ŠKOLSTVÍ: Jednotné přijímací zkoušky

Ve svém úvodníku k tématu jmenování nového ministra školství Vladimíra Balaše uvedl Ondřej Neff, že by měl pan ministr urychleně změnit systém přijímacích zkoušek a zrušit CERMAT. Přinejmenším s tím prvním souhlasím. Zároveň však rozumím i argumentům, které by s tímto názorem nesouhlasily (např. zde).

Otázka JPZ, která je povinnou součástí prvního kola do všech maturitních oborů, je totiž je jednou z problematických otázek školství – do stejné kategorie by patřily i otázky přijímání na základní školy, resp. přestupy mezi školami a dále pak otázka státních maturit. Každá z možností řešení, které mají významný dopad na celkovou podobu školství, bude mít své, často zaryté, příznivce i odpůrce, žádná z nich není ideální a jediné, co je vlastně možné zvolit, je, zda chceme mít raději jeden typ problémů, či druhý. Preference v této volbě tak budou záviset hlavně na tom, jaké školství budeme chtít mít.

Přijímací zkoušky jako soutěž o volná místa

Jeden z možných pohledů je ten, že stát nabízí studium jako bezplatnou službu. Proto si chce mezi uchazeči, kterých bude vždy více, než je k dispozici míst, vybrat ty nejlepší, u kterých je nejvyšší možná záruka, že budou ve studiu úspěšní a v dalším životě nabyté vědomosti užijí pro blaho společnosti, ať už přímo ve státních službách nebo na daních díky práci s vyšší přidanou hodnotou.

Aby byl výběr nestranný, je realizován prostřednictvím soutěže, jejíž pravidla stanovuje státem zřízená příspěvková organizace CERMAT a jejíž realizaci zajišťují školy.

Není asi na škodu připomenout, že JPZ byly do školského zákona přidány novelou z roku 2014 pod vedení tehdejšího ministra Chládka za ČSSD (později přestoupil do SPO). A jak už to tak bývá, CERMAT často provázejí pochybnosti o efektivním vynakládáním finančních prostředků, riziko jejichž výskytu tato novela samozřejmě posílila.

Jsou kriteria výběru stanovena správně?

Už od oznámení myšlenky JPZ se začaly ozývat námitky, např. zde, stejně tak už jsou známy námitky reflektující reálné zkušenosti (zde, zde, či zde). Osobně se ztotožňuji s názorem, že jak forma, tak obsah zkoušek jsou značně diskutabilní.

Výsledek v soutěži totiž nezáleží jen na znalostech, ale také na momentální formě, či konkrétnímu výkonu v daný den. Zatímco nemám žádný problém, pokud na hokejovém mistrovství ve čtvrtfinále vypadne do té doby bezchybný tým s outsiderem, u přijímacího řízení tento způsob výběru považuji za velice nešťastný – společnost se tím může připravit o budoucí talenty.

V pořádku ale není ani obsah. V jednom z odkazovaných článků se uvádí příklad studentek střední pedagogické školy (odborný personál pro mateřské školy), u jejichž výběru by měla rozhodovat jiná kritéria, než excelování v čestině a matematice, které se mohou navíc během dalšího studia doučit. Ve skutečnosti však stejný argument platí i pro výběr na gymnázia, protože jak se správně píše v jedné z kapitol Hlavních směrů vzdělávací politiky ČR do roku 2030+: „Lidé se nebudou připravovat a vzdělávat pouze pro jednu určitou roli, ale stanou se celoživotními studenty.“

Terry Pratchett v jedné ze svých knih popsal situaci, kdy se, tuším, místo hlavního metaře obsazovalo podle toho, kdo o tom napsal nejlepší báseň. Tak daleko sice nejsme, ale i tak je současný způsob spíše než na optimalizaci hledání talentů, tj. aby každý v rámci dostupných možností mohl co nejvíce rozvinout svoje schopnosti, optimalizován na pohodlnost, rovnostářství a co nejmenší nutnost brát na sebe tíhu rozhodnutí.

Dopady JPZ

Jakkoli tento trend existoval už před zavedením JPZ, JPZ akcentuje, že úspěch je určen výhradně výsledkem výběrového řízení. Například, základní školy nezřídka prokazují svojí kvalitu počtem či procentuálním poměrem žáků, kteří postoupí na další stupeň.

To do značné míry předurčuje i obsah učiva – je nezbytné probrat všechny okruhy otázek, které se mohou objevit ve zkoušce. Vzhledem k obsahové přeplněnosti RVP tak při výuce mnohdy nezbývá čas na nic jiného. Ukázalo se však, že ani to nakonec nemusí stačit – viz nedávné příběhy jedničkářů, kteří u zkoušky neuspěli a nyní mají problémy se dostat jinam.

