Neviditelný pes

ROZHOVOR: Umělci Milionu chvilek jsou nuly

14.11.2019

Před třiceti lety jste se o dění v Československu dozvídal u protinožců, kde jste tehdy žil. Nemyslel jste si, že už je načase, když ty režimy praskly už skoro ve všech zemích východního bloku, a věděl jste hned, že se budete chtít do vlasti natrvalo navrátit?

Sledovali jsme to v Austrálii všechno velice pozorně, ale zůstávali jsme při tom trochu skeptičtí, protože jsme poměry v domovině až příliš dobře znali. Z českých a slovenských imigrantů měl většinou každý svůj pádný politický důvod, proč zvolil radikální odchod z vlasti. Nepřipadalo v úvahu žádné podávání ponižujících žádostí o milost spojené s vyplňováním dalšího kádrového dotazníku, navíc se zaplacením tzv. náhrady školného v tisícovkách dolarů režimu, který nás z domova doslova vyhnal ven. Většina z nás odcházela s vědomím, že do Prahy se už nikdy nepodívá. Někdo to nesl těžce a pověsil si doma obrázek Hradčan, jiní mávli rukou, protože se nechtěli nechat citově vydírat, a o to pilněji se učili australskou angličtinu. To všechno patřilo k nově nabyté svobodě, které jsme si právem vážili. Já sám jsem patřil k těm druhým.

V jednu chvíli před tím slavným krachem to vypadalo, že komunistický režim se drží už jen v Číně, Albánii, na Kubě a - málo pochopitelně - také v Československu. Tohle bylo pro mnohé z nás varovné. Ale roku 1990 už bylo jasné, že důvod emigrace pominul. Někdo to sbalil a vrátil se hned, někdo se rozhodl vyčkat, co z toho všeho vyleze, ale většina si v Austrálii už zvykla. Tihle krajané se podívali několikrát domů, okoukli, co se zde děje, a celkem s chutí se vraceli zpět. Mně samotného tehdy odvála moje dobrodružná povaha na tři další roky do Kalifornie. Vždycky jsem si přál poznat Američany a Spojené státy trochu zevnitř a to se vám nepovede jako pouhému turistovi. Musíte tam chvíli žít a pracovat. Takže o návratu do Čech jsem začal uvažovat až v roce 1993. Důvod byl prostý: Anglicky se ve svých čtyřiceti letech už nenaučíte tak dobře, abyste mohl dělat poesii a textařinu. Na tohle se tam musíte narodit.

Máme tu svobodu, o kterou během listopadových událostí roku 1989 především šlo? Nesešněrovává nás nynější doba jen trochu jinak, než ta předchozí? A dal byste za pravdu poslanci Václavu Klausovi ml., že se Sněmovna chová jako židovský výbor a tak jako on rozhoduje, že nemocné ženy ještě nepošle, ty půjdou až příštím vlakem, ale jinak prostě dělá, co se mu řekne? Příměr vysvětlil tím, že více než polovina zákonů jsou nařízení Evropské unie, pro něž poslanci jako ovce zdvíhají ruku a v nějaké podobě je posílají dál.

Zpočátku se zdálo, že by to tak mohlo být. Trvalo to přibližně deset let. Jenže po přelomu tisíciletí jsme se dostali díky rafinovaně falešné propagandě do mlýna, v němž začíná základních demokratických svobod krok za krokem ubývat. Vstup do NATO byl v pořádku, Severoatlantický pakt je opravdu dobrou pojistkou částečně vydobyté a částečně darované demokracie. Jenže celé naše referendum a vstup do EU byl podvod evropských neomarxistických fabianistů, kteří již tehdy ovládli vedení a celý byrokratický aparát unie. Ta pod tímto vedením usiluje o likvidaci národních států a jejich dosavadních suverenit, což neodvratně směřuje k omezování demokracie a novému typu diktatury.

