Škola, škola, škola. Kolik převratných objevů v posledních letech zažívá! Ale co mluvím, nejen v posledních letech, stále. Ty tam jsou doby, kdy byla škola doménou vážnosti a slovo školometství nepříjemně rezonovalo v jejím obsahu. Nyní se vše radikálně mění, ale tak nějak se zdá, že neznáme míru a hrajeme si a hrajeme a – a tak dále. Celek hry vede nás jistou a neochvějnou cestou k záhubě, neboť zhusta vyrábíme ve škole pitomce, kteří věří, že jsou chytří, jelikož mají hromadu certifikátů z mnoha testů a zkoušek. Tito ignoranti, kteří nemají přehled o ničem a umí pouze prázdně žvanit – tak, jak je tomu přesvědčeně učíme - nám budou vbrzku vládnout, vlastně začínají už nyní.

Kdyby slavný patron veškerenstva učení Komenský viděl, kam se dostala jeho bohulibá myšlenka škola hrou, s radostí by se opět sesypal do hrobu. Hravý princip totiž v našem podání znamená, že se žák žádného věku a za žádných okolností nesmí nudit. A aby hra byla nanejvýše dokonalá, plna metodických odborností a podle předpisu, nesmí se nudit ani učitel. A ten, jako veškerý poddaný lid, musí mít opravdu odolnost úporného viru a hřbet do oblouku, aby ve zdraví přestál nápor inovací, implementací a dalších –ací či –encí valících se naň ze všech stran. A nejedná se o změny, které by nám naordinoval přímý nadřízený, vše se děje jaksi záhadně, podobně jako v Kafkově Zámku, jen roli vrchnosti hraje CERMAT a jeho služebníci, ale na své si přijde také konkurenční Scio a Národní ústav pro odborné vzdělávání a nikdo vlastně neví, kdy, jak a proč se všichni vylíhli. Například scénář maturit žmoulají už léta a pořád by v něm škrtali a přepisovali, jenže bez nás. A ministerstvo školství je přitom takový pěkný tlustý stín v pozadí jeviště. Celému systému našeho reformovaného školství (a nejen jemu) vládne prázdné žvanění obalené cizokrajnými názvy, které ani není radno překládat, protože by se provalila jejich plytkost. K důkazu tohoto stačí si vzít jakýkoli materiál zvaný RVP a ŠVP či pokyny k nové maturitě.

Co se týče kousku zvaného Reforma maturit, jedná se o letitou dramatickou proleženinu, která má již kolikátého autora, jenž cítí potřebu únavné drama tu a tam aktualizovat, za evropské peníze ovšem. Celé dohromady je nová maturita smutným výsledkem pěkné myšlenky dát těmto zkouškám důstojnou úroveň. Výsledkem je podúroveň, pomocí níž budeme dále poskytovat mnoha středoškolákům společně s maturitním vysvědčením i pevné přesvědčení, že jsou vzděláni. Nejsou a nebudou. Ale my, lid učitelský, vlivem únavy smíšené s odevzdaností tu a tam skřípajíce zuby, nacvičujeme celou komedii, jednání za jednáním, a konečná premiéra se stále odkládá, aniž bychom se dočkali potlesku po jednotlivých dějstvích. Mnozí z nás, pakliže se nejedná o vyslovené kverulanty, začínají již souznít se všemi pokyny, testy a hesly v domnění, že bouřit se stejně nemá moc cenu.

Tu a tam se objeví smysluplný článek v novinách (Nové slohovky : nápady se nebodují, MF Dnes 10.12.09) nebo na webu (Tomáš Jurčík- Maturity jako závěrečné zkoušky?, www.ceskaskola.cz, 26.5.2009), vynoří se odbojníci (Ostravská výzva z tamějšího Matičního gymnázia a další k nim připojení) a tak dále, ale zodpovědní orgánové nemají pražádnou potřebu naslouchat hlasu lidu, protože odtamtud nekoukají žádné výhody a vůbec, moc diskuse škodí a lid má poslouchat, nikoli cloumat otěžemi. Přiznat něco pravdy hlasům z řad učitelů a dalších lidí, kteří věci rozumějí, znamená mnoho nebezpečných věcí: ztrátu tváře, ztrátu pozic a především ztrátu peněz.