V rámci implementace Strategie 2030+ probíhají i debaty o redukci obsahu. Ten problém však není jen v redukci, ale i v tom identifikovat, co v učivu naopak chybí. Už od dob Bílé knihy, tj. od roku 2002, se mělo těžiště přesunout od „biflování“ znalostí k budování klíčových kompetencí (jejich přehled je k dispozici např. zde), jakými jsou například kompetence k učení, k řešení problémů, či komunikační, které současný způsob výuky (až na výjimky) téměř s jistotou naopak ubíjí. Například, čtenářský deník či slohová práce jsou vždy neprve hodnoceny z hlediska gramatiky. Zpracování tématu či stylistika, jsou-li vůbec zmíněny, jsou sekundární. Protože tak je to pohodlnější.

Přitom právě třeba takový test kompetence k učení, zejména pokud by se prováděl na delším časovém rozsahu, by mohl být mnohem lepším obecným kritériem pro výběr než testy z češtiny. JPZ však nic takového netestuje, proto se na to zaměřují jen málokde a jede se dál postaru. Filipika Jindry Benetky z filmu Škola základ života, přestože byla napsána už koncem 30. let 20. století, by stále mnohde ťala do živého.

Školství jako skutečná služba

Školský zákon v paragrafu 2 konstatuje, že obecnými cíli vzdělávání jsou zejména a) rozvoj osobnosti člověka... a dále pak, že vzdělávání … je veřejnou službou. Pokud jej však čteme dále, jedná se téměř výhradně o souhrn povinností.

Ti, kdo preferují paternalistický přístup státu ke svým občanům, budou jistě tvrdit, že to tak je správně. Existují však i jiné možnosti.

Příteli, nezacházej s dětmi při učení násilně, nýbrž ať se učí formou hry, abys také lépe mohl pozorovat, k čemu se kdo svou přirozeností hodí.

Být učitelem v plném smyslu znamená ve skutečnosti být tím, kdo se učí. Nejsem učitelem, jen spolužákem.

Při čtení prvního citátu vám možná vytanulo na mysli jméno Jana Ámose Komenského. Citát je však mnohem staršího data a jeho autorem je Platón. Autorem druhého citátu pak dánský filosof Søren Kierkegaard, který se též hodně inspiroval dílem Sókrata.

Má-li se osobnost člověka rozvíjet, musíme jí to dovolit, což kromě jiného znamená i poznat či mnohem spíše umožnit sebepoznání, kdo se k čemu hodí. Dnes se hodně skloňuje termín formativní hodnocení, který znamená, že smyslem hodnocení, zejména u jednotlivců, má být nejen klasifikace jeho výkonu v minulém období, ale i doporučení či formulace úkolů na období následující, a to často ve vzájemné shodě (u menších dětí pak i za účasti rodičů, tzv. tripartita).

Samozřejmě, i toto hodnocení bude subjektivní a bude se lišit školu od školy, osobu od osoby, jako se liší známky. Na druhou stranu, takovéto hodnocení mohou poskytnout o dítěti i další subjekty – vedoucí skautského či trenér sportovního oddílu, učitelka z LŠU či jazykové školy, atd. Celkový obrázek pak mohou poskytnout všechna tato hodnocení dohromady.

Další možností, jak podpořit výběr, je navázání spolupráce. Například, některé základní školy poskytují přípravné kurzy pro předškoláky, během nichž se děti a jejich možní potenciální učitelé mohou poznat mnohem lépe než během zápisu.

Má-li škola nějaká kritéria, je možné je prověřit dopředu, a to i s pomocí nezávislých zkoušek – vzpomínám si, že když mě to zhruba před 25 lety zajímalo, byla pro vstup na americké univerzity podmínkou získání 550 bodů v testu TOEFL. Tento test je možné absolvovat několikrát ročně, jeho metodika je poměrně stabilní a v případě neúspěchu je možné jej po nějaké době opakovat. Regulačním mechanismem je poplatek – to by mohl být důvod pro existenci státem zřizovaných organizací typu CERMAT, která by obdobnou službu v jasně definovaných případech poskytovala zadarmo, např. na základě prospěchu nebo doporučení ředitele školy, kterou žák aktuálně navštěvuje.

Možností, jak nahradit JPZ, či dokonce celé přijímací řízení, je mnoho. Bude-li však JPZ povinná, nebude žádná alternativa možná. I proto si myslím, že by JPZ měla být pouze dobrovolná. Určitě budou existovat školy, které tuto variantu budou využívat i nadále, avšak zároveň bude možné, např. rozhodnutím ředitele školy, zvolit i jiný postup. CERMAT by se měl transformovat na poskytovatele služeb, jehož smysluplnost bude posuzována podle poptávky. Nakládání s veřejnými finančními prostředky by každopádně mělo být v maximální míře transparentní.