Asi čekáte, že po krátké mediální pauze hodlám opět připomenout příběh národního konzervativce Bátory. Není tomu tak. Návrh premiéra Nečase na odvolání Josefa Dobeše ve mně vyvolal živé vzpomínky na dobu, kdy bylo české školství pod přímým vlivem opravdových extrémistů. A zdaleka tu nešlo o poradce. Ministři Kuchtová, Liška… Vzpomínáte? Vysocí představitelé strany plující na vlně permanentní revoluce. Právem je „zeleným“ vytýkáno, že jejich pojetí ochrany životního prostředí často vede k neoprávněným zásahům do občanských práv a svobod či k nehospodárným a v posledku i přírodě škodlivým regulacím.

Pod jejich kuratelou a za pomoci podjatých evropských programů docházelo k zaplevelení českých škol alarmistickou propagandou oteplovačů, za níž se skrývají ambiciózní programy státní kontroly lidského chování. Včetně toho reprodukčního (čím víc dětí, tím větší uhlíková stopa), čímž se dostáváme k tématu v naší hédonistické době zásadnímu, a to bohužel i v politice, k sexu. Ačkoli se mnohým zdá, že je osvobozené libido cestou ke svobodě, není tomu tak. Člověk, jehož poučené svědomí nevládne tělesným silám, je snadno manipulovatelný druhými. Proto se všechny úspěšně kulturní revoluce, předznamenávající diktaturu, neobejdou bez uvolnění sexuálních norem. Je třeba vyvolat ve společnosti představu, že tradiční heterosexuální manželství, zaměřené k řádnému rodinnému životu, je, slovy voliče zelených Václava Havla, teletníkem. V tomto kontextu je vysvětlitelné, proč tato strana podporuje plné hodnotové zrovnoprávnění dvou zcela protikladných typů soužití – přirozeného heterosexuálního a protipřirozeného homosexuálního.

To, co jsem nyní napsal, by mělo být podle představy zelených předáků, v čele s homoaktivistou Jiřím Hromadou, trestné. Bylo to za jejich ministrování, kdy se po učitelích začalo vyžadovat, aby v třídních kolektivech začali aktivně zjišťovat, zda některé z dětí netrpí homofobií. Připomenout si můžeme i ministerskou příručku o zavádění genderově uvědomělého jazyka do výuky či program sexuální výchovy hraničící s pornografií. Nešlo o ojedinělé výstřelky, ale o propracovaný systém. Ministr Dobeš ví, o čem mluví, zmiňuje-li ohrožení dětí sexuálním byznysem napojeným na ministerstvo za působení jeho předchůdců.

Pokud je pravda, že firma ABL privatizovala veřejnou moc, o čemž nejsem dosud zcela přesvědčen, tak je to skandální. Jistá forma privatizačního procesu však na MŠMT probíhala již dávno před Dobešem. Nebylo to do rukou konkurenční bezpečnostní agentury, ale ve prospěch různých levicových „neziskovek“ a dobře zorganizované sexuologické lobby.

Řídit ministerstvo školství není vůbec snadné, to je nabíledni. Po éře ministrů z řad ČSSD a SZ zde existuje rozsáhlý a neefektivní byrokratický aparát, bez něhož by se školy samozřejmě obešly. Chtěl se bez něj obejít i Dobeš, což se setkalo s protitlakem ve formě řízených úniků jeho různých nešikovností a pseudoaférek do médií. Dobeš je prvním ministrem školství, který se dokázal vzepřít řediteli Cermatu, zodpovědného za špatně nastavený systém státní maturitní zkoušky. Rozumí významu spolupráce rodičů se školou a podporuje přímé zapojení rodičů do výuky formou tzv. domácího vzdělávání. Uvolněné mravy ve škole nechápe jako výraz přirozených dětských potřeb, ale jako podnět k nalezení způsobu, jak výuce vrátit formativní charakter. Suma sumárum, pluje proti dříve vymezenému proudu a o to to má těžší než jeho předchůdci.

Mám-li si vybrat mezi manažersky řízenou státní správou a ryze úřednickým přístupem, mezi podporou práv rodičů na volbu vzdělávacích cest a povinnou sexuální výchovou či bigotním „bojem proti stereotypům“, mezi klasickými formami výuky a pedagogickými experimenty, vycházejícími z ideologie práv dětí a podkopávání autority učitelů, tedy mezi Dobešem a Liškou, volím vždy to první.

Kdyby byl premiér Petr Nečas konzervativně smýšlejícím politikem, volil by stejně. Zatímco se dnes musí Dobeš z jeho vůle poroučet, proti extrémistické politice svých zelených ministerských kolegů nikdy veřejně ani nezaprotestoval. Stejně jako Kalousek a další ministři jejich zaručeně konzervativní strany, jejíž předseda byl ještě nedávno Liškův politický komplic. Jak ubohé.