Školství včetně státních maturit se snažíme reformovat asi tak, jako kdybychom chtěli opravit starou králíkárnu přiložením lesklé lišty. Přibíráme další a další žáky ke studiu na školy, z nichž nebude uplatnění už proto, že vzájemně podobných škol je mnoho a chrlí mnoho absolventů. Úroveň maturantů pochopitelně není valná, jak by také mohla – Gaussovu křivku neošidíš. Ale my hru Státní maturita nacvičujeme a nacvičujeme – už deset let se na tom dělá, možná i maká… Nová maturita je jedním z nejpovedenějších kousků vyvinutých „odborníky“ na testování, kteří vědí všechno nejlépe. Velmi povedený je také „tým expertů“, jejichž hodnocení je pro nás zavazující a my, prostí učitelé, se jim musíme nejen blížit, ale s jejich hodnocením se i shodovat. Kvalifikací týmu odborníků je znalost jazyka včetně češtiny, většina z nich ovšem žáka viděla nanejvýše z tramvaje, jejich praxe totiž není rozhodujícím kritériem a patrně se rovná nule. (Zde čerpám z informací lektora našich „kurzů“.)

Žák si může ve své fantazii domýšlet, k čemu mu nová maturita bude, a může být v tomto ohledu pěkně napjat: ani vedení Cermatu to totiž ještě neví. Nová maturita, která se má sestávat z varianty základní (lehčí) a vyšší (rozuměj těžší), je těmito dvěma stupni nastavena tak, že si sotvakdo zvolí vyšší úroveň, když udělat základní nedá žádnou práci (nepočítám zde ovšem práci s její opravou) a účel vyšší úrovně maturity není dosud znám. Žák se možná ještě trochu bojí, že novou maturitu neudělá, ale takový žák ještě netuší, že požadavky se rok od roku mohou tu snižovat, tu ještě více snižovat, jen aby to proboha udělali všichni a nikdo si nestěžoval.

Ve škole si hrajeme, jak už jsem zmínila, i na nácvik maturitních testů a na jejich opravy. Vůbec jedním z oblíbených partů naší doby je praktikovat testování, což je avantgardní postup v nácviku výše uvedeného dramatu. Posedlost testováním nabývá v posledních letech rysů paranoidní obsese. Mám podezření, že se jedná o surfování na vlně, která se k nám valí z okolních zemí. Vždyť kupříkladu hodnocení nových maturit z cizího jazyka je převzato dle švýcarského modelu – tabulky, analytický přístup, dodržení koherence a koheze textu – člověk by se z toho téměř osypal. Zvláště pak po absolvování školení, která se zvou studiem, ačkoli se ve skutečnosti jedná o drezúru, jak opravit maturitní test a co nejvíce se zavděčit Zámku (ergo pokynům Cermatu – viz výše), podléhají slabší jedinci poryvům nervových chorob.

Ideologie testování prostupuje současnou společnost jako mor. Hrajeme si, hrajeme a najednou bác ho – je tady test. Ne, že by žáci žádné prověření nepotřebovali, nakonec, něčeho se bát musí a peklo je nám všem už dávno k smíchu, ale v případě záplavy testů jde nejspíš jen o nějaký momentálně dost dobrý obchod.

Předstíráme rovněž, že testy mohou vyřešit všechny problémy a ty, které takto vyřešit nelze, zdoláme jinými testy. Jenom v zářijovém vydání Učitelského zpravodaje nachází se jedenáct reklamních článků inzerujících testy. Nad názvy jednotlivých testových bloků, projektů a podobných podpor vzdělávání by zaplesala i indická mytologie: Kea, Vektor, Cefla, Tigr, Eskalátor atd. A proč máme testovat až do samého zcepenění, vyrábět klíčové kompetence, mumlat A1 – B2, pragmatismus, Scio-Dat, balíček testů….amen? Nu přece proto, aby žáci získali (znovu po zaplacení drobného poplatku) cenné certifikáty, které jim sdělí, jak se v daném testu umístili. A škola vystaví výsledky svých testů na web. A nejen žáci, i my ostatní jsme zařazováni do školení zvaného vznešeně studium, abychom získali mnohá osvědčení - s omezenou platností ovšem, aby např. za dva roky byl důvod testování opakovat. Certifikáty a osvědčeními nejrůznějšího typu si skutečně můžeme tapetovat svá obydlí, jako jistý čínský rolník, který usoudil, že nejlépe zhodnotí podstatu Maových portrétů tím, že si s nimi zateplí chatrč.

