Vojtěch Libický

Česká média obletěla přelomová zpráva o konci známkování v Čechách. Sice jen v prvních dvou ročnících základní školy a až od roku 2027, ale i tak je co slavit. Křehká psychika dětí je známkováním léta drcena jak španělské olivy. A to ani nemluvíme o tom, kolik talentů se nerozvinulo jen proto, že je jak požár savanu strávila necitlivá trojka.

Teď se zdá, že se blýská na lepší časy, a to nejen dětem, ale i rodičům. Ti se mnohdy s nasazením všeho svého intelektu marně snaží pochopit, co znamená řekněme dvojka. Za všechny to vyjádřil uživatel sociální sítě X Michal: „Hugo bez problému sčítá, problémy mu dělá odčítání“ vs. „Matematika – chvalitebný“. Pro mne jako rodiče je to slovní hodnocení mnohem užitečnější.

Samozřejmě je možné se ptát, zda tuto informaci není možné vyabstrahovat z matematické písemky, v níž Hugo spočítal všechny příklady na sčítání a ani jeden na odčítání, ale takové otázky nás jen odvádějí od merita věci. To bychom za chvíli mohli chtít, aby se rodiče o učení svých dětí zajímali nebo se jich dokonce zeptali, co jim jde a co jim nejde. Proč – když jim to učitel může napsat?

A současně je třeba si říct, že není napsat jako napsat. Necitlivý zeměpisář, který zkonstatuje, že Zuzanka má nulovou znalost geografie evropských zemí, ji může způsobit trauma a navždy ji odradit od teritoriálních studií. K tomu ovšem slovní hodnocení nezřizujeme a taky Michal by tomu nemusel rozumět. Zásadně proto platí, že slovní hodnocení musí být vlídné, vstřícné a motivační. Zuzanka se možná domnívá, že Slovensko je skandinávský sultanát s hlavním městem Vladivostok, ale to ji v žádném případě nečiní nekompetentní v zeměpise. Je totiž zřejmé, že zohlednila chladné klima slovenských velehor, které si velmi správně spojila se severními oblastmi Evropy, a že pozorně sleduje vnitropolitický vývoj u našich sousedů.

Aktuálně je ovšem zrušení známek především otázkou záchrany nejmladších dětí. Právě u nich totiž vedla honba za známkami k nezdravé ambicióznosti, takže mnohé z nich se pro jedničku neváhaly ani učit. Nadto nejeden učitel dokonce známkoval různé děti ve třídě různě! Důsledky si jistě umíme všichni představit: srovnávání a soutěživost místo kooperace a vzájemné podpory. Všichni přitom víme, že jestli děti v mladším školním věku něco skutečně nenávidí, je to soutěžení. Za možnost počkat dva metry před cílem na ty nejpomalejší a protrhnou drobnými hrudníčky pásku všichni společně, by prodaly vlastní babičku. Kompetitivní duch vzdělávání založeného na známkách jde tak zcela proti jejich přirozenosti.

Bohužel někteří rodiče stále zpozdile trvají na informaci o pokroku svého dítěte v oblasti znalostí a dovedností stanovených pro příslušný ročník a sdělení Zbynďa je hodný kluk, ale někdy se zapomene přezout je jen málo uspokojí. Naštěstí i to má své řešení. Děti totiž mohou místo známek dostávat např. jablíčka. Kdo umí látku zcela bez chyby, dostane jedno jablíčko. Kdo ji umí tak napůl, dostane tři jablíčka. A kdo neumí vůbec nic a ještě k tomu se nepřezul, dostane pět jablíček. Děti jsou šťastné, že je nikdo neznámkuje, rodiče si víceméně odvodí, jestli je dítě dvojkař nebo trojkař, a Michal se může celý večer radovat, že z kluka roste zahradník.

Vojtěch Libický