Odcházím od televize, tedy spíše od čtení televizního programu, páč už jsem upohádkovaný. Pohádky dopoledne, pohádky odpoledne, pohádky večer. A z hlediska zoologického nejde o nic jiného než o rozmnožování, tedy sex, kde je ONA pokud možno princezna či čekatelka na prince, s kterým po kopulaci, po hromadě různých iniciačních dějů (např. zabití draka) a zvykových obyčejů – svatba jako společenský obřad, vyrobí (otěhotnění) dalšího tvora ze skupiny Homo sapiens.

ON by měl být udatný princ (v cizině), u nás to je často poněkud vyčůraný chasník pocházející “z lidu“. Jak vypadá v biologické praxi „výroba kopie“ druhu Homo sapiens, se v pohádkách moc nepředvádí. Dřív se to neslušelo a dneska je to zbytečný. To najdete na každém pornokanálu tak důkladně předvedeno, že to občas vypadá jako gynekologický naučný film pro studenty před zkouškou anatomie.

A to není jen u nás. Jak to bylo v jednom americkém filmu: Syn si prohlíží barevný pornočasopis a je přistižen svým otcem. Tatík se jme studovat (kratičká letmá ukázka) detailní barevnou fotografii rozcabeného dámského přirození, kroutí časopisem sem a tam, nahoru a dolů a pak prohlásí s pohledem na fotografii: „Mně to ze všeho nejvíc připomíná nějakou jihoamerickou masožravou rostlinu!“

Ale zpět k pohádkovému princi: Ono je celkem jedno, jak praví staré přísloví, jak vypadá. České přísloví říká: „Tatínek by měl být alespoň tak hezký, aby se ho vlastní děti nebály.“ V Anglii existuje prý varianta „... aby se mu neplašil vlastní kůň“.

V našich pohádkách bývá největší krasavec líčen coby křivák, ve Francii je to krásný rytíř, ale hraje jej většinou známý homosexuál. To už je tak taková tradice od dob Jeana Maraise.

Děj je slaboduchý. Přesně jak to líčili Šimek a Grossman:

„To je buď ona ho má ráda a on ji nemá rád, nebo on ji má rád a ona ho nemá ráda, případně oba se mají rádi, ale pak to má zas slabou melodii...“

Nebudu kritizovat náměty a scénář, oba moji bývalí kamarádi z dob „malin a her nezralých“ to vylíčili přesně.

Svatba prostě v pohádce musí být. V Česku sice taky čerti, to je zavedený komický prvek, ale hlavní je ta svatba. To namlouvání, toužení, lákání a svádění a tak vůbec. Já vím, že to opakuji, ale jak říkala kolegyně Maruška „chuť je hrozný svinstvo“, že?! Neboť, genderistky sem nebo tam, jde o sex.

Již v pohádkách je to samý výstřih. Jak uvádí vědec Desmond Morris, ženy mají propracovaný systém odhalování a zahalování erotogenních oblastí a zón. Takže, protože pohádky bývají z doby minulých, a to se nosily dlouhé sukně, čili nohy nebyly moc vidět, tak o to víc mají dívenky lákající samečka holá ramena a dekolt, nejlépe s onou kouzelnou roklinkou vepředu, a hojně poskytují kameře, a tedy i hrdinovi a divákovi pohled do hlubin výstřihu a na ňadra obecně.

Jak napsal Jiří Žáček: „Košilka na tvých ňadrech se napnula tak tence. Jsem ztracen ve svých snech, ztracen v tvé podprsence.“

Všimli jste si, jak často se v pohádkách vyskytuje nějaká voda, nejlépe potůček, kterým běží samička lákající samečka, vyhrnuje si cudně šaty, jen ke kolenům (víc to podle ženské sváděcí logiky nejde, nahoře už je skoro nahá), jaká je to vlastně sexy scéna? Jak říkal již jmenovaný Jiří Žáček, a co se nám (divákovi) tím vlastně slibuje?:

„Šaty sklouznou ze tvých zad, nahá vběhneš do řeky. Nevadí nám noční chlad, zahřejí nás doteky.“

A jak se přiblíží Silvestr, bude se stále objevovat (dokud nám to ošklivky a sexuálně nevyrovnané gender osoby a metoo nezatrhnou) víc a více stehen, výstřihů, ňader, lechtivých scének a dotyků…

Proč? No protože se to nám, normálním, líbí! A kdyby toho nebylo, lidstvo by už dávno vyhynulo. Náš mozek, pokud nechceme zacouvat na úroveň šimpanzů, to potřebuje. Proč si to myslím?

