Jak se díváte na skutečnost, že se po celém světě znovu zavádějí opatření, která platila po většinu jara, kdy byli lidé zastrašeni hrozbou infekčního onemocnění covid-19?

Nejprve bych konstatoval, že nešlo o strašení. Celkem na světě k 13. září 2020 zemřelo podle úředních údajů 928 333 lidí. To je už teď takřka v polovině září větší číslo, než jaké udává WHO o běžném počtu zemřelých na chřipku za celý rok, tedy 290 až 650 tisíc.

Podle skromných odhadů odborníků je skutečný počet zemřelých v zemích, kde je taková statistika mizerná či v mnoha místech žádná, jako jsou Jižní a Střední Amerika, Afrika, Indie a podobně, skutečný počet zemřelých násobně vyšší.

Oblíbené porovnávání, kolik lidí kdy zemřelo na chřipku a kolik údajně na koronavirus, bývá účelově vytrženo z kontextu. Pak je to plácání o ničem. Nemá to žádnou vypovídací hodnotu. Například když se nesmyslně srovnávají úmrtí za celé kalendářní roky s obdobím od ledna 2020 do srpna 2020.

Infektologové František Stejskal a Milan Trojánek ale upozornili na závažný fakt, že analýzy počtu úmrtí podle WHO z řady zemí na jaře 2020 ukazují, že došlo k závažnému počtu nárůstu zemřelých za stejné období. Předběžné údaje z 24 evropských zemí ukazují, že v období od března do května 2020 došlo při porovnání se stejným obdobím let 2016 až 2019 k přibližně o 160 tisíc úmrtím více, než je průměrný počet úmrtí ve zkoumaném období, viz Eurostat Statistiks Expalined. Diskuzní příspěvky některých mluvících hlav v televizi, a to i lékařů, by byly až směšné, pokud by nebyly až zločinně zavádějící.Správné údaje naleznete zde

.

Co dokáže chřipka, když se neví, co s ní, nám ukazuje minulost. Celkový počet zemřelých na španělskou chřipku v USA v letech 1918 až 1920 byl 675 tisíc osob. Dnes je to v USA na covid jenom 194 tisíc, ale to už se stát i lidé brání. Také ovšem řádí jen půl roku a španělská chřipka řádila roky dva. Celosvětově je k 31. srpnu 2020 evidováno 916 005 úmrtí s covidem. Po třech letech, kdy by mohla podle odhadů pandemie skončit, by počet obětí mohl dosahovat čísla 5 496 300.

Jak obstála v boji s nákazou Česká republika, která většinu opatření a omezení obnovila minulý čtvrtek?

V České republice jsme měli kliku, že vláda a obyvatelstvo zareagovali vzorně. To dnes oceňují i ti, co na jaře na vládu ječeli „Nemaj roušky, nemaj roušky“ jako pomatení. Jistě, u nás doposud zemřelo na covid-19 „pouhých“ 456 a na chřipku umírá ročně něco okolo 1500 lidí. Jenže, jak dnes přiznávají i ti, co na jaře běsnili na vládu, jen díky tomu, že jsme dobře zareagovali. Takže se na to ode dneška vykašleme, nenecháme se „zotročit“ a covidem chřipku doženeme, jak zněl „jednotný hlas lidu“ od června?

Společnost se za ten půlrok od vypuknutí epidemie rozdělila na zastánce nejrůznějších omezení i povinnosti nosit roušku, ale i na kategorické odpůrce. Do kterého tábora se řadíte vy a jaké důvody vás k tomu vedou?

Rozdělení společnosti na dva tábory je při všech dějinných zlomech celkem běžné. Podívejte se u nás na husitství anebo na občanskou válku v USA. A nikdy to není hodní versus zlí.

