Poradce Josefa Dobeše, dalšího z mnoha bezradných ministrů školství, Václav Klaus junior, se nechal slyšet, že školství nyní potřebuje škrtání a rušení a v duchu těchto slov navrhl hned zrušit devátou třídu. Děti se v ní stejně nic nového nenaučí, nemají motivaci, je vlastně zbytečná a navíc se ušetří. Krom ekonomického argumentu uvedl i rozměr lidsko-ekonomický, spočívají v porovnání délky studia k maturitě ve vlastní rodině v rozpětí posledních tří generací a obecném žehrání na nízkou úroveň současných maturantů, přičemž tato úroveň má trvale sestupnou tendenci. Vzít ho doslova, lze vyvodit, že Klaus dědeček maturoval v 16 letech a měl znalosti rovnající se třeba 100. Klaus otec maturoval v 17 letech, Klaus junior ještě o rok později a současně už měl znalosti rovnající se třeba 80. Ono to koneckonců odpovídá. Proti jeho tvrzení nelze mít jedinou námitku, úroveň znalostí maturantů je skutečně na pováženou, ale lze příčinu vidět v délce vzdělání a enormním nárůstu počtu maturujících? Odpověď je poměrně snadná – lze. Současné školství devalvuje nejen středoškolské vzdělání a maturitu, ale devalvuje také základní a jednoznačně i vysokoškolské vzdělání. Počet maturantů i vysokoškoláků sice roste, ale jejich úroveň rapidně klesá. Prostě platí, blbec zůstane blbcem, i když si zaplatí diplom, respektive mu jej zaplatí rodiče.

Na rozdíl od Klause juniora si však myslím, že naše školství trápí jiný zásadní problém, než je délka docházky či otázky okolo pedagogického vzdělání případných odborníků, ochotných učit. Naše školství nemá učitele, kteří učí a naučí. Jestli se do ZŠ chodí osm nebo devět let, maturuje v 16 nebo v 18 letech, je relativně jedno. Důležitý je „výsledný produkt“ a ten není v průměru příliš kvalitní. Devalvaci vzdělání u nás nadále podporuje samo ministerstvo školství nesmysly typu dvojstupňové maturity, pseudoprojektového vyučování, školními vzdělávací programy a řadou dalších drahých, ale neúspěšných experimentů.

Prvňák dnešní ZŠ má tašku narvanou pracovními sešity, listy, různými pomůckami, spíše však berličkami, které mají podnítit a ulehčit jeho vzdělání. Posledním výkřikem je Comenia script, nové písmo. Pro děti se naučit tradičně spojované je prý těžké. Kladl si někdo otázku proč, a proč neumí počítat, proč neumí pořádně číst a psát? Chodil jsem do školy se slabikářem s Emou, mísou a masem (ó my se máme), početnicí a sešity. Žádné pomůcky na počty, žádné pomůcky na psaní a čtení, ale v hodinách jsme četli, psali a počítali. Jedinou pomůckou byly hry, které vymyslela paní, tehdy soudružka, učitelka Papežová. Třeba kdo rychleji sečte, odečte, vynásobí. Ale hlavní byl dril – číst, psát, počítat, pořád kolem dokola. Žádné pomůcky pro počty v podobě vystříhaných barevných čtverečků, hezky z hlavy. Psaní, žádné doplňování jednoho slova do pracovních sešitů. Jak se mohou děti naučit psát, když od první třídy doplňují, nikoli píší. Bylo nás ve třídě přes 30 a všichni jsme to zvládli. Paní Papežová musela být pedagogický génius, protože to naučila všechny bez rozdílu. Dneska učitelka s rodiči na třídní schůzce řeší, jestli ke Comeniu script dokoupit i plakáty, protože pro děti bude lepší, když ho uvidí nejen v různých, předražených pomůckách (sakra dobrý byznys), ale i na plakátech (také předražené), když tyto jsou a škola už nemá finance na jejich zakoupení. Na co? Aby se děti naučily psát, tak potřebují psát, pokud to nebude v dostatečné míře, psaní si prostě neosvojí nebo budou škrábat, i kdyby spaly obklopeny plakáty a pomůckami.