Jen v suverénním národním státu je možné udržovat a rozvíjet skutečnou demokracii bez jakýchkoli zamlžujících přívlastků. Oni to dobře vědí, a ukrajují nám demokratické svobody jednu po druhé tzv. salámovou metodou v naději, že si na to snad zvykneme. Mimochodem, tohle je pravá tvář už sto let staré revoluční metody fabianismu, která se sice naoko zřekla marxismu, ale chce dosáhnout stejného cíle evoluční, nebo chcete-li zdržovací či pozvolnou taktikou. Tím cílem není nic menšího než utopicky rovnostářská společnost pod jedinou světovou vládou jejich samozvaných elit. Asi jsem trošku odbočil, ale je nutné vidět současné světové dění v celku.

Václav Klaus junior to vidí zcela realisticky a jeho nová Trikolora ukazuje, jak se dostat z bažiny, v níž jsme uvízli, ven. Ta cesta je proveditelná, protože díky zdravému selskému rozumu národa jsme zatím ještě diktátorským choutkám fabianistické eurobyrokracie úplně nepodlehli. A nejsme sami. Vzdorují Maďaři a Poláci a stejná nálada je bez ohledu na nedávnou masivní manipulaci pod záminkou vraždy novináře a jeho partnerky také na Slovensku. Připočteme-li snahy Rakušanů, Italů a také španělských Katalánců zbavit se alespoň části unijního diktátu a připočteme-li rozhodnutí Britů z unie raději vystoupit, není nás v celém tom budoucím rádoby superstátu zase až tak málo. Sama myšlenka unie by nebyla až tak špatná, kdyby se unie držela původního cíle, pro který byla založena. Hospodářské spolupráce za účelem prosperity a blahobytu suverénních demokratických evropských národů. Zakopaný pes je v tom, že vedení unie ovládli z popela vstalí noví revolucionáři.

Když jsme u té svobody, velkým tématem jsou média a jejich nezávislost. Je ohrožení nezávislosti České televize ohrožením demokracie, jak se od jejich zastánců často ozývá? Může mít ještě někdo iluze o nestrannosti a objektivitě ČT, když ve svém hlavním zpravodajském pořadu Události reportér mluví o Andreji Babišovi jako o bývalém premiérovi a moderátorka tuto třikrát vyřčenou lež přejde bez mrknutí oka?

Byla by to pravda, kdyby ČT byla opravdu nezávislá. Jenže ona není. Ve skutečnosti je hlásnou troubou jednoho jediného „správného“ názoru posvěceného Evropskou komisí. Není žádným tajemstvím, že Evropská komise svolila k vybírání povinného tzv. koncesionářského poplatku, což je mimochodem ve světě velmi neobvyklý institut, ovšem svolila pod podmínkou, že ČT bude propagovat politiku Evropské unie. O té politice ale rozhoduje právě tato nikým nevolená, nýbrž aparátem najmenovaná Evropská komise. A kroužek se nám uzavírá.

Zařazením předtočené reportáže - byl tam titulek „živě“, pokud se nemýlím - se celá slavná ČT až neuvěřitelně provařila. A neméně slavný orgán, který má vyváženost ČT hlídat, si klidně hraje na mrtvého brouka. Jenom to dokazuje všechno, co jsem řekl před chvilkou.

Považujete v souvislosti s koupí televize Nova skupinou PPF Petra Kellnera za oprávněné varování, které se nyní opakovaně objevuje, že média se u nás dostávají do područí českých miliardářů, kteří skrze ně chtějí ovlivňovat voliče?

Já si nikdy nebudu nalhávat, že k nějakému ovlivňování nemůže dojít. Může, a ve světě se to už mnohokrát stalo. Ale někdy také nestalo. Záleží to na tom, jestli jako majitel zaměstnám eticky vybavené profesionály, kteří budou ctít ta nejlepší pravidla profese, anebo velkohubé propagandisty, kteří se za jidášský peníz neštítí ničeho.

Kupodivu si myslím, že máme docela slušnou naději, že budeme mít konečně jednu opravdu objektivní a vyváženou velkou televizi. Také proto je kolem toho mezi „veřejnoprávníky“ najednou tolik povyku. Uvidíme, naděje umírá poslední. Rád se nechám překvapit.