Co se týče mne, je to jednoduché. Jsem pro roušky, kde to má význam, a to je téměř všude, kde se lidé spolu stýkají. Tedy prakticky všude. Je to jako s hygienou a zdravím stále stejně. Staré význačné říše jako Řecko a Řím se myly, koupaly a dbaly na hygienu. Když se Řím zhroutil, na hygienu se zapomnělo. Evropané zapáchali, káleli na ulicích do rohů, nočníky vylévali z oken. Výsledkem bylo rychlé šíření chorob a moru. Milníkem ve WC hygieně je rok 1597. Traduje se, že ho na zakázku vyrobili pro královnu Alžbětu I. Pak se naši předci postupně učili mýt po použití záchodů ruce. Po celý středovek si však nemyli vzdělanci ruce ani při chirurgických zákrocích, i když předtím pitvali mrtvoly. Když tak slyším ty dnešní lékařské kapacity, jak podceňují nebezpečí nákazy a brojí proti rouškám a dalším opatřením, rád bych jim všem připomněl jeden starý příběh.

V roce 1847 si maďarský porodník Ignác Semmelweis uvědomil sílu hygienických opatření. Například i význam mytí rukou u porodů, kde docházelo v nemocnicích běžně k úmrtí rodiček na smrtelnou nemoc „febris puerperalis“ zvanou horečka omladnic a požadoval po slovutných kolezích opakované a časté mytí rukou. To se jim vůbec nelíbilo. Považovali to za zbytečné obtěžování a neváhali při tom veřejně lhát Semmelweis byl napadán „slovutnými profesory“ slovy o zbytečnostech. Tehdejší vídeňské lékařské kapacity geniálního a předvídavého doktora Semmelweise uštvaly k smrti. Já všem těm graduovaným bojovníkům proti epidemiologickým opatřením v duchu říkám „vídeňští profesoři“.

Připadá vám, že se hygiena u nás podceňuje?

Hygieně, a tím boji proti přenosným chorobám, jsme se museli učit. Jen díky tomu – a také očkování – my a naše děti neumírají po tisících na nakažlivé nemoci. Ještě před 80 lety, jak vím ze své zkušenosti, byly na venkově jen dřevěné kadibudky. A nikdo si po použití toalety ruce nemyl. Ulevil si, otřel ruce o slámu anebo vůbec ne a hurá šlo se ke stolu. Dělnictvo na domech s pavlačemi žilo tak, že celá pavlač měla k dispozici jedno WC na několik partají a uprostřed pavlače byl jeden kohoutek s vodou. Jaké mytí rukou? Koupání bylo jednou za týden, a to v neckách: nejdříve děti, pak ženy a nakonec hlava rodiny. Voda se nevyměňovala, ale jen doplňovala. A bylo to považováno za rozmazlenost, a dokonce snad za nemravné chování. Mytí rukou po použití WC, před jídlem a tak dále bylo zvykem jen v dobře si žijící měšťanské společnosti. Naučit národ se mýt a chápat zásady hygieny dalo docela fušku. No, některé studované hlavy asi, když se mluvilo o šíření chorob, chyběly.

Jednou z oblastí, za kterou opozice vládu tepe, je školství. Jak to rezort vedený možná poněkud méně výrazným Robertem Plagou zvládá směrem k učitelům, žákům i jejich rodičům?

Hádky o školy a školáky, zda a jak vyučovat a zda žáky rouškovat, či ne, se dějí po celém civilizovaném světě. Nikdo neví, co s tím. Jakožto vystudovaný pedagog si nedovedu dost dobře představit, jak bych ve škole zajistil systém dvacetkrát denně „roušky nahoru-roušky dolů“. Ještě že to nemusím řešit!

Jinde to není lepší. Jak píší dopisovatelé našich novin a solidních webů. Například zpráva z USA, jak uvedl Respekt: Americká základní škola měla začít vyučování na začátku srpna. Nezačala. Pak měla začít za 14 dní. Opět nezačala. Školní jídelna je zavřená a zůstane zavřená. Americké maminky v životě neslyšely o dávání svačin dětem do školy. Školní hřiště, jediné místo ve městě, kde si děti mohou bezpečně hrát, je zavřené. Ve Francii je úředně plně zavřeno 12 škol, ve skutečnosti jich jsou zavřeny desítky a možná stovky. Vše si řídí místní orgány. Někde sedí žáci celý den s rouškami, jinde ne.

