Na svých stránkách představujete „úřady, které žijí z peněz daňových poplatníků a jejichž existence je zbytečná, nebo dokonce škodlivá”. Kolik jich v Česku je?

Tu rubriku píšu už léta, každý měsíc jeden úřad. Zásoba je nekonečná, protože úřady vznikají pořád nové.

Které vysloveně škodí?

Třeba státní agentura CzechInvest. Vybraným podnikatelům, kteří si to podle úředníků zaslouží, rozdává dotace nebo investiční pobídky. Například jim odpustí miliony na daních. Tím deformuje trh.

Můžete to vysvětlit srozumitelněji?

Kvůli podobným zásahům máme třeba předimenzovaný automobilový průmysl. Rizikům hospodářské krize jsme pak vystaveni víc, než kdyby struktura hospodářství vznikla přirozeně. Normálně si lidi kupují, co potřebují a co je pro ně nejvýhodnější. Úředník nám ale vezme část peněz vybraných na daních a věnuje je nějakému podnikateli. Jeho zboží je pak pro nás výhodnější, než by mělo být. Na první pohled je to sice fajn, ale znamená to obrovské plýtvání. Třeba sluneční elektrárny a další ‚obnovitelé zdroje‘. Ročně nás stojí asi deset miliard korun, ale nejsou efektivní a bez dotací by se na trhu neudržely.

Potřebujeme vůbec úředníky?

Určitě, bez určitých agend se stát neobejde. Musejí třeba vydávat cestovní pasy. To ale není na úkor daňových poplatníků. Když potřebujete pas, zaplatíte správní poplatek, který by měl příslušné úředníky uživit. Na všechny tyhle ‚obslužné funkce‘ by jich ale stačila desetina z množství, které dnes máme.

Kde se vzalo těch 90 % navíc?

Některé úřady jsme zdědili po komunistech a nikdo vlastně neví, čím se zabývají. Spousta jich ale vznikla nově. Všiml jsem si zajímavé závislosti. Když stát získá nějakou budovu v centru Prahy, příslušné ministerstvo si řekne: „Co s ní?” a vymyslí úřad. Nejdřív tam sedí jen pár lidí, ale budova mívá čtyři patra a pojme jich asi 50 až 100. A nový úřad začne kynout. Tři lidi v účtárně počítají mzdy a vydávají stravenky, ekonom vyplňuje tabulky… Úředníci mají pocit, že pracují, ale většinou je to práce pro práci, která nemá žádný smysl. Některé úřady si dokonce práci složitě vymýšlejí, aby nebylo poznat, že jsou zbytečné.

Které?

Třeba CERMAT, který připravuje státní maturity. Trvá mu to už deset let a zatím to stálo půl miliardy. Nebo Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. Činnost nemá danou ze zákona, ale úředníci si třeba řeknou: „Uděláme studii, jak se chovají čeští důchodci.” Vypracují dotazníky, vyberou respondenty, obcházejí je a ptají se jich… Ve studii se pak dočtete, že důchodci se velkou část volného času dívají na televizi a že se relativně málo věnují společnému zpěvu.

Velmi zásadní a přínosné zjištění!

Nebo Česká plemenářská inspekce, která má šedesát zaměstnanců a roční rozpočet 34 milionů. Její inspektoři kontrolují farmáře, jestli pravidelně zapisují do tabulek ‚užitkovost‘ krav, koz, ovcí a prasat. Ale jestli je nějaké zvíře užitečné, by přece mělo zajímat jen jeho majitele – co je do toho státu? I když máte třeba jen jednu kozu, musíte evidovat její dojivost a mít ji opatřenou značkou, jak nařizuje EU. Pokud to neplníte, úředník vám dá pokutu. Nebo Vinařský fond s rozpočtem 84 milionů. Ze zákona dostává 50 haléřů z každého prodaného litru vína, ale navíc do něho jdou i peníze ze státního rozpočtu. Jeho hlavní činností je propagační kampaň s názvem Vína z Moravy, vína z Čech. Je to paradox, protože fond domácí vína naopak zdražuje, a tedy znevýhodňuje proti těm zahraničním. Je ale pravda, že za peníze nás všech vydal i Knihu veršů o víně jakéhosi Ctirada Králíka.

