Udělejme z Jiráska počítačovou střílečku

Staré pověsti české jsem koupil vnučce docela nedávno, padl jsem na ně náhodouo v knihkupectví, ležely docela nahoře. Nemohla mi tedy uniknout přední deska vyzdobená ilustrací od Věnceslava Černého. Je to doslova skvostné vydání péčí Ottova nakladatelství, knižní klenot. Věnceslav Černý by nevěřil svým očím, jak je možné jeho obrazy reprodukovat. Znal jsem je z předchozích předválečných vydání, ale teprve teď jsem si je mohl vychutnat v plné kráse. Kniha byla silně zlevněna. Stále ještě je na pultech knihkupectví první ligy, ale už ve slevě. Zájem tedy nebude překotný. Vnučce jsem knihu ještě nedal. Trochu se bojím reakce. Moc by mě mrzelo, kdyby ji lhostejně odstrčila. Stát se to ovšem může.

Navazuji na debatu o povinné četbě. Nedávno jsem na to téma v praxi narazil. Kamarádka se na mě obrátila kvůli verneovkám. Její dcera má Julese Verna za povinnou četbu. Nedokázala se prokousat prvními pěti stránkami nabízeného svazku. Já osm verneovek převyprávěl do podoby moderního dobrodružného románu. Tak jsme dcerušce podstrčili moji verzi Dvaceti tisíc mil pod mořem. A byl úspěch.

Potěšilo mě to, ale taky zarazilo. Třeba je něco špatně, v dívence, nebo ve Vernovi nebo ve mně. Nebo v samotném faktu povinné četby?

Odkud začít

Andrea Preissová Krejčí a Libuše Čadová zkoumaly hodnotové orientace adolescentů. Zjistily, že v žebříčku hodnot je na prvním místě u mladé generace zdraví, následuje přátelství, rodina a láska. Hodnota související s povinností v tom žebříčku vůbec není. Ono by bylo dobré zjistit, jak se mladí lidé dívají na cokoli povinného a na samotný pojem povinnost.

Důraz je dnes položen na kreativitu. V rozhlase slyším obden reklamu na nově založenou školu, která má kreativitu jako hlavní svůj cíl. Je to záměr ušlechtilý a přeji škole zdar. Životní zkušenost mě však přivedla k pochybnostem, zda je kreativita něco, co se dá naučit nebo aspoň zda je to něco, k čemu lze někoho přivést.

Na rozdíl od kreativity je povinnost vnímána jako cosi omezujícího. Vcelku právem, protože povinnost je určitý druh tlaku ve smyslu donucení k činnosti, kterou bychom bez tlaku povinnosti nedělali.

Háček je v tom, že jádro života se skládá z povinností a kdo se nenaučí ovládat své sklony k těkavosti, a ty má v sobě naprosto každý, a kdo nebude ochoten povinnost snášet a podřizovat se jí, dříve či později spláče nad výdělkem. To je, myslím, to temné dno celé té debaty o tom, zdali má existovat povinná četba nebo nemá a když ano, tak jaká má být, jestli ta tvrdě povinná, tedy četba Jiráskova Temna, anebo povinná nepovinná zábavná, četba Harryho Pottera.

Vedení mládeže

Povinnost či nepovinnost četby je tak vsazena do obecnější debaty kolem výchovy školní nebo rodinné. Ono to tak trochu souvisí s tou historickou fackou, k níž došlo na školní půdě nedávno a odnesl to uznávaný a respektovaný pedagog, jemuž jaksi ujela v hnutí mysli ruka. Stát se to za mých školních časů, žádná aféra by nenastala. Kdyby facka padla v době školní docházky mých rodičů a rodiče nafackovaného by se to dozvěděli, s největší pravděpodobností by mladíkovi doložili vlastní facky. Pojem autority a na něj navázaná povinnost, to vše rok od roku degeneruje, drolí se a mizí.

Taková četba Jiráskova Temna jistě není žádná ultrazábavná činnost, právě tak není nic rozjařujícího naučit se psát. Pročež se pro děti vymyslela lehčí abeceda, aby se nemusely při psaní tak namáhat. Když já chodil do školy, moji rodiče nelibě nesli, že se neučíme to, čemu se v jejich dětství věnovala velká péče, totiž krasopis. No a když moje vnučka dospěje a bude mít děti, ty se možná nebudou učit psát už vůbec, protože počítačové rozpoznávání řeči a převod mluveného slova na text je zbaví námahy jednou provždy.

Ono to zní staromilsky a Civeronův slogan „o tempora o mores“ je starý přes dva tisíce let. Ta degradace je nepochybná, avšak nikoli absolutní. Podle Paretova principu totiž osmdesát procent důsledků přichází z dvaceti procent příčin. Takže ona inzerovaná snaha o plošnou implementaci kreativity skrze potlačení povinnosti povede k celkovému poklesu výkonu, nicméně dvacet procent jedinců se těmto ušlechtilým snahám vzepře. Povinnost bude v nich, také zvědavost a cílevědomost. Možná že i na toho Jiráska si najdou čas.

To plošné podbízivé vycházení vstříc obecnému lemplovství maskované za projevy, to je pochopitelné, protože snadno získá potlesk. Proto je tak nadšeně přijímán šílený nápad zrušit matematiku jako zkušební obor u maturity. Právě takový aplaus sklidí reformátor, když přijde s nápadem, že by se měla zrušit povinná četba, už proto, že je povinná a cokoli povinného je koule na noze svobodného ducha.

Dokud se to ale nestalo a dokud povinná četba zrušena nebyla, jen ať děti čtou. Až dospějí, nebudou na to mít tolik času, protože na ně život naloží tolik povinností, že nebudou vědět kam dřív skočit.

LN, 17.10.2015