V písničce z nadpisu se mj. zpívá: „Panenka miluje, nic neříká a vdova vzpomíná nebožtíka!“ Jako malý jsem to slýchával a chtěl jsem být „nicneřík“ a představoval jsem si, jak mě panenka miluje. A jak to dopadlo? (Asi jsem mnohořík!) Ale tento verš pěkně vystihuje např. to, že lidé narození v minulém století, kteří zažili socialismus, jeho agitaci, propagaci, jeho vzestup i pád, vidí věci jinýma očima a nic už je nepředělá. Jako se z vdovy už nikdy nestane panenka.

A samotné vzpomínání? Nebožtík nedělal všechno špatně jenom proto, že umřel, a stejně tak nedělal ani všechno dobře. Se socialismem je to podobné, ale přiznám se, že nejsem smutný z toho, že skončil, paměť mi nepředkládá, že bylo líp, ale srovnávací vzpomínky se někdy neodbytně vloudí do hlavy a říkají: „Čo bolo, bolo a je to tu zas!“

Například agitky: Mě zaujala i taková nevinná věc (pomineme-li penězovody v pozadí), jako je kampaň za mokřady – nic proti přirozené krajině, ale ten klip, kde sebejistí lidé se shovívavým úsměvem popisují význam a užitek mokřadů a na pozadí plave skokan jako symbol zdravé přírody, aby ho v zápětí vystřídal kombajn coby symbol zmaru a zkázy a pak je připomínka dotací z EU, díky nimž se naše krajina stane opět dobrým místem k životu: My víme co! My víme proč! My víme jak! My to zvládneme! Důvěřujte nám! (A buďte nám vděčni!) … Kolikrát jsme to slyšeli a ještě uslyšíme – to je agitka jak hrom!

V hlavě se mi rozjela promítačka s týdeníkem z padesátých let, kde nadšení lidé v únoru rozváželi s koňskými povozy sníh ze závějí a dolin po polích, aby bylo vláhy dostatek a úroda byla dobrá stejně jako v sovětských kolchozech.

Pomineme-li například nedostatkové profese a s tím spojené fronty a čekací doby (naše země asi přestane být například dobrým místem k životu pro lidi s bolavými zuby), je tu opět slušné ideologično. Ideje vítězí nad pravdou a nenávistí (k oněm idejím). Příkladů se najde vícero – Green deal s vnucovanou elektromobilitou a pohlavní revoluce (vyrovnáme se s neblahým dědictvím miliónů let a v EU zaslíbené nebude už samců ani samiček) jsou jen vrškem ledovce, pod kterým se zpívá – vesele, nadšeně, leč falešně a ani se to nerýmuje: „Lepší je voda nežli vínečko!“

Vypadá to, že podivnosti je dneska více než jindy. Ve skutečnosti je hloupých nápadů zhruba stejně, ale každá doba jim dává jinou možnost projevu. Dnešní doba to pojala tak, že vše je dovoleno a hodno úcty, a tak se nerozum schovává za pokrok a ten přece zastavit nejde a dnešní podivnosti se stávají zítřejšími normálnostmi.

Experimentovalo se vždycky, ale vždy bylo žádoucí a je žádoucí dosud (a nakonec to i tak dopadne), aby přežil jen nápad životaschopný, jenže dneska se s nápadem hned běží do médií a dotací – a tak přežije nápad dotaceschopný a mediálně atraktivní a ten je pro život mnohdy dobrý asi tak, jako je mediálně atraktivní celebrita vhodná coby děvče do nepohody. Je to vlastně inkluze v praktickém životě a vědě, přičemž se „blbým nápadům“ (které z ideologických důvodů nemohou být blbé) pomáhá dotacemi a propagandou.

Média jsou mizerné měřítko – jak už řekl Malý princ: „Co je důležité, je mediím neviditelné.“ (Já vím, on řekl „očím neviditelné“, ale oči jsou dneska už jen zatím nezbytným mezičlánkem pro přenos mediálních informací z displeje do mozku.)
Nepříjemným vedlejším efektem tohoto stavu je, že věci důležité, přirozené, hodnotné a normální se stávají divnými, podezřelými a okrajovými záležitostmi.

Pěkným příkladem toho je srovnání dvou průvodů:
Duhový pochod Prahou má velkou publicitu, ale budiž: že jsou lidé všelijací, to se ví, (tak je Pánbůh stvořil), že mají potřebu exhibovat, to se ví také, že se tam zviditelňují někteří – jejich věc – vrána k vráně selfíčkuje – budiž jim dopřáno se historicky zviditelnit.

Proč je ale ignorován a téměř bez publicity Pochod pro život, který brání právo nenarozených dětí na život a podporuje děti narozené do nevlídných poměrů? Pochod sexuálních menšin se týká jednotek procent, ale nenarozeným dítětem byl každý z nás – 100 % současné populace a také 100% budoucí populace budou nejprve nenarozené děti, a tak tedy nic lepšího pro budoucnost než řádně zrozené děti nemáme! Ne tisíce větrníků, solárních panelů a aut na baterky ani uzákoněné voloviny, ale narozené a dobře vychované děti (mj. i k rození dětí a pečování o ně) jsou budoucnost.

Proč je akce Pochod pro život v médiích (i veřejnoprávních) o řád bezvýznamnější než Duhová paráda, když se přece dávno ví, že „když nejde o život, jde o prd“? A to navíc v době, kdy stárneme, vymíráme a důchody můžeme reformovat, jak chceme, bez dětí stejně nebudou a i proti imigraci se můžeme vymezovat a machrovat – bez dětí budeme stejně přeimigrováni…

Tak to je jedna z velkých divností dneška! (To je to dění, u kterého zaznívá: „Lepší je voda nežli vínečko!“)
Je to asi daň za svobodu, ale že se i tato daň bude zvyšovat – koho by to tenkrát napadlo!
Přece se myslelo, je hloupostem je už provždy odzvoněno!

A tak si člověk aspoň povzdechne a nalije si čistého vína a zazpívá od srdce a nedotovaně: „Neber si synečku, co kdo dává. Z takových jablúček bolí hlava.

Hlava bolí, srdce svírá, všechno, cos míval rád, konec mívá.“