Podle dopisovatelky Reflexu, v Abú Dhabí se do nové moderní školy přihlásilo 1500 žáků. Nastoupilo 11. Ostatní jsou na distanční výuce. Úkoly za žáky dělají ve skutečnosti doma rodiče, zde maminky. V Německu je vášnivá debata o školství a mezitím jednotlivé školy tu zavírají, tu zase otvírají v rytmu karantény. Izrael nezvládá řešení školství, a to nejen mezi ortodoxními židy. Po zahájení výuky 1. srpna – žáci povinně s rouškami – se zjistilo, že není síly, která by je donutila mít je stále. I to přispělo k tomu, že v Izraeli s 9 miliony obyvatel je denně nakaženo více než 4 tisíce osob.

Školství má covidové problémy v Jižní Koreji i Singapuru a tak dále. Skotsko uzavřelo desítky škol, Velká Británie zahájila od pondělí velké tažení proti covidu-19, školy prý budou fungovat, ovšem ony už teď nefungují. Ovšem místní „pištivci“ a „bojovníci za svobodu“ předstírají, že celý svět je v pohodě, jen „zaostalí“ Češi či zločinec Babiš to nezvládají. Opak je pravdou.

Čím byste přesvědčil odpůrce nošení roušek, že jsou zapotřebí?

Moje zkušenost a přesvědčení o nutnosti roušek a dalších opatření vychází z mého osobního zážitku. Před nějakou dobou, když ještě nebyl na světě covid-19, ale jen obyčejné chřipky, jsem byl na léčení v lázních. Ráno cestou na snídani proti mně po chodbě šla pokojská. Měla obě ruce plné a asi dva metry ode mě náhle otočila hlavu stranou a hlasitě kýchla. V šikmém ranním slunci byl vidět oblak kapének, kterým se nedalo vyhnout. Za dva dny jsem měl čtyřicítky, po týdnu uvažoval šéflékař, že mě přemístí na JIP. Do konce předepsané lázeňské léčby jsem byl v posteli a pak se dával dohromady ještě další dva měsíce.

Teď, na jaře, už v době koronakrize jsem byl na pravidelném vyšetření na jedné poliklinice. Do takového „panelákového výtahu“ v budově naskočila sestřička, naklonila se, aby přese mě zmáčkla tlačítko. A kýchla mi oblak kapének, asi z dvaceti centimetrů, do obličeje. Byla si venku zakouřit, a tak měla roušku ještě pod bradou. Jak výtah zastavil, utekla. Jak uličník. No, neonemocněl jsem. Naštěstí.

Bojovníky proti rouškám a různým omezením považuji za osoby sociálně a intelektuálně poněkud zaostalé. Jistě, ono se toho moc neděje, elektřina funguje, voda teče, obchody jsou zásobeny a počet mrtvých u nás je relativně malý. Virus není vidět, není cítit, nesmrdí a nekřičí. Tak řvou jurodivci. A média je milují. Nedávno mi přišel mailem obrázek s textem: „Chce se zbavit koronaviru?“ A na obrázku bylo otevřené okno, z něhož někdo vyhazuje televizor.

Je ochota, či neochota nosit roušku jakýmsi vyjádřením vztahu k demokracii, kdy ti ochotní se bez problémů podřizují autoritě a pevné ruce, zatímco odpírači jsou svobodomyslní lidé, kteří si jen tak nenechají něco přikazovat, nebo zakazovat?

