V poslední době jsem omezil slovo psané a rozvíjel slovo mluvené. Pilování obsahu a korekce textu jsem vyměnil za naučený základ a za interaktivní reakce a improvizace – dal jsem se totiž na průvodcování v Muzeu Obecné školy!

„Během mé služby se nic zvláštního nestalo!“ Je to pravda, ale někdy se dostavilo překvapení spojené s obohacením – většinou vzájemným – a to pocit zvláštní je. A připomnělo mi to redakčního kolegu taxikáře a jeho zážitky s klienty a uvědomil jsem si, že jsem se dostal do podobné úlohy a že bych mohl také občas přispět košilí lidskosti, která je člověku určitě bližší než politický kabát.

Osud mě do toho uvrtal – jsem v tom nevinně – ale než stále házet hrách na stěnu (perly nechápavým, nadšeným svazákům, kterým dneska patří svět, vysvětlovat jim, že mnohé věci už tu byly a neměly dobrý konec a nebudou ho mít ani dneska, třebaže mají ku pomoci chytré telefony), to raději se posadit za katedru, hrách posbírat do pytlíků na klečení a pozorovat, jak ten život teče. Ale srovnávat a komentovat stejně někdy musím, protože škola z doby mocnářství a škola dneska – to je v něčem opravdu snad ono „nebe a dudy“ a někdy možná i „Sodoma Gomora“!

Tok návštěvníků všech věkových skupin, rozličných osudů, profesí, problémů, nálad a zaměření plyne – jsem tu pro ně a oni jsou pro mě. Vybrali si mě někdy cíleně, někdy náhodou a je na mně, jak se toho zhostím a s jakou náladou budou z muzea odcházet.

Pokud vás zajímá školská reforma, stiskněte „1“. Pokud vás zajímá fojtství, stiskněte „2“. Pokud vás zajímá valašský vojvoda, stiskněte „3“. Pokud vás zajímá historie obce, stiskněte „4“. Pokud vás nic nezajímá, stiskněte „EJECT!“.

Lidé čekají informačně-sterilní příděl a ejhle, je tu člověk, který je tu pro ně hodinu i více, který všechno ví a na vše odpoví (a co neví, to nepoví!).

To je možné jednak proto, že nové koště dobře mete (Nová huba dobře mele!), a jednak proto, že návštěvy nejsou masové. Je to téměř tak jako kdysi, když do chalupy došel kdosi „na besedy“. (Besedovací návštěva byla předchůdcem rádia, televize, internetu i obecního zpravodaje a byla vítaným zpestřením pro dospělé i děti)

Takže pokud vás už nebaví sestavování nové vlády a analýza, proč to tak dopadlo; pokud vám novinky typu kdo koho kdy zprznil a kde kdo vyměšoval, kdo koho šikanoval nebo pozabíjel (ale naštěstí vůbec nešlo o teroristický/nově-kulturní čin) lezou krkem, tak pojďte dál.

Pojďte za mnou do doby císaře pána Františka Josefa I., pojďte sklízet plody reforem císařovny Marie Terezie, vstupte do expozice triviální – obecné – školy, kterou teď provozuje naše obec.

Nejprve musím představit muzeum. Samotná budova je úctyhodný unikát. Je to budova fojtství, stará přes 200 let. Pravda, fojtovalo se tu jen prvních 37 let (potom už se starostovalo), ale názvu se už budova nikdy nezbaví. Díky mnoha okolnostem (kolektivizaci, stagnaci, devastaci, privatizaci, renovaci a termosanaci) je dneska ve stavu jako za Rakouska! Na rozdíl od podobných budov v okolí tu nenajdete vodovod, splachovací záchod, topení ani nové příčky a nové materiály. Jsou zde jen ty nejnutnější technologie a jsou nenápadné a málo viditelné. I oprava zdevastovaných míst byla udělána citlivě, materiály s patinou. Bydlet bych tu nechtěl, ale jako exponát je to jedinečné.

A teď k samotnému údělu průvodce/učitele.