V tom je zakopaný pes, děti se neučí, neumí pracovat, protože neprošly základním drilem. S rozvojem respektu k osobnosti dítěte školství pokročilo natolik, že mu škodí. Řešení je jednoduché. Na ZŠ se vykašlete už od prvního stupně na pseudopomůcky a berličky, stejně moc nepomohou, a konečně začněte děti učit. Ono totiž i pracovat se musí naučit. Nechte plavat projektové vyučování, povětšině je stejně na nic a jen zdržuje od probírané látky. Ta se pak dohání alespoň v hlavních předmětech na úkor jiných a současně odpadají údajně méně důležité předměty v čele s tělesnou výchovou. A přidá se domácích úkolů, třeba i šest ve třetí, čtvrté třídě. Samozřejmě, když se čtrnáct dní pracuje na nějakém scestném projektu, navíc často odtrženém od výuky, není jiné řešení. Specialitou dneška je práce s internetem. Jenže to má háček, bez základního penza znalostí není schopen žák či student posoudit, jestli stahuje hlouposti nebo kvalitní práci. Výsledkem toho všeho je nižší úroveň žáků základní školy. Co pak s nimi na střední škole? Přeci nemůžeme všechny vyházet - a šup, úroveň maturity klesá. Jaká je pak úroveň vysokých škol? Logicky klesá také, takže pedagogické i další fakulty posílají do praxe možná teoreticky připravené, ale ve skutečnosti dosti často podprůměrně vzdělané učitele. Už od počátku totiž dohánějí penzum znalostí, které měl třeba Václav Klaus dědeček coby maturant.

To je jedna stránka věci, na druhou stranu má pravdu i Klaus junior, když říká, že nemůže mít 80 % národa maturitu, a já dodám a 70 % vysokoškolské vzdělání, budu-li za ně považovat současný bakalářský stupeň. To prostě není možné, stačí si jen načrtnout Gaussovu křivku a držet se principu, že maturita a vysokoškolský diplom vyžaduje určité penzum znalostí. Už z tohoto pohledu je dvoustupňová maturita nebetyčná kravina.

Nejsem proti rozvoji osobnosti dítěte, naopak jsem proti jeho přetěžování, současně si však uvědomme, že k rozvoji prostě určitý dril patří, stejně jako nezbytný rozsah základních znalostí v každém stupni vzdělání. Naše školství tedy potřebuje především kvalitní učitele a soudné rodiče (ne, aby si stěžovali, že učitel je přísný a náročný, ale naopak to vyžadovali). Udělal vůbec někdo statistiku, kolik ŠVP odpovídá původním osnovám a kolik jich je skutečně originálních? V čem jsou přínosem, kromě toho, že učitelům přibyla práce? Totéž platí o projektovém vyučování. S mírou a především s dobrou ideou a hlavně realizací mají projekty smysl, ale dělat projekty proto, že je vyžaduje ministerstvo a dává na ně peníze?

Nechte klidně devítiletku, náplň měla, jak to, že nyní je zbytná? Kdo za to může, řešení není ji zase zrušit, řešení je dát jí takovou náplň, aby nebyla zbytečná. Řešení je zrušit dvoustupňovou maturitu. Řešením je přemýšlet nad tím, než se pustím do sexuální výchovy, genderové výchovy a dalších pitomostí (myslím tím produkci MŠMT v těchto oblastech, nikoli tuto problematiku obecně). Základní problém je ve výukovém procesu, jeho metodice a didaktice a v jeho hodnocení. Neučíme učitele učit a nenecháváme je učit a zavalujeme je nesmysly ve jménu nového školství a nových reforem. Jaký žák může být produktem takového neustále se měnícího školského systému? Takový, že Klaus junior bude proti němu génius, umí psát, počítat a hlavně samostatně myslet a tvořit. Ti současní umí jen doplňovat, stahovat z internetu nesmysly, protože nerozeznají kvalitu, a hromadit xeroxované materiály z projektů, o nichž za měsíc nic neví.