Apel na závist, jaký zvládl vyprodukovat Petr Holub, se píše snadno, pokud se vynechají nehodící se fakta. Nebo na ně nějak nezbyde prostor. Takže slovy Samuela L. Jacksona: Jo ty jsi skončil? Tak dovol, abych pokračoval já.

Ředitelé gymnázií podporují požadavek učitelů na plat ve výši 130 procent průměrné mzdy. Nikoli však proto, jak sugeruje Petr Holub, aby se učitelé stali „vyvolenou kastou patřící do pětiny nejbohatších“. Je to proto, že výsledky srovnávání PISA z roku 2015 indikují zhoršení českých žáků. Je to proto, že platy českých učitelů jsou i v roce 2019 čtvrté nejhorší z celé EU (horší je jen Lotyšsko, Slovensko a Litva). Je to proto, že kumulativní skrytý dluh samostatného českého státu na školství činí od vzniku ČR už astronomických 1450 miliard Kč (to je suma, rovnající se zhruba veškerým plánovaným výdajům státního rozpočtu ČR na 1,5 roku). Jen na platech českých učitelů činí tento kumulativní skrytý dluh téměř 500 miliard Kč (z platů se určuje i výše důchodů, takže stát ušetří ještě jednou). Je to proto, že v ČR letos chybělo 1800 učitelů (od září jich může chybět až 6000) a do roku 2024 jich může chybět až 11 000 (celkový počet učitelů je nyní asi 150 000), protože řada z nich odejde do důchodu a čerství absolventi pedagogických fakult se do škol zrovna nehrne (50 procent absolventů odrazují nízké platy), takže počet učitelů odcházejících do důchodu je nyní dvojnásobný ve srovnání s počtem začínajících učitelů.

Tímto suchým výčtem dat bych mohl skončit, protože už to stačí jako odpověď na otázku, proč ředitelé českých gymnázií podporují růst platů učitelů. Ale to není všechno. Je totiž důležité zasadit velmi mírný požadavek školských odborů na dosažení oněch 130 procent průměrné mzdy do kontextu odměňování zaměstnanců v téhle borůvkové republice, aby bylo jasné, o jakých závratných sumách je vlastně řeč. Podotýkám, že stačí vyjít z otevřených zdrojů.

Průměrný nástupní plat českého učitele se v roce 2019 prakticky rovná průměrnému nástupnímu platu pokladní v Lidlu: je to 28 000 Kč hrubého. Už to vypovídá ledacos o České republice: po absolvování střední školy a pedagogické fakulty (tedy po 9 letech studia) začíná vysokoškolsky vzdělaný člověk - odpovědný za životy, zdraví i vzdělání jemu svěřených dětí - platově na stejné úrovni, jako má hrdý absolvent základky, který se zvládl naučit obsluhovat kasu v supermarketu a který odpovídá za to, že dokáže správně namarkovat zboží (počítá za něj kasa a většina plateb probíhá platební kartou). Čekáte, že po prvních pár letech se plat učitele výrazně zvýší?

Průměrná mzda v 2. čtvrtletí letošního roku činí podle Českého statistického úřadu 34 105 Kč. Podotýkám, že se jedná o hrubou mzdu. Učitelé tak požadují, aby jejich platy činily v průměru 44 336,50 Kč hrubého. To není „nárok učitelů na 50 tisíc hrubého“, jak píše Holub, který tím prokazuje, že z matematiky by opravdu neodmaturoval, ačkoli se jedná o kupecké počty, neboť na takové platy by museli učitelé požadovat 146,6 procent průměrné mzdy. Divím se, že je nepožadují, protože – a to je druhá věc – průměrný plat 44 336,50 Kč hrubého vypadá skvěle jen do srovnání s průměrnými platy ostatních vysokoškolsky vzdělaných lidí. Daňoví specialisté berou v průměru 52 128 Kč hrubého, biochemici 55 942 Kč hrubého, primáři lékařských oddělení 82 713 Kč hrubého a průměrnou mzdu novinářů typu Petra Holuba jsem raději nezjišťoval. Podotýkám, že se jedná o průměrné mzdy v roce 2019. Skutečnou elitou mezi vysokoškoláky jsou zaměstnanci justice: průměrný plat soudce činil v roce 2015 114 847 Kč hrubého, průměrný plat státního zástupce v témže roce pak činil 101 151 Kč hrubého. To bylo v době, kdy průměrná hrubá mzda činila 27200 Kč (platy soudců a státních zástupců se určují násobky průměrné měsíční hrubé mzdy v nepodnikatelské sféře), a nemusím snad dodávat, že za ty čtyři roky se tyto platy dále zvýšily, naposledy letos v lednu. Výsledek? Stávající průměrný plat českého učitele činí v roce 2019 pouze 64 procent průměrné mzdy vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců (učitel tak bere v průměru o 14 576 Kč hrubého měsíčně méně). Pokud by se porovnávaly platy pouze učitelů základních škol a ostatních vysokoškoláků, byl by výsledek ještě horší. Tolik tedy k té „vyvolené kastě pětiny nejbohatších“: i pokud by skutečně ke zvýšení platů českých učitelů došlo, budou stále „na chvostě“ té „pětiny nejbohatších“ a jejich platy dosáhnou sotva mediánu platů vysokoškolsky vzdělaných pracujících.