Další bizarní úřady?

Třeba Státní správa hmotných rezerv, která má 448 zaměstnanců a rozpočet dvě miliardy. Udržuje zásoby ropy a benzinu pro případ krize. Proč? Ať si to shromažďují sami distributoři – v jejich zájmu přece je, aby prodávali i v době, kdy zrovna nefunguje rafinerie nebo ropovod. Je absurdní, že úřad sám tu ropu nemá kde uchovávat. Skladuje ji proto ve státní firmě Mero, které patří nádrže. K čemu pak ten úřad je? Ještě bizarnější ale je, že skladuje třeba i 1500 párů holínek, 1500 konzerv bramborového guláše nebo 1500 žvýkaček.

Až vypukne válka, aspoň můžeme dělat bubliny. Když ale mluvíme o EU, kolik úředníků po našem vstupu přibylo?

Každý rok víc než tisícovka. Obrovská byrokracie je třeba s administrací ‚slavných’ evropských fondů. Když si totiž český daňový poplatník koupí rohlík, část daně z přidané hodnoty musí stát poslat do Bruselu. Tam pak Česko zase složitě žádá o dotace.

Peníze tečou nejdřív tam a pak zpět?

Ano, a musíme si platit úředníky, kteří se o to starají. Nebo jiný příklad: po vstupu do EU jsme museli povinně zřídit Státní zemědělský intervenční fond. Když EU vydá nařízení, že máslo má stát dejme tomu 26,50 Kč, a jeho cena je nižší, fond začne na trhu nakupovat máslo do skladů, aby jeho cenu uměle vyhnal na nařízenou úroveň. Na fondu sedí asi tisíc úředníků. A každý z nich nemá jen plat 25 tisíc korun měsíčně. Potřebuje taky počítač, telefon, musí se mu topit… Když to sečteme, jeden úředník nás ročně stojí asi půl milionu.

Úředníci jsou tedy jako vši, které nás vysávají. Ale jsou i zdrojem korupce…

Samozřejmě. Když rozhodujete o vlastních penězích, žádný prostor pro korupci tam není. Nebudu vám přece dávat úplatek, abyste si k obědu místo vepřového koupil hovězí. Ale pokud máte pravomoc rozdávat dotace a výhody, třeba povolení k výstavbě solární elektrárny… U úřadů, které rozdávají velké výhody, je prostor pro obrovskou korupci.

A korupce v menším?

Když jste úředník, u koho si za státní peníze zadáte výrobu předraženého letáku do MF Dnes, brožury nebo výroční zprávy?

U kamaráda, který má tiskařskou firmu. Půlku ceny pak pošle na konto mého strýčka.

Přesně tak. Veřejné soutěže mají úředníci povinnost vypisovat až od nějakého limitu. Jedna z nejsměšnějších a nejbizarnějších záležitostí je ale certifikační agentura Úřad bez korupce. Vymyslel ji bývalý starosta Prahy 5 Jančík a pak to převzali na magistrátu. Agentura je společnost s ručením omezeným, takže o jejích příjmech se nic nedozvíte. Víme jen, že jí úřady platí za ‚certifikaci‘. A pozor – agenturu založili sami úředníci jako soukromé osoby! Sami sobě tak vydávají osvědčení, že neberou úplatky. Mají na to samolepky „Úřad bez korupce”, kterými si polepují kanceláře.

Geniální! Podojí úřad, a ještě si umyjí ruce. Co kdyby se přebytečné úřady zrušily?