Od mládí se vracím ke knížce „Nahá opice“ (1969), kde se zoolog a etolog (etologie se v rámci zoologie zabývá studiem chování živočichů) Desmond Morris geniálně podíval na člověka jako na živočišný druh. Prostě popsal chování nahé (tedy spíše „lysé“) opice, jako by zoolog popisoval chování kteréhokoli jiného primáta, člena skupiny živorodých placentálních savců.

Od té doby například vím, že lidé mají na dotýkání se jiných lidí neobyčejně složitý systém, který však máme vlastně společný s našimi předky, jinými humanoidy. Všimněte si třeba, jak složitě máme definovanou otázku vzájemného dotyku při běžném pohybu. Už při chůzi na společné trase, třeba chodníku, se úzkostlivě vyhýbáme kontaktům a dotykům s jinými „nahými [více či méně oblečenými] opicemi“.

Pokud však není možnost se tělesnému dotyku vyhnout, třeba při návalu v dopravním prostředku, dokážeme své tělo jaksi „odosobnit“ a klidně se tiskneme k tělům jiných nahých opic, opět více či méně oblečených. A to dokonce částmi těla, které jsou jinak „tabu“ – hýždě, hruď atd. Jakmile však vynucená potřeba pomine, třeba po vystoupení z prostředku hromadné dopravy, už by byl jakýkoliv takový dotyk považován za nedovolený. Případně dovolený jen ve vymezených okamžicích – vítání blízkých, mazlení a sex. A procedury u lékařů a ve zdravotnictví vůbec.

Pro mnohé mladé muže, ale i ženy, je v knize Nahá opice zajímavá část pojednávající o tvaru prsů samic Homo sapiens. Přestože jinak je lidské tělo sestaveno ryze účelově, na ženská ňadra se to nevztahuje. Jejich tvar je vlastně nepraktický, zvláště v mládí. Při pohybu překáží a nejsou tvarem a bradavkou moc vhodné ke kojení. Prsní bradavky, určené ke kojení mláděte, jsou totiž vlastně špatně uzpůsobeny. Naopak třeba mléčné žlázy goril či šimpanzic jsou ke kojení z hlediska mláděte daleko vhodnější. Však také všelijaké dudlíky a nástavce na láhve s mlékem používané pro lidská miminka mají tvar bradavek samic ochlupených primátů. Při kojení lahví není potřeba dbát na tvar těla zajímající samce, ale na praktičnost. Však také starý vtip, že nejlepší pití je pro člověka mateřské mléko - už kvůli tomu „obalu“. Je to vlastně pravda. Ženské prso je tak významný dotykový a vizuální stimulátor, že jeho podobu - jako významu mateřství a sexu - máme vtištěnou do mozku od narození do konce života.

Kvůli našemu dobře vyvinutému mozku a potřebě viditelně vyznačit samice připravené k páření mají lidské samice z hlediska kojení vlastně funkčně nedokonalá ňadra. Z hlediska lákání potenciálního „nosiče“ genetické informace, tedy samce, jsou dokonalá. Proto všechny podprsenky vypadají tak, jak vypadají. Aby poprsí vzbuzovalo dojem pevnosti, trčelo dopředu a jako že patří samici vábící mladé samce. A o významu dotyčné tělesné „protézy“, tedy podprsenky, nepochybuje žádná žena ani žádný muž.

A proto si v pohádkách i o Silvestru, dokud bude tahle země normální, užijeme výstřihů, létajících sukní a ňader dostatek. Pro nás starší pro potěšení, pro mladé jako stimul. Vždyť bychom jinak vymřeli!

Pomatenost naší civilizace a přiklánění se k duchovnímu světu islámu je už na cestě. Tak třeba pokud si kliknete na výňatek z jednoho starého filmu s názvem „Ca c’est du french cancan“, požaduje po vás pomatené vedení YouTube, abyste se přihlásili a dodali svoji IP adresu anebo číslo telefonu. V době, kdy internet obrázky nahatých holek přímo přetéká. Idioti už zase vládnou světu. Tedy, alespoň to zkouší…

Veselého Silvestra