Z řady oslavných ód propagujících vemlouvavě testy stojí za to citovat: „Na projektu Eskalátor pracují kromě předmětových a technických specialistů firmy Scio i externí spolupracovníci – nadšení autoři e-learningu a oponenti z řad českých učitelů“ (UZ, září 2009). Vida, vida, přečteme-li si všechny články pozorně a s oddanou myslí, dospějeme k závěru, že není krásnějšího poslání než počít vyrábět testy, protože i my jsme k tomu povoláni, neboť: „Dobrých autorů není nikdy dost“ či „ZŠ i SŠ: ještě kvalitnější testy s vaší pomocí„ (UZ, září 2009, str. 24).

V předvánočním čísle UZ se objevuje sofistikovanější článek, který se domáhá testování. Má krásný latinský název „lanua linguarum regenta“ neboli v překladu: vidíš, blbe, že tomu nerozumíš, a my ti řekneme proč. Čteme článek a drama před naším duševním zrakem vyvstává následovně: cizinec v českém městě – bezradnost – prchající domorodci – chmurné výsledky Scio testů českých domorodých mláďat – angličtina, němčina – propadli – málo internetu – sem s testy! V článku se také objevuje řada jazykových pokladů, například slovo percentil, či česko-anglický koktejl ve vysvětlivkách k ilustrujícímu grafu. Největším oříškem je nakonec autor článku, kterého je nám marně rozšifrovati pod „red“.

A tak, aniž nevíme, jak k tomu došlo, dostáváme se ve vší prostotě a nevinnosti od hry k testům. A tady naše hraní či drama či ochotničení zdá se končí. Hra a testy jsou spolu v přímém rozporu a žáci, kteří se celou dobu učí hrou, nejsou najednou schopni pojmout, že hra na Snadno a rychle, veškeré to Učení bez námahy, Učení ve spánku, Snadné studium či mnohde inzerované Zábavné kurzy a podobně nejsou průpravou na romantický život na Bali, kde už se o nás někdo postará. My, co jsme si celý život hráli, najednou máme zjistit, že hra končí a nastává práce, dřina, námaha. Že nic není tak snadné jako ve svůdných hrách na vědění šálivých?

Ne, to nemůžeme připustit. A tak si hrajeme i na to, že testy jsou vlastně zábavou a lze se jim hravě naučit (smutná pravda – lze je dokonce nacvičit). A zde si v poklidu oddychneme – ne, nic nekončí. Naše víra v hru a její všemohoucnost pokračuje. Sice nám uniká, že neustálými reformami pro reformy, nabídkou tzv. vzdělání všem a zmnožením vysokoškoláků a středoškoláků nad jakoukoli únosnou mez si pod sebou řežeme větev, ale my na to nehledíme, naopak, hledíme odhodlaně a optimisticky vpřed. Ať se zřítí někdo jiný, my ne.

V přívalu ód na testy už všichni podléháme jejich půvabům (je jen otázkou času, kdy se ve slovníku našich médií objeví slogan Testy jsou sexy). Věříme v jejich moc a účinek, zvláště pak, jsme-li si vědomi, že žák ve škole nezískává žádné znalosti a vědomosti či něco podobně zastaralého. Žák totiž získává kompetence. A co je kompetence? Akademický slovník (Academia, 2005) dává jasné vysvětlení: jedná se o rozsah působnosti svěřených právní normou orgánu či organizaci, nebo o soustavu jazykových pravidel, nebo o schopnost bakteriálních buněk přijmout a zabudovat cizí DNA. Věru, že z těchto definic měli asi na Zámku na mysli tu poslední, protože co je lepšího než vyprodukovat občana-androida, který myslí v rámci tabulek s políčky 1 až x, rychle si osvojí, cokoli si nadřízený přeje, a každá originalita je proň nadbytečnou myšlenkou, za niž bude po právu ztrestán.