Neviditelný pes

ŠKOLSTVÍ: Jak dlouho si lze mezi slepými zachovat obě oči?

14.8.2008

aneb Totální zblbnutí jako forma nemoci z povolání v pedagogických profesích

POZOR!!! Text může obsahovat i vyloženou ironii, což je těžce stravitelná forma humoru obvykle způsobující citlivějším jedincům těžké zažívací obtíže

Množí se. Jejich počet roste geometrickou řadou. Podobny pěťouru okupují seminární, bakalářské i diplomové práce mých studentů a boj s nimi se s postupem času stává záležitostí vpravdě sisyfovskou. Úsilí o jejich vykořenění připomíná pletí zahrady po návratu z měsíční dovolené. Jakmile totiž množství plevele přesáhne určitou hranici, je často lepší zorat, než se po kolenou plazit mezi záhony, vyškubávat stonek po stonku co jsem nezasel a mezi tunami plané biomasy marně pátrat po zbytcích kulturního porostu. Prevence, vybaví se hned každému v souvislosti s plevelem. Ovšem jak ji zajistit, když těsně před koncem sezóny přebírám zahradu po předchozím majiteli? To už je skoro pozdě bycha honit, že? A počkat na příští rok? Ani to nic neřeší. I v něm, stejně tak jako v každém dalším, budu těsně před koncem sezóny sklízet hořké plody předešlých zahradníků. Taková je zkrátka odvrácená strana mojí profese.

Množí se a není proti nim obrany. Z každého textu udělají blábol beze smyslu, který pak ždíme mozek čtenáře, dokud jeho šedou kůru mozkovou neopustí i poslední zbytky příčetnosti. Jsou jako paraziti bez přirozeného nepřítele, absolutně rezistentní vůči všem známým insekticidům. KDO? CO? No přece věty bez podmětu....

Že nechápete? Nevadí. Stačí otevřít pět, šest libovolných textových souborů (čím víc jich bude pocházet z české verze Wikipedie, tím lépe), namátkou z nich metodou CRTL-C, CTRL-V vykrojit blíže nespecifikovaný počet vět a ty pak nahodile poskládat do nového dokumentu. No a zbývá zvolit úderný název, vytisknout ve třech verzích, opatřit deskami se zlatým písmem a dílo je hotovo. A, prosím pěkně, před svázáním rozhodně nečíst. Četba by totiž mohla vést k neuváženým korekcím a ty by pak mohly způsobit významnou redukci výsledné kvality vašeho produktu. A hlavně – od četby tu nejste vy, nýbrž trénovaný vyučující či oponent. Ti jsou za to placeni, vy nikoli. Už chápete? Že ne? Pravda, zakázal jsem vám číst, jelikož jsem vás pasoval do role studenta, ovšem bez četby nelze pochopit, o čem je řeč. Nuže tedy - čtěte!

Tak co? Maso, co? Schválně, kolik jste dali stránek? Dvě. Opravdu tři? Na začátečníka celkem slušný výkon. S pomocí sklenky koňaku by se vám možná po malé přestávce poštěstilo překonat i hranici první pětky. Jenže skutečný profesionál se musí na posezení popasovat s padesátkou, ve výjimečných případech i se stovkou stránek. Obvykle ve značné časové tísni, protože, kdo dneska něco odevzdá, dokud neprošvihne i definitivně poslední odklad odkladů odkladu? A pak ještě napsat stránku či dvě, kde shrne o čem to je (což zhusta netuší ani sám autor) a jak je to super (umění pochválit cokoli je dnes nejpodstatnějším kvalifikačním předpokladem pedagoga, který nechce jít po žebrotě).

Pravidelné opakování výše popsané činnosti se samozřejmě neobejde bez následků. Všiml jsem si, že se u mě konec letního semestru projevuje celkovou neandrtalizací slovního i písemného projevu a nepřijít včas doba prázdnin, patrně bych do září zcela pozbyl schopnost artikulace. Vydával bych jen skřeky a vzdechy a možná bych si dokonce oblíbil hip hop tuc tuc ram tam tam. Takhle jsem obvykle v říjnu schopen přednášet a domnívám se, že většina mých vět má zase hlavu a patu (alespoň co se formální stránky týče). Bohužel, je nutné si přiznat, že doba nutná pro rekonvalescenci se stále prodlužuje a výsledný stav je čím dál vzdálenější od dřívějšího optima.

V přírodě to chodí tak, že většina nerovnovážných systémů směřuje k určité rovnováze. Také mezi učitelem nabytým věděním a vzdělávajícím se žákem dochází k postupnému vyrovnávání hladin znalostí a dovedností. Čím horší a zanedbanější je žák na vstupu, tím opotřebovanější a tupější je učitel na výstupu. Jeden můj kolega stále opakuje, že pod vodopádem láhev nenaplníš a já dodávám, že není-li možné rozšířit hrdlo, musí se přiškrtit proud. Tedy jinými slovy, pokud je nutné učit triviality, vystačí si učitel se znalostí trivialit a za čas se pro něj dokonce stane cokoli navíc mučivou přítěží. Snižující se úroveň přijímaných studentů vede tedy k nevyhnutelné degeneraci jejich učitelů a rotace inflační spirály tak nabírá na obrátkách. Jiný můj kolega si při pokusu opustit pedagogickou dráhu vyslechl od personalistky se sunarem pobryndanou bradičkou, že se teď deset let flákal a najednou by chtěl z ničeho nic pracovat. Chudák holka, při troše znalostí universitních poměrů mohla pro své odmítnutí zvolit mnohem pádnější argument.

Přemýšlel jsem, zda by se zblbnutí nedalo v podmínkách současné až za hranici únosnosti zliberalizované pedagogiky považovat za pracovní úraz. Ovšem pak mě napadlo, co by na to asi tak řekly např. matky na mateřské dovolené, a místo toho jsem začal hledat způsob, jak ulevit přetíženému organismu. Jako zákusek za každou seminárkou si proto teď dávám pár řádek z Vančurova Rozmarného léta, bakalářky kořením Zdeňkem Šmídem a diplomky pro jistotu nečtu, pokud nemám po ruce slušnou zásobu Kantůrkových překladů Pratchetta. Doufám, že mě díky tomuto postupu pámbů ještě pár let při zdravém rozumu zachovati ráčí.



zpět na článek