Stylisticky slabý, obsahově nevýrazný. Tak by asi mělo znít hodnocení projevu ministra školství Lišky, jehož poslechem žáci zahájili svůj první školní den. Obsahoval všechny fráze a klišé, které si jen lze představit. Oslovení prvňáčků ("Jste zvědaví, co se v té škole vlastně bude dít"), výzva k respektu učitelů, apel na toleranci k jinakosti, rozuměj například k cizincům.

Hned dvakrát se v krátkém projevuje objevuje prakticky totožná věta: "Nejdůležitější je, abyste do školy chodili rádi." Je-li to maximum toho, co dokázal mladý a neokoukaný ministr na konci prázdnin vypotit, pak možná neměl pronášet projev žádný. Nic by se totiž nestalo.

Nikdo ho nepotřebuje, a nejméně právě žáci. Nic nového ani zajímavého se od ministra nedozvědí. Že nemusí mít strach a že si najdou nové kamarády, se prvňáčci dozvědí od rodičů. A těm starším jsou mravoučné bláboly platné jako mrtvému zimník. Projev minista je součástí zavedeného, avšak zbytečného rituálu.

Většině škol tak usnadní pouze to, aby první školní den dostal punc významnosti a slavnostnosti. Do reproduktorů se pustí projev ministra, možná pár frází přidá i ředitel nebo ředitelka - a pak už se můžou rozdat rozvrhy i instrukce k zaplacení obědů.

Ne všechny školy to tak dělají. Některé mají své tradice a své rituály: třeba vítání prvňáčků ostatními žáky, skládání slibu nebo shromáždění v tělocvičně. Řekl bych, že tak se poznají dobré školy od těch průměrných nebo špatných. Že ministerské blábolení vypnou nebo ztlumí, protože ho nepotřebují. Umějí své žáky přivítat po svém.

Když v roce 2002 pronášela svůj první projev ministryně Buzková, mnozí ji kritizovali, že ona sama ten den odvedla svou dceru do privátní školy. Jako členka levicové strany tím projevila nedostatek politického vkusu. V následujícíh letech pak jako ministryně projevila i nedostatek politických i manažerských schopností. Ale i když byla ve funkci déle než kterýkoliv z jiných polistopadových ministrů, resort zdecimovat nestačila.

Ukazuje se, že tak jako žáci nepotřebují první školní den ministerské projevy, tak je i celé školství odolné vůči špatným ministrům. Považuji za dobré znamení, že státní školy mají stále obecně lepší renomé než školy soukromé. Zejména ty střední jsou často jen alternativou pro žáky, kteří se nedostanou na státní.

Školy jsou živý, nehomogenní organismus. Kdo je pečlivěji nesleduje nebo nemá zrovna děti ve školním věku, žije v zajetí klišé, že školy jsou dnes bojištěm nezvedených fracků a málo placeých hysterek. Není to tak. Není škola jako škola, ale máme-li zobecňovat, pak ty české mají v evropském kontextu dobrou úroveň. Dokazují to mimo jiné i srovnávací testy vědomostí.

Současný ministr i jeho předchůdci ve svých projevech žákům přejí, aby do školy chodili rádi. Také jim to přeju, ale nemyslím si, že je to klíčové. Pořádek, přísnost a disciplína jsou jen málokdy populární.

Konec konců, například britské elity už po staletí vychovávají školy s polovojenským režimem. A nedá se říct, že by se to na duševním zdraví tamní společnosti nějak výrazně projevilo. Do školy mají chodit rádi především učitelé. Ministr školství má nástroje, jak tomu pomoci. Projev pronesený první školní den mezi ně nepatří.

(Psáno pro E15)

Převzato z blogu Extra se svolením autora.