje i pevně nastolený trend humanizace školství. Dějepisci, trénovaní ke zkreslování dějin Husákovými druhy, jsou jmenováni řediteli technických škol! Ó, jaký to přínos v oblasti technologickému vzdělávání. Plevelnaté vyučovací předměty, plevelnaté obory se úspěšně rozvíjejí. Ze škol jsou už vyházená technická zařízení pro pracovní vyučování jako přežitek komunistické doby. Kdo se učí klasickému řemeslu, aby se za to málem styděl. Snad proto mu místo výučního listu raději dají maturitní vysvědčení. Třeba ani nezná převést metry na centimetry.
Moderní kariérní postup si ukažme na příkladu: Jak se kádruje demokratickými prostředky, bez kádrováka. František Brok byl gymnaziálním učitelem. Jeho pracovní úsilí bylo hodno pozornosti. Mohlo by sloužit jako etalon pro měření lenosti. Tělocvik vyučoval tak, že hodil dětem balón a na žíněnce ke spokojenosti dětí vyspával včerejší opici. Biologii učil také progresivně. V hodině toho stihnul velmi mnoho. Zatímco děti obkreslovaly z učebnice zvířecí či lidské údy, stačil napsat vysvědčení i vyřídit jinou třídní agendu. Uvolňoval si tak čas pro hospodské aktivity a plození dětí externě, mimo manželství. Díky placení odbytného svým milenkám se často dostával jeho rodinný rozpočet do mínusu. Díky kritice ředitele a rodinnému debetu se Brok rozhodnul, že školství opustí, a jak říkal: "Vydělám si pětinásobek." A škole se ulevilo. I když prošel několika zaměstnáními, ve státní správě, u policie, u soukromníků, jeho sen se nenaplnil. Nezbohatnul. Náhle se však objevil ve vedoucí funkci na školském úřadě kraje. Stalo se to prý z hospodské známosti, prý z donášení. Spíše z obojího.
Když se manželka dozvěděla o jeho záletech, začala se chovat symetricky. Našla si milence. Netrvalo dlouho a Brok se to dozvěděl. Tentokrát už z pozice svého úřadu a z ní vyplývající důležitosti. Ve stylu jednání kaprála od koní zvedl telefon a zavolal do školy, kde jeho manželka učila: "Pane řediteli, moje manželka právě teď souloží se svým milencem. Za dvacet minut má výuku tělocviku v 2.A. Žádám vás, běžte do této hodiny na hospitaci. A zjistěte, jak je na hodinu připravená. Zjistěte, zda jí dostačují síly na předcvičování. Prosím, podejte mi zprávu." Ředitel zalapal. Zmohl se jen na omluvu, že se jim nehodlá plést do soukromí.
Z událostí kolem dramatického rozvodu, který následoval, poznamenejme. K zajištění převahy u soudu si své děti nechal přes policii vyslýchat ve škole. Ve stresu a pláči. Hle, dnes už vedoucí pedagog.
Převrat nám také naznačil, že na volebních kandidátkách budou lidé vysokých mravních zásad s vysokou odborností. Ano, idea se naplňuje. Na plakátech i kandidátce k volbám Franta Brok byl. Současný vývoj mu cestu k docílení význačného postu na ministerstvu zabrzdil.
V době největšího normalizačního teroru jsem si poznamenal: Zvykli jsme si už na to, že vzdělávání kontrolují blbci. Přemýšlím, co si poznamenat nyní. Poznamenal to za mne Emil Ruml:
Školství "přesně odráží obecný stav, který tu byl nastolen po devadesátém roce. "Vládu" nad školstvím převzal stranický sekretariát té které ve volbách úspěšné strany. A sekretariáty začaly prosazovat nejen své rigidní, dogmatické ideje, ale hlavně "své" lidi (a nezáleží na straně). V drtivé většině nešlo o kvalitní odborníky, ale "jen o souvěrce", kteří byli spřízněni s idejí (nebo osobou), a tedy si nedovolí kritizovat, a také ideu kdykoli podpoří, protože se jim jednoduše, na příkladu, vysvětlí, že když nebudou poslušní, končí. Naopak, jestliže budou donuceni z funkce (pro neschopnost, nemírné pití nebo politickou nevhodnost) odejít, strana (osoba) se o ně postará, a novou, lepší funkci obstará."
A tak zase budeme mít pro školy nového ministra. Nebo ministrovou? Škoda! Nejlepší ministři, kteří tak úspěšně kádrovali své ministerské úředníky, jsou sami odkádrováváni. Při vzpomínce na ně si vždy vybavím otázku bývalého kolegy: Kolik je u nás potřeba ministrů školství na jeden školní rok? Budeme moci s pobavením sledovat řešení důležitých školských problémů metodou zkoušek a omylů? Důležité problémy, jako je délka přestávek a povinná konzumace jablek a polévek?
A s napětím očekávejme, kdo zaujme nové ministerské místo. Kdo začne novou reformu školství nebo reformu reformy. Nebo se dokonce bude odreformovávat? Domnívám se, že bude potřebovat znova nastavit tři pilíře, balit či rozbalovat balíčky, měnit vstupní parametry systému, evaluovat, sestavovat školní a rámcové vzdělávací programy. A také dělit kompetence, kurikulárně projektovat. Domnívám se, že bude důležité napsat mnoho zpráv a hodnocení, aby v konečné fázi se v nich nikdo nevyznal. Proto, aby na velmi vážný stav školství nás upozorňovaly externí instituce. Jedno se však nedomnívám, a vím jistě. S lidmi, kteří jsou uvedení do vedoucích funkcí stranickými sekretariáty, se zlepšení ve školách nedočkáme.
Psáno pro cyklus Nejsme jako oni