Ač je dnes módní vykřikovat, že kdo je pro roušky a protiepidemická opatření, je milovník diktatury či „ovčan“ místo „občan“, je to podle mne jinak. Já rozděluji odpůrce a příznivce roušek atd. do několika kategorií:

První si pojmenovávám jako „staré Irčany“. Podle starého anglického vtipu. To přijede typický Ir do USA. Vystoupí v přístavu a zeptá se prvního kolemjdoucího: „Máte tady vládu?!“ „Máme,“ řekne dotyčný. „Tak já jsem proti ní,“ odpoví typický Irčan. A my tu máme u nás jaksi nějak dost „starých Irčanů“.

Druzí jsou významní lékaři jiných oborů, než je epidemiologie. Převažují chirurgové, odborníci na rakovinu a podobně a také jeden zubař. Ti, podle jejich výrazů, považují ostatní za lékařský „póvl“. Slovutní lékaři, doposud obdivovaní – a právem – médii, sestřičkami, pacienty a vůbec celou veřejností, jsou však náhle v médiích upozaďováni. Jejich excelentní zákroky, operace, transplantace a jiné lékařské zázraky, což z hlediska pacientů zázraky opravdu jsou, jsou náhle válcovány nějakými Prymuly, Maďary, do televize si zvou redaktoři kdejakého dříve nezajímavého „nýmanda“. Oni i slovutní profesoři jsou jen lidé, že? No, a navíc mají v případě onemocnění zajištěnu nejlepší a excelentní péči. Tak na co strach? Oni nebudou čekat na Bulovce tři hodiny na výtěr nosu a pak několik dní na výsledek. To jim pak dává pocit jakési výjimečnosti a téměř nemožnosti onemocnět či dokonce zemřít. Vše je přeci léčitelné, zvláště nějaká „chřipčička“.

K nim se řadí mnozí na ně navázaní „kuliši“. Označení „kulich“ je kryptické označení určitého druhu pacientů. Kryptický znamená „adaptovaný na skrývání se“. Ve všech zdravotnických zařízeních světa – a bohužel některá zahraniční jsem poznal na vlastní kůži – mají svůj systém označování význačných pacientů, u nás „kulichů“. Mezi kulichy patří i jiní nevýznační lékaři, jejich rodinní příslušníci, politické celebrity, novináři, další příbuzní a známí. Ti jsou pak často přesvědčeni, že mají vždy zajištěno přednostní, bezvadné a na nejvyšší medicínské úrovni zacházení ve všech směrech.

A kdo jsou ti, kteří nošení roušek respektují?

Velká většina obyvatel euroamerické civilizace není sice moc ochotna přijímat nějaké rozkazy a zákazy a po prvním šoku jejich podrážděnost stoupá, ale nakonec se nejdřív nadšeně a později otráveně podřídí. Mezi sebou nadávají a brblají, ale ti nejsou pro média zajímaví. Média potřebují „dělat vlny“ a zvou kdejakého pomatence, jen když nadává vládě anebo vykládá, že je to „chřipčička“ a že se nikomu nic nestane. Pro média a „chřipčičkáře“ jsou neviditelní, zato je dobře vidí všelijaké e-shopy, dodávají vše až do domu, od rohlíku až po zahradní bazény.

Starší, světem a životem omlácení a poučení občané a pak také rodiny s malými dětmi příkazy pokud možno dodržují. Na jaře, když to šlo, se odstěhovali mimo města a budou se tam snažit vydržet co nejdéle. Potěšil mne pan profesor Pirk, zpočátku „chřipčičkář“, který po prodělaném covidu náhle začal nabádat starší lidi, aby odjeli na chaty a chalupy a zůstaly tam co možná nejdéle. Četli jste v Bibli, jak se Šavel změnil na Pavla? No, tady máte současnou ukázku. Když říkal profesor Flégr, že by pro to, aby se věci rozhýbaly, bylo nejlepší, aby covidem onemocněl Babiš, tak na tom něco je. Není nad zkušenost, že?

Dá se odhadnout, jak početná jsou ty skupiny nesmiřitelné v pohledu na nošení roušek?