Kromě funkce magnetofonu, který stále opakuje to samé, je tu role toho, kdo může lidi potěšit, překvapit, zaujmout a někdy i dojmout. Témat a objektů a historických souvislostí, o kterých se dá mluvit, je hodně a výklad bývá podle složení účastníků individuální. Nevím, jestli to tak bude pořád, ale zatím jsou návštěvníci zvědaví a natěšení.

Mnohdy je to tak, že lidé jdou do muzea proto, aby udělali radost někomu z výpravy – často prarodiče dělají výlet vnoučatům, protože je mají na hlídání, anebo opravdu za odměnu – k svátku, narozeninám, za vysvědčení… – a někdy také naopak: děti a vnoučata chtějí udělat radost rodičům a prarodičům (například bývalým učitelům nebo bývalým krajanům). Být takové události svědkem je radost a když se podaří být ještě i úspěšně nápomocen – to je pak podobné, jako když se potkají ti tři sobi!

Ale i jednogenerační páry nebo skupiny směřují do muzea s očekáváním, že to bude příjemně strávený čas. Občas se stane, že někdo ze skupiny je tam z donucení nebo ze slušnosti a neslušně to dává najevo, ale to je výjimečné.

Expozice muzea Obecné školy ze mě tedy učinila exponát učitele. Expozice je funkční, v lavicích se sedí, píše na břidlici, na tabuli, hraje se na harmonium, zpívá… učitel musí být také funkční – funkční exponát z doby národního obrození, z doby konzervativní, kdy dětem byly připomínány povinnosti a dobré mravy plynoucí z křesťanského desatera – zejména čtvrtého přikázáni: Cti otce svého i matku svou abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi, které se vztahovalo nejen na rodiče, ale i na učitele, vychovatele a všechny starší lidi.

Jako postava z minulé doby poučuji, jak to fungovalo tenkrát a nechávám se poučit, jak dneska funguje moderní výchova, jakými přikázáními se děti a jejich rodiče řídí… A dozvídám se, že prý platí něco jako „Netrestej dítko mé, abys dlouho byl učitelem a dobře ti bylo na zemi!“

Dobře míněný zákaz tělesných trestů že vede někdy k nedobře míněným pokusům typu: „kolik toho pán učitel snese, než vybuchne“ a zvrhnul se tak v beztrestnost i v případech drzosti a zlomyslnosti (kdy beztrestnost je trestuhodná). A že prý platí presumpce viny učitele (žák, ten je vždy čistý a nevinný), to učitel je pytlík krutosti a zlomyslnosti – sprostý podezřelý, kterého je třeba stavět do latě, trestat a napravovat, aby se z něj v budoucnu stal slušný člověk, který dětem neuškodí. Škola vychovává a napravuje učitele!

A tak raději zpátky z anarchie do monarchie (ono se mi to – měřeno měřítkem 130 let starým – opravdu tak jeví).

Děti byly tenkrát formovány i Komenského mravoučným desaterem s mottem: „Stíhej ctnosti, vyhýbej se nepravostem.“ Deset bodů – doporučení a příkazů. Já mám v muzeu krásně graficky propracovanou podobu desatera, kterou vytvořil pedagog Josef Klika pro pavilón presentující vzdělávání v českých zemích na zemské jubilejní výstavě v roce 1891.

Zmíním první bod, který (ač starý 400 let) hezky řeší dnešní problém dětí i dospělých – bezpečnost a opatrnost na internetu, na sítích apod.: Nevypravuj všeho, co víš; nežádej všeho, co vidíš; nečiň všeho, co můžeš, než toliko, co jsi povinen; a budeš opatrný!

Zazněl tu pojem „povinnost“. Nabízí se otázka: „Však kdo ti napoví, zda jsi vykonal, co velela povinnost?“ Tuto otázku i odpověď jsem našel v knize, která se dávala za odměnu dobrým žákům na konci školy: Rady na cestu života mládeži, ze školy vyšlé.

Cituji odpověď: „Poví ti to onen vnitřní strážce a soudce – hlas svědomí. I rozum se může mýliti, ale hlas svědomí se tak snadno nezmýlí. Neumlčuj, neuspávej toho strážce!“

Tak, a to pro dnešek stačí! Zbylá doporučení tohoto desatera probereme příště nebo někdy u mě ve třídě.