Pokud se v téhle republice skutečně dá v souvislosti se státními zaměstnanci psát o „vyvolené kastě“, pak jsou jí například čeští lékaři a zdravotní sestry, no nějak mi uniklo, že by o jejich platech Petr Holub kdy psal, vyjma svého nehorázného sobotního komentáře. Je to pochopitelné: v případě lékařů a jejich každoročních požadavků na dvouciferný růst mezd totiž Petr Holub nedává k lepšímu úvahy o tom, jestli nemocnice vůbec pomáhají, a komu, když řada pacientů dokonce přežije a dokáže se uzdravit navzdory utrpěné lékařské péči. Místo toho píše o mnohahodinových přesčasech (jako by učitelé nepracovali přesčas) a o tom, že „všichni doktoři stotisícové platy nemají“ (to skutečně nemají, průměrný plat lékaře ve státní nemocnici je letos „ubohých“ 85 000 Kč hrubého). Ale je to pochopitelné: Petr Holub ve svém věku už žádné učitele potřebovat nebude, zato bude potřebovat doktory. Tak proč je zbytečně nasírat, stačí, že oni čas od času nasírají zbytek republiky třeba zkřížením sanitky a pohřebního vozu, a ustrašená vláda jim vždy vyhoví a peníze donese div ne až do ordinace.

Požadovaných 130 procent průměrné mzdy v roce 2019 je navíc dobré dát do kontextu předvolebních i povolebních slibů: hnutí ANO Andreje Babiše slibovalo ve svém předvolebním programu před volbami do poslanecké sněmovny v roce 2017 pod heslem o „investici do našich lidí“, že v průběhu následujících čtyř let dojde ke zvýšení platů učitelů na 150 procent „jejich současné výše“. Vzhledem k tomu, že v roce 2017 byl průměrný plat učitele zhruba 30 000 Kč hrubého, by to znamenalo, že v roce 2021 by měl průměrný plat učitele dosáhnout 45 000 Kč hrubého. Ten samý závazek je stále součástí programového prohlášení menšinové vlády vedené premiérem Babišem: „Prosadíme více peněz do školství tak, aby se platy učitelů a nepedagogů na konci volebního období v roce 2021 dostaly minimálně na 150 procent jejich výše pro rok 2017.“ Máloco vypovídá o podprůměrných platech učitelů více, než fakt, že 130 procent průměrné mzdy v ČR v roce 2019 znamená 150 procent průměrné mzdy českého učitele v roce 2021. Podotýkám, že se sliby zvýšit platy českých učitelů to zatím dopadá „jako vždycky“: minimum pro rok 2021 je už nyní maximálním cílem, ke kterému ministr školství směřuje hlemýždím tempem (pokud průměrný plat učitele v roce 2019 činí 36 000 Kč, a na rok 2020 je navržené jeho zvýšení o 3500 Kč, muselo by v roce 2021, který bude čirou náhodou rokem volebním, dojít ke zvýšení platů učitelů o 5500 Kč). Vsadím klidně diamanty proti ořechům, že v roce 2021 k takovému zvýšení nedojde a že se tyto sliby naplnit nepodaří. Ostatně stávající vláda Andreje Babiše plánuje, že by průměrný plat učitele v roce 2025 měl činit „minimálně“ 130 procent průměrné mzdy a pak by se na ní měl nadále udržovat. Žádný plán ohledně financování českého školství však zatím nepřežil střet s realitou a ani tento, který má z většiny realizovat nová vláda v novém volebním období, nebude výjimkou, a to i přesto, jak nízký cíl si ve skutečnosti klade (většina zemí OECD dokáže svým učitelům poskytnout platy ve výši 160 procent průměrné mzdy už dnes).

