SBLÍŽENÍ: O dvojicích
Nedávno jsem se zmínil o dvojicích knih, které se uprostřed nepořádku pomyslně hledají, až se najdou (ILUSTRACE: Když se najdou dvě knížky - Neviditelný pes), a přítelkyně mi vytkla, že radši vzpomínám na „mrtvé“ věci a že je normálnější se dojímati nad osudy lidí.
Nebo lidských párů. Možná má pravdu a každopádně je zajímavé, když se někteří, a většinou jsou to muži, natolik sblíží, že… To je pak samozřejmě různé, ale každému ony páry něco říkají. Laurel a Hardy, Pat a Patachon, Šimek a Grossmann, Suchý a Šlitr, Lasica - Satinský, Paleček a Janík, Kaiser i Lábus, Švandrlík - Neprakta, Cyril a Metoděj, Smoljak a Svěrák, Šíp a Uhlíř, Šimek a Sobota, Spejbl a Hurvínek, Amis a Amil, Toužimský i Moravec, Zmatlík a Palička, Vodňanský a Skoumal, Simon a Garfunkel, Burian a Dědeček, Simonová a Chladil, Bud Spencer a Terence Hill, Dante a Beatrice. Safra, copak si nevybavím ani jednu zapomenutou dvojici? Přece! Stropnický - Jiráň.
Do toho seznamu jsem záměrně vřadil i dva páry fiktivní a jistě jste je identifikovali a podobných dvojic ovšem existuje X - a někomu mohou připadat známé, zatímco jiný ví prd, kdo to je Starsky a Hutch. Což chápu. Támhle za louží v Americe byl ten krimi-seriál populární, takže o nich posléze natočili dokonce film, nicméně jsem neviděl ani jedno a zůstávám u osvědčenější dvojice mého dětství Randall a Hopkirk. Že ji neznáte? To bych nechápal zase já a ten Hopkirk, podotýkám, hned v prvním dílu umře a vždy pak hmatá do Randallových případů jenom jako neviditelný přízrak. Duch. A vidíte, fungovalo to. I když… Vlastně měli společnou kamarádku Jane, která zůstane po Hopkirkově smrti kamarádkou jeho, ale Hopkirk je oba vidí z jiného světa. Asi už chápete, proč byl ten seriál tak úspěšný. Dočkal se dokonce remaku, ale ten už tak nezabral: noví představitelné možná neměli to pravé charisma původní trojice.
Trojice? Ano. Jsou samo sebou také populární trojice, ale těch máme až překvapivě málo a Martin Machovec k tomu v jedné své knize dokonce poznamenal: „Dvojnost mysli dominuje a počet trojic klesá úměrně k celkovému počtu dvojic až hyperbolickou křivkou.“ A je to tak. Martin Machovec (*1956) se letos dožije sedmdesáti (i proto ho zmiňuji) a věnoval dotyčnému problému moc zajímavou knížečku, která vyšla dvakrát, přičemž poprvé byl spoluautorem jenom Antoním Vácha (*1957). Oba tvůrci si všimli téhož, čeho většina z nás: v podvědomí máme řadu párů až jaksi zafixovanou, přičemž při jejich spojování hraje roli i libozvučnost. A jistě, dvojice nemusí být lidmi, jak dokazují Sultán a Tyrl.
Není zvláštní, že jméno Tyrl přiřadí ke jménu Sultán i lidé, kteří Babičku Boženy Němcové v životě neotevřeli? I když… Opět se opravím. Dnes už Němcová neletí a mnozí mladí Tyrla k Sultánovi vlastně nepřiřadí, to bohužel ne; ale stoprocentně znají duo Bob a Bobek.
Což mi připomnělo i jednu smíšenou dvojici z raného dětství, kterou vygeneroval další z populárních televizních seriálů Bella a Sebastián. Sebastián je, podotýkám, kluk a Bella není žádná „stará bela“, ale ovčácký pes. I Horymír a Šemík náleží do podobné škatulky, a kdo ví, možná i hrdinové knihy O myších a lidech.
„I kdybychom však procestovali všechny země světa a osvojili si znalost veškeré historie a mythologie národů, konce dvojic nedojdeme,“ píše Machovec a nezapomíná na Daidala s Ikarem ( = otcové a děti) či Davida s Goliášem. Machovcovi tenkrát s tou knihou pomohl jeho slavnější otec, profesor filozofie doktor Milan Machovec, a… přičinili se například Luděk Marks, Betyna Landovská, Václav Kočka, básník J. H. Krchovský a ve druhém vydání Zdeněk Hron a Matěj Dlask. A autoři jen původně pozapomněli, že se už roku 1964 jmenoval jeden Magazín Mladého světa „O dvou (pro všechny)“, aby se obíral podobnou či stejnou tematikou.
Ctěnou skupinou ve dvojicích jsou vždy skuteční hrdinové. Gabčík a Kubiš, dejme tomu. Hirošima, Nagasaki. Anebo Hanč a Vrbata a možná i Kadár a Klos a snad i „lid a Larry Flynt.“ Každopádně je na tomto světě typické, že do podobných hrdinných dvojic vždy ryjí. I po smrti. A zkoušejí je různě zpochybnit! Naštěstí se to málokdy podaří, a když, leda u dvojic typu hogo-fogo. Takovou byli nezbedníci Hýta a Batul a možná i Losna a Mažňák, to já nevím, ale je to oblast, ve které se o humor nesnaží jen Tom a Jerry a Štaflík a Špagetka, ale i Kohn a Roubíček a otec Kondelík a ženich Vejvara - od Ignáta Herrmanna.