Domnívám se, že oni odpírači, údajně takzvaně svobodomyslní lidé, jsou sice hodně slyšitelnou, ale jinak marginální skupinou. Většinou jen tak žvaní a o skutečné svobodě rozhodovat se vlastní hlavou a reagovat na změny podmínek nic nevědí. Podle průzkumů jich u nás je cca pět procent. Prázdný sud nejvíc zní.

Po návratu koronaviru se ukázal skutečný stav věcí. Roušky a respirátory mizí z pultů lékáren, e-shopy skoro nestíhají. Takže kde je ten hrdý lid odmítající rouškovou diktaturu? No ty osly najdete mezi „otaškovanými“ štěknami v cukrárnách, zapařenými dědky s IQ tykve a pak mezi mladými, co si chtějí „zapařit“. I kdyby je to mělo stát život.

Mnozí Češi sice remcají, ale zatím nedošlo k mnohatisícovým demonstracím proti koronavirovým opatřením jako v Německu, kde nedávno dokonce zasahovala policie, a to nejen při obraně Říšského sněmu. Co říkáte tomu, že se něco takového děje právě u našich západních sousedů, u nichž jsme zvyklí na kázeň, která má být nově dokonce vynucována pokutou padesáti eur za nenošení roušky?

Češi prostě nejsou stádní národ, dějiny je poučily. Mohou se rozčílit třeba na Babiše, krátkodobě je dokáží aktivisté vyhecovat, ale u nás, i když dojde k zásadním událostem, bývá celkem klid. Tedy pokud se do lidí nestřílí jako v roce 1945, nebo zemi neobsadí jiné ozbrojené síly, tak se vše děje tak trochu jako veřejná veselice. U nás sice Franta Sauer porazil mariánský sloup, ale pak celou tuhle bandu, když chtěla shazovat „reakční katolické“ sochy z Karlova mostu, zarazili četníci. A to za pomoci občanů, účastníků „převratu“. A po celý 28. říjen 1918 k tomu všemu hrála kutálka. V listopadu 89 na rozdíl od střílení jako v Rumunsku i jinde zpívali na Václaváku Kryl, Gott a Kubišová. Kdo zná německé dějiny, ten se vůbec nediví. Mediální tvář Německa a Němci jako takoví jsou dvě odlišné identity.

Demonstranty přijel do Německa podpořit i synovec bývalého amerického prezidenta Robert F. Kennedy Jr. Přitom se zařadil k těm, co varují před ovládáním veřejnosti skrze strach. Jak pohlížíte na podobné názory, že se politikům koronavirová krize báječně hodí, protože mohou dostatečně vystrašené obyvatelstvo snáze ovládat?

Různí bezvýznamní „synovci“ bývalých politických a mediálních hvězd obchodují s odlesky jmen svých slavných předků. Je to jen mediální tah výrobců veřejného mínění. A že by vlády ovládaly vystrašené obyvatelstvo? Ono je to přesně naopak. Od Ruska po USA, od Jižní Koreje, Francie, Německa až k nám. Vášněmi zmítané a médii i sociálními sítěmi hecované obyvatelstvo nutí politiky ke zmírňování protiepidemických kroků. Chřipečkáři všech zemí světa, co se spojili, demonstrují a útočí na vládu, ať už v Itálii, Španělsku, Německu, Izraeli či jinde. A nutí vlády couvat. Výsledkem je návrat covidu-19, a to od Jižní Koreje přes Itálii a Španělsko až dnes po Českou republiku.

Jak tu společnost asi politici ovládají, když se jim všechno sype pod rukama a demonstrující fanatici navíc vždy vyvolají další vlnu nákaz? Babiš je natolik vnitřně oslaben fanatickými kritiky v médiích a na sítích, tedy stejnou partou, co mediálně likvidovala třeba i Václava Klause. Je pod tlakem prokurátorů, všelijakých aktivistů, progresivistů z Unie, že na pořádné bouchnutí do stolu nemá sílu. A tak dělá politické chyby a ustupuje. To se mu může vymstít.