K vyššímu (resp. plánovanému) nárůstu platů českých učitelů nedojde mimo jiné proto, že ministryní školství Valachovou prosazený experiment jménem „inkluzivní vzdělávání“ žáků ze zvláštních škol do normálních základních škol stojí násobně více, než se čekalo a odsává tak peníze, které mohly být vynaloženy na zkvalitnění výuky (tedy i na vyšší platy učitelů). Jen pro představu: v roce 2017 měly náklady na „inkluzi“ činit zhruba 1 miliardu Kč, ale reálné náklady jen za první pololetí roku 2017 činily 1,5 miliardy Kč. To vedlo ke změně odhadu nákladů na rok 2018 (namísto 1,5 miliardy Kč na 4 miliardy Kč), avšak realita překonala i navýšený odhad a skutečné náklady na inkluzi činily v roce 2018 celkem 5 miliard Kč. Letošní náklady na inkluzi byly v polovině roku 2019 odhadovány na 7 miliard Kč. Největší část výdajů na inkluzi činí samozřejmě platy asistentů pedagogů, jejichž počet se během tří let trvání tohoto experimentu na lidech zdvojnásobil (v roce 2018 už činil 17 725 asistentů), takže se ministr školství pokusil úpravou vyhlášky č. 27/2016 Sb. snížit počty asistentů ve třídách stanovením jejich maximálního počtu na třídu od 1. 1. 2020. Je to spíše zoufalý pokus snížit stále rostoucí náklady, než přinést skutečné řešení, kterým je restart základního školství do roku 2015 a návrat inkludovaných tam, kam patří: do zvláštních škol, jejichž provoz je ekonomicky méně náročný a jejichž výsledky vzdělávání jsou prověřené časem (byly dokonce doby, kdy nám na Západě záviděli systém zvláštních škol). Daní za inkluzi tak bude pouze další zaostávání českého školství za radostného jásotu některých médií, která nedovolí „rozmetat inkluzi“ a jejichž přístup k faktům je stejný jako přístup Petra Holuba.

Naposled jmenovaný novinář je totiž autorem i této věty: „Požadavek na 130 procent průměrného platu také říká, že nárok na 50 tisíc nemají jen ti nejlepší, ale měl by je dostat každý.“ Požadavek na to, aby průměrný plat učitele činil 130 procent průměrné mzdy, neznamená, že by všichni učitelé museli mít naprosto stejný plat. Ze stejného kadlubu je další slovní perla o tom, že požadavek učitelů je poněkud věrolomný, ne všichni nakonec budou mít stejně: „Mnohem větší plat si nakonec přivlastní ti, kdo mají blízko k managementu dané školy, a to bez ohledu na svůj výkon, kromě toho ještě podle počtu odsloužených let.“ Petr Holub by se měl na úvod seznámit s tabulkovými platy českých učitelů, které zohledňují počet odučených let praxe.

Ale i kdyby byla interpretace Petra Holuba správná, i kdyby měli všichni učitelé naprosto stejný plat v požadované výši, pak by se kvalita českého školství zlepšila, což potvrzuje analýza České spořitelny z 11. 4. 2019, která tím dává odpověď i na další sugestivní otázku Petra Holuba, co společnost dostane, pokud se na školách zvýší platy.

S ohledem na výše uvedená fakta by se měl Petr Holub raději ptát, co už česká společnost dostala za stávající podfinancování českého školství (protože skrytý dluh za dosavadních 26 let není malý) a jestli má takto česká společnost i nadále (ne)financovat vzdělávání svých dětí, až do úplného rozvrácení stávajícího systému vzdělávání. Pokud je jeho vizí stav, kdy ve zchátralých budovách pomocí primitivních pomůcek vyučuje houf děcek mizerně placený vojenský vysloužilec s dřevěnou nohou bez pedagogického vzdělání, pak podotýkám, že tohle už tu jednou bylo – před 150 lety, když se rozjížděly tereziánské reformy.