Únorové výročí komunistického převratu 1948 i současná dehonestující tahanice o křeslo šéfa Ústavu pro studium totalitních režimů (či jak se ta instituce přesně jmenuje) oživily opět otázky typu: Vyrovnali jsme se s totalitní minulostí? Nevyrovnali? A pokud ano, vyrovnali jsme se dostatečně? A jak se s ní vyrovnali jinde? Lépe nebo hůře? Leckdy je slyšet názor – podívejte se do Německa, jak ti dokázali po válce zatočit se svými bývalými nácky. Proč to takhle nešlo u nás?

Vzpomněl jsem si na film, který jsem nedávno viděl půjčený na DVD a který předtím proběhl i našimi kiny. Jmenuje se „Baader Meinhof Komplex“ a vypráví příběh obávané teroristické skupiny 70. a 80. let, německé RAF (Frakce Rudé armády). Film končí momentem, kdy na zem dopadá tělo zastřeleného německého průmyslníka Hannse-Martina Schleyera, kterého tzv. druhá generace RAF vedená Brigitte Mohnhauptovou unesla v září 1977. Nepochybně byl pro levicové extremisty ideálním ztělesněním „zlého“ kapitalisty: tehdy významný představitel německého průmyslu, dlouhá léta předseda (prezident) dvou klíčových průmyslových organizací - Konfederace německých zaměstnavatelských svazů (BDA) a Federace německého průmyslu (BDI) – a také člen vedení koncernu Daimler-Benz.

Pamětníci si vybaví, že v říjnu 1977 pak ve spolupráci s RAF uneslo palestinské komando také civilní letadlo Lufthansy. Jak Schleyera, tak rukojmí z letadla chtěla RAF vyměnit za již dříve uvězněné „soudruhy“ z první generace RAF – Ulrike Meinhofovou, Andrease Baadera, Gudrun Ensslinovou a další. Letadlo skončilo na letišti v somálském Mogadišu, kde je nakonec osvobodila 18. října 1977 německá jednotka speciálních sil. Ještě té noci - poté, co se dozvěděli, že akce nevyšla - spáchali uvěznění teroristé z RAF ve věznici ve Stammheimu kolektivní sebevraždu (jejich příznivci dodnes tvrdí, že byli zlikvidováni na příkaz vlády). Doslova pár hodin na to zbylí teroristé odvezli uneseného Schleyera z Bruselu, kde jej předtím drželi, na cestě do francouzských Mylhúz jej zabili a auto s jeho mrtvým tělem v kufru tam o den později našla policie.

Paradoxem je, že sám zavražděn teroristy, Schleyer byl dříve exponentem jiného typu teroru – státního, nacionálně socialistického teroru. Jeho výše popsaná životní etapa váženého businessmana se totiž týká až 50. a 60. let minulého století. Ale před válkou byl Hanns-Martin Schleyer (nar. 1915) přesvědčeným nacistou a esesákem. Napřed člen Hitlerjugend, již v roce 1933 vstoupil do SS. Když jeho mateřská studentská organizace odmítla ve 30. letech ze svých řad vylučovat Židy, na protest proti tomu z ní vystoupil, začal se angažovat v řadách nacionálně-socialistické mládeže a v roce 1937 se stal členem NSDAP. Když začala válka, byl krátce nasazen na západní frontě, aby se již v roce 1941 objevil v protektorátu Böhmen und Mähren (!), napřed jako nacistický svazácký funkcionář a později jako sekretář Ústředního svazu průmyslu pro Čechy a Moravu. Mimochodem, spokojeně si s rodinou žil v Praze-Bubenči ve vile po židovském bankéři, který zahynul v koncentráku v Ravensbrücku (Vila Waigner, Bubenečská 55). Na konci války z protektorátu uprchl do americké zóny a jako Untersturmführer SS byl Američany po tři roky zadržován. Ale už v roce 1949 se vrátil do Německa a začal pracovat u hospodářské komory v Baden-Badenu. A tak začala jeho druhá úspěšná kariéra v poválečném Německu, kterou ukončil až jeho únos a zavraždění. Schleyer se stal národní obětí, spolková vláda mu vystrojila státní pohřeb. Jeho vdova spoluzaložila nadaci nesoucí jeho jméno a udělující ceny za zásluhy o svobodu. V roce 2009 cenu obdržel ex-kancléř a jeden z „otců“ evropské integrace Helmut Kohl. Ostatně v knížečce „Grosses Bundesverdienstkreuz“ od Berndta Engelmanna ze 70. let se uvádí, že právě Schleyer byl ve své době velmi aktivní při vytváření politického zázemí pro budoucí úspěšné politiky CDU Helmuta Kohla a Kurta Biedenkopfa.

Zkouším si představit, jaké reakce by vyvolalo, kdyby se - dejme tomu – předsedou Svazu průmyslu a obchodu ČR stal bývalý svazácký funkcionář, poté aktivní člen KSČ a zároveň také agent StB a příslušník Lidových milicí. Jaký skandál a jaký křik – a oprávněně – by v médiích a alespoň v části veřejnosti vypukl. Ne, myslím že tohle by u nás přece jen neprošlo.

Nevím, kolik podobných „Schleyerů“ běhalo po válce po Německu (včetně bývalé NDR!), ale tipnul bych si, že jich bylo rozhodně více než malé množství. Takže – až mi zas někdo začne argumentovat, jak špatně jsme se vypořádali s totalitní minulostí, kolik bývalých komunistů a estébáků působí dnes v byznysu a že jinde to zvládli onačejším způsobem, připomenu mu modelovou causu „Hanns-Martin Schleyer“.