Česká ekonomika utrpěla v důsledku restriktivních opatření proti šíření koronaviru obří šok. Ve druhém čtvrtletí zaznamenala historicky nejhlubší propad v meziročním srovnání, a to o 11 procent. Podle ekonoma Miroslava Ševčíka znamená podlehnutí koronavirové hysterii jeden z největších zásahů do fungování tržního mechanismu od vzniku kapitalismu. Jsou zmíněné ekonomické výsledky natolik alarmující, aby do budoucna odradily každou politickou reprezentaci od pokusu zasahovat do chodu ekonomiky, i kdyby počty nakažených byly hrozivější než v průběhu jara?

Epidemie a pandemie vždy znamenaly ekonomický rozvrat společnosti. V době, kdy si s nimi lidstvo nevědělo rady, vymíraly celé kraje a celá města, viz Itálie či Francie v dobách moru, padaly celé říše, kdy se za justiniánského moru začala rozkládat celá východořímská říše, Byzanc. Notná část měst Byzance a Itálie se z této pohromy nikdy nevzpamatovala a po staletí zůstala neosídlena. Mor a rozpad ekonomiky zlikvidovaly říši Ostrogótů, jejíž zbylí obyvatelé uprchli do Španělska. Moderní ekonomika a moderní výroba systému „takt-takt“ sama bez zásadních opatření nepřežije při současném onemocnění 25 až 50 procent obyvatel, jak se to stávalo za dřívějších pandemií. Naopak to, že většina zemí koronavirus ekonomicky jakžtakž přežila, donutí vlády pro následné údery epidemie, jaká právě začíná, hledat ještě ráznější řešení. To se v Evropě, ale i Asii právě teď děje. Je mi to líto, ale zapomeňme na koncerty, divadla, stadiony, velké svatby i pohřby, tancovačky a podobně. Budoucnost se rýsuje podle Borise Johnsona. Žádné „náhodné“ shromažďování více než osmi osob. Do práce a domů. Jinak se zhroutí nejen velké fabriky, ale překročí-li počet nemocných kritický bod, zhroutí se zásobování potravinami, zkolabuje zdravotnictví, vodárny i elektrárny. I policie. A bude hotovo. Nechápete to? Přečtěte si jakoby dystopický román Ondřeje Neffa „Tma“. Těm, co mají v hlavě víc než dva závity, to dojde.

Přes rýsující se obrovský letošní schodek státního rozpočtu se vládní koalice shodla na tom, že koncem roku jednorázově přilepší důchodcům částkou pět tisíc korun. Opozice tento záměr tvrdě kritizuje jednak pro ještě větší zadlužení státu, ale dává ho i do souvislosti s blížícími se krajskými a senátními volbami. Považujete tento krok za kupování voličů, nebo byste našel argumenty pro to, proč je v této době vhodné pomoci lidem, pro něž je penze většinou jediným zdrojem příjmů?

No zcela určitě to souvisí s následujícími volbami. Pět tisíc pro důchodce je „nula celá, nula nic“ v celkovém HDP a potřebě rozeběhnout ekonomiku. Takzvaná demokratická opozice žije v dávno minulém ekonomickém světě. No a mezi největšími křiklouny proti zvyšování důchodů jsou páni poslanci a senátoři, přičemž měsíční odměna řadového poslance a senátora je dle Ministerstva práce 90 800 korun měsíčně, význační novináři, jejichž celkové příjmy jsou podobné, a banda šéfů z neziskovek, kteří nikdy skutečně nepracovali, ale jejich platy se pohybují od 80 tisíc nahoru. A jim určitě nevadí, jak to skutečně je. Ekonom David Marek ze společnosti Deloitte už v březnu 2019 upozornil, že takzvaný náhradový poměr – podíl průměrné výše důchodu k průměrné hrubé mzdě – poprvé klesá pod 40 procent. Takže Babiš prostě jen v pro něj vhodné době důchody „dorovnává“.

Ale to by bylo na jiné povídání.

Ptal se Jiří Hroník, PL, 15.9.2020