Spočítal jsem, že bychom ušetřili dvacet miliard korun ročně jen na nákladech úřadů. Nemluvě o tom, že by se mohly prodat budovy, ve kterých úředníci sedí. Náš stát je obrovsky zadlužený – jen na úrocích ročně platíme osmdesát miliard. Peníze by se mohly použít na částečné umoření dluhu.

Dočetl jsem se, že úředníků stále přibývá. Kolem roku 1930 se jeden úředník staral o 143 lidí, dnes jen o 40. Jak to skončí? Vysají nás a sežerou?

Už se to děje – evropské ekonomiky přestávají růst a začínají se zasekávat. Zdravý selský rozum říká, že není možné, aby většina lidí byla placena státem. Těch, kdo na ně vydělávají, je přitom čím dál míň.

Pracuju ve firmě tvrdě orientované na zisk. Přesčasy mi nikdo neproplácí, 13. plat ani prémie nedostávám. Nikdo se mě neptá, jak dlouho píšu článek – dělám prostě tak dlouho, než ho dodělám. Jak jsou na tom s efektivitou práce úředníci?

Žijí si jako ve vatičce a mají spoustu benefitů. Jejich platy nejsou závislé na hospodářském výsledku firmy a oni sami nejsou pod přímou kontrolou. Nesedí nad nimi šéfredaktor, který chce výsledky práce rychle, protože další číslo časopisu musí odejít do tisku. Většinou se nedá ověřit, jak dalece je činnost úředníků náročná a za jak dlouho se dá udělat. I kdyby přišel nový ministr nebo náměstek a chtěl to změnit, úředníci ho mají v hrsti. Jsou to oni, kdo má podklady, a buď mu je prostě dají rychle, nebo pomalu.

Jak úředníci na vaši kritiku reagují?

Před časem jsem napsal, že nepotřebujeme Český statistický úřad. Jeho šéfem byl tehdy pozdější premiér Fischer. Pozval mě, prý abych viděl, jak je jeho úřad důležitý. Přijedu tam a spatřím obrovský supermoderní mrakodrap. Vypadalo to tam jako v centrále CIA – všude čipové turnikety, ochranka, kamery… Právě odbíjela třetí hodina. A najednou mě srazil dav lidí, kteří se hnali ven ze dveří. Skoro mě ušlapali…

Došlo někdy ke zrušení nějakého úřadu?

Fakticky ne, jen k přejmenování. A to je drahé, protože se musejí předělat hlavičkové papíry, razítka, tabulky na dveřích… Tak třeba v roce 2002 se rušily bývalé okresní úřady. Politici nevěděli, co s budovami a úředníky, a tak pro ně založili nový Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Má 2067 zaměstnanců a roční rozpočet dvě miliardy. Stát přitom nezastupuje – pokud dojde k nějaké arbitráži nebo sporu, najímá si právníky. Když někdo umře bez dědiců a jeho majetek připadne státu, dává ho úřad do dražby. Jenže to by přece mohli stejně dobře dělat i notáři.

Co s tím?

Je třeba, aby konečně přišla vláda, která bude mít vůli nás úředníků zbavit. Jednoho ministra by mohla třeba pověřit rušením úřadů. Sepsal by majetek a vydražil ho, rozdal výpovědi…

Takový člověk se ale vyskytuje jen ve filmu. Hraje ho Arnold Schwarzenegger a v ruce má rotační kulomet…

Potřebujeme Terminátora úředníků s ‚kulometem‘ v podobě zákonů.

TO SE JIM TO UTRÁCÍ!
Jedním ze sice neškodných, ale zcela zbytečných úřadů je podle Petra Macha také Ústav pro hospodářskou úpravu lesů (ÚHUL). „Jeho zaměstnanci před časem jeli do Maroka radit, jak v lese správně chovat jeleny a kance,“ vysvětluje ekonom. „Do země, kde skoro žádné lesy nemají, protože je tam poušť!“
ÚHUL, který zřizuje ministerstvo zemědělství, má 428 zaměstnanců a roční rozpočet 240 milionů korun. Zabývá se inventarizací lesů. Velmi zjednodušeně to znamená, že sleduje jejich stav a druhovou skladbu dřevin a vypracovává plány, jak se mají lesy správně rozvíjet. Tisíc kulí a láter! Proč, proboha? Jak v lese hospodařit ví přece nejlépe jeho majitel! 

