Dvě věci mě potěšily na přelomu roku, kdy píši tuto glosu. Jednu myslím vážně, druhou ironicky. Nejdřív tu první: podle předpovědi má být jak jednatřicátého, tak prvního čtyři a půl hodiny sluníčka, přinejmenším ve Středních Čechách, kde pobývám. Jak to dopadlo o Silvestra víme, první leden teprve prožíváme a tudíž uvidíme, jak to se sluníčkem bude.

Teď to druhé. Potěšil mě fakt, že skutečně žijeme dobu tvořivou. Do kulturních válek se dá zařadit opravdu cokoli, například silvestrovské rachejtle. Pravda, dohady kolem rachejtlí tady byly odjakřiva. Teď ale do věci vstoupil ministr Rakušan s výzvou, aby se nestřílelo a už to vře, je z toho politikum a zamotá se do toho kde co. Pěkně to bylo znát při nedávné debatě dvou starostů zde v rozhlase. My střílet nebudeme, oznámil jeden a akcentoval tím pojem střílení. My odpálíme ohňostroj pro děti, zněl hlas z druhé strany. Připomněl rozzářená dětská očička. A už to jede, každoročně oživovaná debata o tom, jak rachejtle plaší zvěř letos dostala jiný rozměr a přešla do polohy ideové konfrontace.

Nejsem v téhle rozepři nestranný. Rachejtle řeším čtyřicet, od toho roku, kdy první psí tlapky překročily práh mého domova. Ze všech psů co se u nás vystřídali byl jen jeden milovník rachejtlí. Rotvajler Bart se nebál ničeho, ani když nám horkovzdušné balóny létaly nad barákem a tedy se nebál ani rachejtlí. Skákal po nich a chtěl si kousnout. Teď máme dva psy, Noru a Gari. Nora je strašpytel. Gari se jako malinká nebála, ale Nora jí časem vysvětlila, že se bát musí a tak se bojí taky. Nejvíc se bála Iriska. Už je to skoro dvacet let, napadlo nás s Ljubou, že na kritickou noc odjedeme někam stranou. Kamarádka chovala koně na statku stranou od lidských obydlí, v podstatě uprostřed lesů. Slovo dalo slovo, že prý budeme vítáni. Projeli jsme tedy pustou krajinou k nádherně osamělému statku, nejbližší další stavení tři kilometry daleko. Zaparkovali jsme na dvoře, Iriska vyskočila a trochu se bázlivě rozhlížela. Nebyla zvyklá, že je všude takové ticho.

Načež přijela dodávka, z ní vystoupili dva chlapi a jali se vykládat bedny s nápisy POZOR VÝBUŠNINA. Byly to takové ty prefabrikované ohňostroje, něco jako papundeklové salvové minomety. Co s tím naděláme? Přece se nebudeme vracet. Není kam.

Podle mého mají rachejtle jedinou kladnou stránku. Je to přechodný jev. Kéž by všechny otravné jevy světa přešly tak rychle, jako práskání petard. Popřál bych to vám i sobě, ale nerad přeji nesplnitelné. Takže se omezím na obvyklé – do roku dvacet čtyři přeji všechno dobré.