Je však děsivé, vzniká-li dvojice následkem toho, že nejméně jeden z nich vzal kudlu a vraždil. Nebo kulomet. Durynk a Neklan! Stařec a moře. Vlk a Karkulka. Zvířátka a Petrovští, vidličky a nože. Kozina a Lomikar. Anebo vraždili dokonce oba spolu, čehož nejsou úplně typickým příkladem badatelé Marx a Engels, ale jistě Butch Cassidy a Sundance Kid, Skylla a Charybda, srp a kladivo, Smith and Wesson a snad i Sparta – Slavia. Nejjednoznačněji Bonnie a Clyde, přičemž kontroverznost toho filmu tkví v tom, že Clyde je buďto impotentní nebo homosexuální, což chce mordy před očima diváka napravovat. Za socialismu byl u nás znám více pár „bony a klid“.
Tvoří-li dvojky taky předměty neživotné? Samozřejmě, pochopitelně. Nebývají to ale bohužel knihy (výjimkou jsou Ilias a Odysseia), jak bych si představoval, a jsou to většinou objekty veskrze prozaické. Barvy - laky. Podmět a přísudek. Tutti - frutti. Country and western. Dichtung und Wahrheit. Hory - doly. Prostor a čas. Hromy - blesky. Cukr a bič. Tužka a papír. Oxford a Cambridge. Hej - počkej. Nomen - omen. Nebe a dudy. Himbajs - šúviks. Mor a cholera. Svrab a neštovice. Dřív - a později. Cestou - necestou. Hlava - nehlava. Bosna a Hercegovina. Prach a broky! Halí - belí. Bída a utrpení. Zuby - nehty. Obsah i forma. Ruty - šuty. Sbohem a šáteček. Fuj - tajxl. Košile a kabát, co je blíž? Fifty - fifty. Honky - tonky. Flesh a blood. Krev a mlíko. Mléko a strdí. Bylo - nebylo. Čágo - belo. Chléb a hry. Hladce - obrace. Guns and Roses. Harley a Davidson. Karakum a Kyzylkum. Vítr a plášť. Vůle a představa. Jáma a kyvadlo. Debet a kredit. Himl - hergot. Křížem - krážem. Kurník - šopa. Šupito - presto. Kurva - fix. Dnes a denně. Bospor a Dardanelly. Odra a Nisa. Láry - fáry. Klíďo - píďo. Širokko - daleko. Hot a čehý. Jakž - takž. Nabídka - poptávka. Bát se - a krást (to však cituji Jiřího Dědečka). Jeden - a každý. Žebrák a Točník. Frýdek - Místek. Fobos a Deimos. Šlevicko a Holštýnsko. Eufrat a Tigris. Hop a trop. Jin a jang. Horko - těžko. Huj a fuj. Literárně nejvýš ční pak páry „študáků a kantorů“ od pana Žáka, Gabra a Málinka (autorem je Amálie Kutinová), Mach a Šebestová (autorem je Miloš Macourek), Jekyll a Hyde (autorem je Stevenson), Edudant a Francimor (autorem je Karel Poláček), Kája Mařík a Zdeňa (autorem je Marie Wagnerová), Kopyto a Mňouk (od Švandrlíka), Křemílek a Vochomůrka (autorem je Václav Čtvrtek), Tom Sawyer a Huckleberry Finn a Don Quijote a Sancho Panza (kde je autorem je Cervantes). Pozoruhodný Jan Werich přispěl do portfolia dvojicemi císařův pekař a pekařův císař a Ezop i brabenec, kde je spoluautorem Jiří Voskovec, avšak bacha, vlastně mě napadají i další jejich dvojičky: kat a blázen, pudr a benzín, osel a stín, pěst a oko.
To je všecko hezké a české, ale někdo vás teď určitě začne feministicky ponoukat, abyste si všimli, že takřka nikdy netvoří dvojice manželé, protože „by to nevydrželi“. Spíš to můžou být sourozenci, když už (Jeníček a Mařenka), a výjimkou jsou leda známí dva detektivové Dempsey a Makepeaceová. Co na to odpovím? Rovnou manželé možná ne, nebo vážně málokdy, ale co Lancelot a Guenevera? Břetislav a Jitka? Antonius a Kleopatra? Čert a Káča? Griffin a Phoenixová? Hanka a Linda? Oldřich a Božena? Orfeus a Eurydika? Hanzelka a Zikmund? Kotvald a Hložek? Kráska a zvíře? Ctirad a Šárka? Ginger a Fred? Faust a Markétka? Paris a Helena? Ariadna a Theseus? Perseus a Andromeda? Thelma a Louisa? Žena a móda? Co Adam a Eva - z ráje - a mocný pár „hvězdné nebe nade mnou…“ a „mravní zákon ve mně“?
A co především? Snad i ten „lesk a ta bída kurtizán“, já nevím, ale prvořadě „labyrint světa a ráj srdce“, to dá rozum. A nějaká nepravá dvojice? Svedená a opuštěná.
A typická trojice? My dva a čas.
Hynek, Vilém, Jarmila.
Romeo, Julie a tma. A typická čtveřice? Žena, nůše, píseň, kost. A (dejme tomu) krystalická osmice? Sněhurka a sedm trpaslíků. Nebo Valerie a týden divů.¨
A typická „masa“, i kdyby fajn? Tisíc a jedna noc.