Když se přitom podíváte do výroční zprávy ÚHUL, hned vás praští do očí stálé zdůrazňování „hospodárnosti a efektivity vynaložených finančních prostředků státního rozpočtu“. Opakuje se to s tak obsesivní pravidelností, jako kdyby se snad úředníci báli, že na ně něco praskne. Jestli je inventarizace lesů předražená nebo ne, netušíme, ale umíme si spočítat, jak se vyhazují státní peníze na propagaci banalit. Na www.uhul.cz najdete třeba naivní dětské malůvky, jak pracuje lesník v jednotlivých měsících, a dočtete se, že je to „odpovědné a ne vždy jednoduché povolání“. Tímhle orwellovským jazykem kdysi mluvil Gustáv Husák (to byl takový ten senilní komunistický prezident). Dále se dozvíte, že ÚHUL „disponuje zkušenými odborníky a špičkovým technickým vybavením“.

Začátkem ledna vyšel v Mladé frontě Dnes jako vložená inzerce plakát ÚHUL (viz obrázek). Vedení úřadu by za něj mělo být podle starého pytláckého zvyku pomazáno medem a přivázáno hlavou dolů do mraveniště. Větší plýtvání papírem i penězi si totiž nelze představit. Že je v lese hezky a že tam žijí rozličná zvířátka, ví přece průměrný člověk i bez plakátu. Banálnější sdělení by snad už mohlo být jen „Lidé, buďte na sebe hodní.“ 
 Plakát navíc obsahuje neskutečnou věcnou chybu, za kterou by dostal pětku žák prvního stupně základní školy. Do lesa nás na něm totiž zve i medvěd hnědý, jehož poslední původní exemplář byl na území dnešního Česka zastřelen 14. listopadu 1856 u šumavské Želnavy. Dnes k nám jen do Beskyd čas od času zabloudí nějaký toulavý medvěd ze Slovenska. „Jednoduché motto a lesní zvířata byly zvoleny z důvodu, že plakát je určen hlavně pro děti v mateřských školkách a pro děti 1. stupně základních škol,“ napsal mi ředitel ÚHUL Jaromír Vašíček. Nedomnívá se prý, že by jeho ústav vydáním plakátu něco porušil. Jen se tím naopak snažil splnit ministerský úkol „v rámci osvěty a propagace“, 
a to „nejlevnějším způsobem“. MF Dnes prý úřadu nabídla lepší podmínky než jiné noviny a časopisy. Fotografie, grafická úprava plakátu, tisk a vklad do středočeské mutace deníku, to vše podle Vašíčka přišlo jen na necelých 60 000 Kč. 

Je to moc, nebo málo? „Hm, reklama na les…“ konstatuje Daniel Köppl, šéfredaktor časopisu Marketing & Media. „Jenže je to poloamatérsky udělané a nic to neříká. Základní otázka ale samozřejmě zní, jestli les reklamu vůbec potřebuje. Na první pohled je to zvláštní, ale ta organizace spíš plakátem dává najevo, že existuje a že něco dělá. Jiný rozumný důvod nevidím. Nejpodivnější ale je, že plakát vyšel v MF Dnes, která míří úplně na všechny čtenáře. Uměl bych si ho spíš představit někde, kde je větší zacílení na lidi se vztahem k lesu. Třeba v časopisech o přírodě, cestování nebo o rodině. Tohle je mimo.“
 Jestli šlo o tzv. payback (část peněz oficiálně zaplacených za reklamu se tajně vrací zadavateli nebo jeho úředníkům), nemůžeme spekulovat.

Psáno pro magazín Maxim