Když politici říkají, že školství je priorita, českomoravský člověk by se měl instinktivně začít smát. Nebo plakat. Sliby o investicích do vzdělávání se opakují s železnou pravidelností – a s ještě železnější jistotou se následně ukáže, že zase šlo jen o prázdné fráze.

Tentokrát je to vidět zcela plasticky: návrh státního rozpočtu na rok 2026 ubírá ministerstvu školství 14,4 miliardy korun oproti letošku. Především veřejné vysoké školy dostanou méně, než by bylo třeba. Soukromé VŠ nedostávají nic, ty se platí ze školného studentů. Ještě nedávno ministr Mikuláš Bek (STAN) hovořil o potřebě navýšit prostředky pro univerzity až o deset procent, což by činilo přibližně tři a půl miliardy. Skutek však utekl.

Realita je však groteskně jiná: vysoké školy si polepší o směšných 119 milionů. Což nepokryje ani inflaci. Nepolitický orgán Rada vysokých škol přitom požadovala šest miliard navíc, aby se daly zvládnout nejen kapacitní tlaky, ale i nezbytné mzdové navýšení a základní kvalita výuky.

Akademici a akademičky oprávněně pláčí, že je ohrožen rozvoj vzdělávací i výzkumné činnosti. Vlastně nejen rozvoj, ohroženo je udržení dnešní úrovně kvality. Což nepůsobí jako přehnaný akademický nářek, spíš jako střízlivá diagnóza.

Účetní kouZla

Celé dnešní financování školství přitom připomíná účetní kouzla. Ministerstvo financí převedlo financování nepedagogických pracovníků, tedy školníků, kuchařek či uklízeček, na zřizovatele – obce a kraje. V centrální kase se tak objevila „úspora“ kolem dvaceti miliard. Jenže reálně se tím problém nepohnul ani o píď. Kraje i obce budou muset najít stejné peníze jinde, což je jen další přenášení odpovědnosti. A co víc, resort školství mimo jiné potřebuje prostředky na psychologickou a speciálně pedagogickou podporu, která je dlouhodobě také podfinancovaná.

Analytici a školští odboráři správně varují, že na to už jednoduše nezbude.

Na skutečnost, že dnešní vládu kritizuje opozice, jsme si zvykli, ostatně je to její práce, ale bouří se i školské odborné organizace. Kupříkladu organizace Učitel naživo spočítala, že ve školství bude v příštím roce chybět rovnou 44 miliard korun. To není kosmetická úprava.

To je černá díra, ve které mizí nejen vize o moderním vzdělávání, ale i schopnost zajistit základní fungování škol.

Bez nutnosti věštecké koule

Vysoké školy se dostanou pod kapacitní tlak, protože populačně silné ročníky míří právě na univerzity. Věda a výzkum se ocitnou na vedlejší koleji, bez peněz se laboratoře ani grantové projekty nerozjedou. Například lékařské fakulty se dlouhodobě potýkají s nezájmem o práci vysokoškolského pedagoga, jelikož v nemocnicích a ambulancích si kvalitní lékaři vydělají násobně více. A tato bota netlačí samozřejmě jen zmíněné lékařské fakulty.

Ale problém samozřejmě nebude jen „nahoře“ ve školském systému.

Kvalita vzdělávání v běžných veřejných základních školách bude klesat, protože mj. ani psychologové a asistenti pedagogů nebudou. Mnozí šikovní učitelé a učitelky odešli již dříve, zůstávají hlavně nadšenci a ti, kdo „to mají za pár do důchodu“.

Zřizovatelé na malých městech a vesnicích se ocitnou v pasti – musejí financovat „nepedagogy“, ale na to prostě často nemají, či budou muset kvůli kuchařkám na základce omezit jiné služby v obci.

„Fialová vláda“ se přitom stále ráda ohání konkurenceschopností, inovacemi a ekonomickým růstem. Jaký růst ale čeká stát, který si podřezává větev u samého kořene? Budoucnost není v daňových optimalizacích ani v laciných úsporách, ale v tom, co mají děti v hlavách a co se mladí lidé naučí. Pokud dnes ušetříme miliardy na školství, zítra přijdeme o desítky miliard na nevyužitém lidském potenciálu.

Současný návrh rozpočtu je proto víc než jen finanční tabulka. Je to politické doznání: české školství již není prioritou. Vláda může hlásat opak. Ale kdo vidí čísla, nemůže si nalhávat nic.

Pokud máme peníze na zbrojení a stoupající počet úředníků, musíme je najít i na školství. Jde o naši budoucnost, ne?

Ale možná je pravicová vláda o krok napřed a drží se slov Marka Twaina, která je nutno satiricky dodat na úplný závěr komentáře: „Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání.“

Psáno pro Lidové noviny, autorův blog Legendární medvěd je zde.