O co v panující atmosféře při letošních oslavách 17. listopadu půjde, o připomenutí tehdejších událostí, nebo spíše o jejich využití těmi, co v posledních letech prohrávají volby, k útokům na úspěšnější politické rivaly? Může dojít k nějakému opětovnému společenskému vzepětí, a kdo by mohli být ti, kdo by byli schopni veřejnost nejvíce oslovit?

Připomenout bychom si měli především vraždu Jana Opletala a všechny ostatní oběti zvůle nacistů, kteří se rozhodli zdecimovat a zlikvidovat naši inteligenci, zejména její část s židovskými kořeny, a celé naše vysoké školství. To je pravé poslání tohoto data. Neměli bychom zapomenout, že tehdy se němečtí národní socialisté také oháněli budováním nové sjednocené Evropy, která měla vyústit v nový světový řád, který měl být podřízen jediné vládnoucí elitě. Tohle všechno už zde jednou bylo a stálo to životy desítek milionů nevinných. Nebuďme slepí a učme se z historie.

Z tohoto hlediska je v mých očích oslava pádu komunistického režimu méně podstatná věc. K tomu mohlo, a podle mého názoru mělo, dojít už o pár týdnů dříve. Račme si přiznat, že jsme byli ze všech sovětských satelitů téměř poslední. Nechme 17. listopadu jeho původní význam, a já jen doufám, že hlavy našeho státu to budou brát podobně jako já. Nakonec také z tohoto důvodu jsme si je demokraticky zvolili.

Na 16. listopadu se chystá demonstrace Milionu chvilek pro demokracii. Aktivisté zveřejnili na sociálních sítích videoklip Pýcha předchází pád s účastí mnoha celebrit. Co o něm soudíte jako hudebník a skladatel a jak hodnotíte výzvy z textu „Chcem, aby Zeman osdstoupil a Babiš podal demisi, buďte rádi, že to neřešíme jako kdysi“ nebo „Měli by nám sloužit, ale kradou, dobře uměj jenom lhát. Rychle s nima tam, kde už na ně čeká Ráth“?

Jako muzikant a textař vám mohu říci jediné. Ten text je těžkopádně upachtěný. Tohle nemá s textařinou, která za něco stojí, vůbec nic společného. Víte, jak říkával Jiří Voskovec, dobrý text musí být „napadnutý“. Okamžitý nápad, někdo tomu říká náhlé políbení múzy, a pak je to hotovo za docela malou chvilku. A je to chytré, vtipné a básnicky na úrovni.

S tímhle textařským paskvilem se zřejmě mořil nějaký najatý reklamák, či kdo. Dobrý text se prostě nedá udělat na jakoukoli objednávku, tím méně na politickou. To musí člověk cítit v sobě a vyhodit to na papír dejme tomu za několik málo hodin. Zmínil jsem se o Jiřím Voskovci, tak si vezměte třeba tohle, jmenuje se to Pochod plebejců. Napsal to samozřejmě dohromady s Janem Werichem v době, kdy jim to oběma dohromady náramně šlo. Cituji to zpaměti, jak si to pamatuju z gramofonové desky od svých asi sedmi let.

Více nežli sláva
Víc než polní tráva
Je občanská svoboda

Nikdy se nezdaří
Zavřít ji v žaláři
Svoboda se nepoddá

Ta spoutat se nedá
Vždycky bourat se dá – hlavou
Pouta zrezatí
Staré železo na nás neplatí.

No řekněte, nemělo by se to hrát náhodou znovu i dnes? Tohle je ten správně „napadnutej“ text. A takový text přežije někdy i řadu generací. Protože je pravdivý, inteligentní a jeho poselství stále platí.

A ještě jedna věc. Naprosto mě udivila účast Ondřeje Havelky v tom klipu. S výjimkou Basikové jsou ti ostatní více méně nuly. Jsou možná dvě vysvětlení. Buďto jsem se v názoru na něj dlouhá léta pletl, anebo ho nějakým trikem museli podvést. A napadlo mě i třetí. Nebo že by nakonec zvítězily ony všemocné Sorosovy peníze?

Ptal se Jiří Hroník, PL, 11.11.2019



zpět na článek