Když jsem psal svůj krátký text na téma reformy českého vysokého školství, netušil jsem ani, do jakého vosího hnízda to vlastně strkám nos. Je přeci jasné, že výchova budoucí generace expertů se nedá srovnávat s mytím nádobí v nějaké restauraci, burácel chór kritiků, proto stát musí řídit resort. Problémem našich škol je výhradně v podfinancování, říkali jiní. Kdosi si vzpomněl na hodiny dějepisu a podotkl, že už středověcí panovníci zakládali univerzity, bohulibá to činnost podporující vzdělanost v zemi. Zdá se, že některé nesmysly jsou nesmrtelné. Kdekdo si bral do úst tu neviditelnou ruku trhu. Prý nefunguje. Po druhém pivu tito mudrci povětšinou začínají nadávat na Klause a litovat vytunelovaných miliard. Proč však má být příliš odvážné tvrdit, že neviditelná ruka funguje, proč podle veřejného mínění není příliš smělé říkat, že funguje byrokracie? Snad proto, že ta ruka vidět není, zatímco ta byrokracie až příliš.

Aby bylo možno mluvit o trhu, musí existovat vlastnická práva a jejich efektivní vymáhání. A nic víc! Není třeba vědět, kolik čeho bude nakonec vyrobeno a jak to bude distribuováno, není třeba mít ponětí o technologiích a o lidských přáních, všechno tohle vědění je rozprostřeno v jednotlivých subjektech, které na trhu operují. Naopak byrokracie pro své fungování potřebuje koncentraci informací i moci. Je třeba vědět všechno to, co jinak vyřeší prodejci a kupující sami. Praktické problémy s tím spojené jsou obvykle příliš složité, aby mohly být vůbec uspokojivě zvládnuty. Ovšem v očích intelektuála pozorujícího svět zpoza pivní sklenice je právě byrokratický model řízení mnohem přitažlivější, protože se mu zdá být jednodušší. Je přeci snadné uvidět, že úředník rozhodl a podepsal příslušný papír a toto opatření bylo uvedeno ve skutečnost, je už mnohem těžší si představit chaos trhu a způsob, kterým se jednotlivé protichůdné zájmy střetávají a spojují se v celkovou harmonii. Je laciné odsuzovat sobecké zájmy podnikatelů, které jsou očividné, jen málokdo dokáže odhalit, že každý úředník má tytéž své sobecké zájmy a dohromady celý jejich úřad koncentruje takové množství informací a moci, o jakém si každý podnikatel může nechat jen zdát. A co víc, zatímco na trhu každý nabízí to, co lze prodat, resort řízený byrokratickým aparátem může odpovídat všem představám o dokonalosti, které si náš teoretik dovede jen vymyslet, což jistě nepřehlédl.

Odtud pak plynou všechny obvyklé argumenty etatistů, a sice z falešného dojmu, že byrokracie zvládá komplexnější úkoly řízení, že je prosta sobectví a chamtivosti (anebo alespoň omezena) a že jedině byrokracie dovede řídit resort správně (měřítkem zde je ten či onen konkrétní etatista), s ohledem na skutečně podstatné cíle v protikladu k okamžitému zisku, po němž prý touží podnikatelé. Je tomu ale přesně naopak! Skutečně složité problémy, zvláště v delším časovém horizontu, nelze vůbec byrokraticky vyřešit, protože nelze obsáhnout všechno potřebné vědění a už vůbec není možné předpovědět dobře budoucnost. Naopak roztříštěné úsilí podnikatelů, zdánlivě neefektivní, dokáže rychleji přinášet inovace a lépe využívat veškeré nabízející se příležitosti. Chamtivost a sobectví podnikatelů jsou podstatně méně nebezpečné než moc úřadu, v jehož případě nedokonalost legislativy dokáže napáchat podstatně větší škody, není žádná konkurence, ke které lze utéci, zákonodárný proces je příliš pomalý a náprava nejistá. Nemluvě o tom, že vůči veřejnému mínění musí být podnikatel přinejmenším tak citlivý jako samotní zákonodárci, protože jsou jím přímo ovlivněny jeho prodeje.

Ukažme si výše uvedené v praxi, a sice právě na případě našeho vysokého školství. Proto, že vzdělání nejsou housky, že nejde o nějaké mytí nádobí v restauraci, musí být resort řízen trhem, protože byrokrati to nezvládnou, ne dost dobře. Docela směšnými jsou představy mnohých o tom, že na ministerstvu kdosi odhadne, kolik naše ekonomika bude potřebovat těch či oněch odborníků, a podle toho se nastaví počty studentů. Je to prakticky docela neproveditelné a navíc je to odporný, hnusný, totalitářský nápad. Podobně nemůže žádný úředník navrhovat zkoušky, kterými studenti mají projít, stanovovat, co je a není dostatečnou mírou vědomostí. V jednotlivých zaměstnáních je potřeba docela rozdílných vědomostí a dovedností, tedy nelze navrhnout žádný univerzální test, pokud nemá být úplně triviální. Co víc, univerzity nejsou natolik hloupé, aby nedovedly skulinek v systému využít, například náborem velkého množství studentů do prvních ročníků, které si nechají zaplatit a pak je s nepatrnými náklady vyházejí. Případný nedostatek studentů se dá vždy vyřešit znížením laťky pro nové uchazeče, snížením, které však žádný byrokrat z ministerstva nedovede odhalit, protože je jeho kolonky nezachycují. Výsledkem je drahé, velmi drahé školství mizerné kvality pro každého, kdo si nezaplatí nadstandard. Byrokratické řízení jednoduše selhává, problém je pro ně příliš složitý.

Alternativou je trh. Pro tento okamžik je nepodstatné, zda má být školné placeno z vlastních prostředků, zda půjde o nějaký systém poukázek na vzdělání, jak jej navrhoval Milton Friedman, anebo další možné modely. Jistě se zdá, že by v takovém případě zavládl chaos. Představte si, že by si každý studoval na škole podle toho, jakou ta škola má prestiž, co nabízí za kurzy, jak tyto vyhovují jeho předpokládané budoucí specializaci. Ten nepořádek! Kde jsou byrokrati, kteří by moudře rozvrhli, co je skutečně potřeba! A přesto je jisté, že by takový chaos, ne pečlivě nalinkovaný systém podle úřednického diktátu, produkoval přesně takový počet vzdělaných lidí, kolik je třeba pro naši zemi, přesně tak kvalifikovaných, jak si přejí jejich budoucí zaměstnavatelé. A to vše by nás stálo méně než dnes! Jen to nemusí být viditelné na první pohled.