Lidé jsou různí svým naturelem a kdykoli se objeví nová technologie – od parního stroje po kvantové počítače – lidstvo se rozdělí na dva tábory. Jeden tábor má v očích jiskru, v ruce šroubovák a v hlavě otázku „Co by se stalo, kdybychom to zkusili zapnout ještě jednou, ale tentokrát silněji?“. Druhý tábor mezitím stojí opodál, drží hasicí přístroj a ptá se: „A jste si jistí, že to nevybuchne?“.

Tento střet zvědavosti a tvořivosti s opatrností a regulací není jen akademickou debatou. Je to motor i brzda zároveň – a bez obojího by se věda a technologie pohybovaly buď příliš rychle, nebo příliš nebezpečně. A protože svět není laboratorní experiment, ale spíš improvizované divadlo, kde se kulisy mění rychleji než scénář, oba přístupy mají své místo i své následky.

Dva světy: průkopníci a regulátoři
Na úrovni jednotlivců je to jednoduché. Zvědavci chtějí zkoumat, testovat, hackovat, tvořit. Milují riziko, protože riziko znamená možnost objevu a slávu. Naopak opatrní chtějí jistotu, bezpečí a předvídatelnost. Ne proto, že by byli proti pokroku, ale protože vědí, že historie je plná příkladů, kdy nadšení předběhlo rozum.

Na úrovni států je to ale mnohem zajímavější. Některé země – typicky USA, Jižní Korea, Izrael nebo v posledních letech i Čína sází na rychlost, experimenty a technologickou dominanci. Jejich filozofie zní: „Kdo se bojí, nesmí do laboratoře. A navíc bude předstižen.“

Jiné státy, zejména Evropa, preferují regulaci, etiku a dlouhodobou stabilitu. Jejich přístup připomíná rodiče, kteří dítěti dovolí jezdit na kole, ale jen s helmou, chrániči, reflexní vestou a po absolvování školení o bezpečnosti silničního provozu. A ještě k tomu raději pomalu.

Oba přístupy mají logiku. A oba mají také své ekonomické důsledky. A to se dříve, či později projeví. Kdo asi vyhraje závod? Rychlí inovují, pomalí stabilizují. Země, které podporují rychlou inovaci, obvykle získávají technologické prvenství, rychlý růst, příliv investic a globální vliv. Jenže rychlost má i svou cenu. Rychle inovující státy často řeší vyšší míru selhání projektů, etické kontroverze, sociální nerovnosti způsobené technologickými skoky, občasné „přestřelení“, kdy technologie předběhne společenskou připravenost. Odměnou jim bývá úspěšnost a to, že jsou na čele technologického vývoje.

Naopak státy s důrazem na regulaci získávají stabilnější prostředí, vyšší důvěru veřejnosti, menší riziko technologických excesů, lepší ochranu spotřebitelů i pracovníků. Platí za to ovšem pomalejším růstem, odlivem talentů, závislostí na technologiích vyvinutých jinde, ztrátou konkurenceschopnosti v rychle se měnících odvětvích.

Dlouhodobě se ukazuje, že nejúspěšnější model je hybridní lehce preferující tvořivost: rychlá inovace s praktickými mantinely. Problém je, že málokterý stát dokáže tuto rovnováhu nastolit a udržet. Zvláštním obdobím jsou války, které technický rozvoj akcelerují a bezpečnost upozaďují.

Je to jen akademický spor?
Ani náhodou – je to spor o budoucnost. Na univerzitách se o tom vedou debaty, které trvají celé semestry. Ale ve skutečnosti jde o mnohem víc než o teoretické úvahy. Je to spor o to, jakou budoucnost chceme. Chceme svět, kde technologie vznikají rychle, ale občas se něco nepovede? Nebo svět, kde je vše bezpečné, ale inovace se rodí pomalu a s velkým papírováním? Veřejnost je v tomto rozpolcená. Někteří lidé sami rádi podnikají a druzí se nechají pohodlně zaměstnat.

Když se objeví nový lék, lidé chtějí, aby byl dostupný hned. Ale zároveň chtějí, aby byl dokonale otestovaný. Když se objeví nové AI nástroje, lidé je chtějí používat, ale zároveň se bojí, že je připraví o práci. Veřejné mínění tak často připomíná zákazníka v restauraci, který říká: „Chci to rychle, levně, zdravě, chutně a bez rizika.“ A kuchař (vědci a inženýři) jen tiše doufají, že se jim podaří splnit alespoň tři z těch pěti požadavků.

Pokud rychlé inovátorské státy udrží tempo, mohou dlouhodobě získat technologickou hegemonii – určovat standardy, pravidla i ekonomické směry. Regulační státy zase mohou být morálním kompasem, který nastavuje limity, aby svět neupadl do chaosu. Ale nejpravděpodobnější scénář je jiný: inovátoři budou vpředu a tlačit hranice, regulátoři budou zaostávat a snažit se nastavovat mantinely. A svět se bude pohybovat v rytmu jejich neustálého přetahování. Je to vlastně zdravé. Bez zvědavosti by nebyl pokrok. Bez opatrnosti by nebyla bezpečnost. A bez obojího by se lidstvo buď zastavilo, nebo zničilo.

Kdo tedy má pravdu?
Možná nikdo. Možná oba. Zvědavost bez regulace je jako raketa bez navigace. Regulace bez zvědavosti je jako navigace bez rakety. Ať už se přikláníme k jednomu nebo druhému táboru, jedno je jisté: Budoucnost vzniká tam, kde se tyto dvě síly potkají – a naučí se spolu koexistovat. Ptáte se mě na osobní preferenci? Tím, že žiju v opatrnické regulatorní EU bych dal přednost větší odvaze a tvořivosti. Jak třeba v oblasti genetických modifikací, tak AI.