Petr Hampl: Poslední vlny diskuzí o obtěžování a zneužívání ukázaly vyostřeně něco, co existuje od nepaměti. Právo je pohlavně neutrální, ale sexualita není souměrná. Když dospělý muž zneužije 15letou dívku, patří do vězení. Když dospělá žena zaučí 15letého chlapce, měla by spíš dostat kytici a bonboniéru. A takových situací je celá řada. Jak skloubit právo a biologii?

Daniela Kovářová: Právo by hlavně nemělo do biologie zasahovat. Je příliš silovým nástrojem a mělo by se používat uvážlivě a jen v případech, kdy selžou všechny ostatní cesty. Aby bylo právo užitečné, má hovořit jasně a srozumitelně a má jasně stanovit, jaké jednání je protiprávní, a proto trestné.

Nejhorší spory se pak vedou o výklad. O znásilnění žádný rozumný člověk nepochybuje. Dnešní trestní zákoník obsahuje řadu ustanovení (skutkových podstat), podle nichž lze odsoudit násilníka, který zneužije bezbrannosti, strachu, podřízenosti, opilosti či bezvědomí. Nepotřebujeme nové zákony, tím spíš nepotřebujeme nové právo po každé mediálně prezentované aféře. Soudní praxe si se životem vždycky poradí. Vše ostatní je jen politikum.

Jinou oblastí jsou trendy posilované hnutím MeToo a Istanbulskou úmluvou; podle nich je třeba trestat a vychovávat muže a postavit mimo zákon verbální sexuální jednání a gesta. Tyto trendy spolu s omezováním svobody slova a jedinou přípustnou verzí reality opomíjejí kontext. Muži a ženy mají odlišné zbraně, a kdo se diví, že je v životě používají, ten o něm nic neví nebo nechce vědět.

Petr Hampl: Před trendem rozšiřování definice nezákonného tak, že bude zahrnovat i běžnou komunikaci s erotickým podtextem, před tím varujete už delší dobu. A varují i jiní. Přesto vidíme, že trend tím směrem jde. A že se dokonce zrychluje. Je možné jej ještě zastavit či zvrátit? Co rozhodne o tom, kterým směrem vývoj půjde?

Daniela Kovářová: Vždycky je třeba bojovat. Krásná literatura (Pán Prstenů nebo Harry Potter) i historie nás učí, že se člověk nemá předem vzdávat, že má cenu za své cíle položit i život. I jedinec může ovlivnit budoucnost, zejména je-li takových jedinců více. O budoucnosti rozhodujeme každý den a každý z nás, minimálně o té své.

Ještě dodám, že vidím jako nebezpečný trend volání po naprosté transparentnosti a otevřenosti. V mnoha případech je tajemno, tajemství, nevyřčené a naznačené nedílnou součástí atmosféry a efektu, což platí v obchodních, partnerských i politických vztazích. Všechno se prostě nedá hned zveřejňovat a odkrývat. Absolutní otevřenost a upřímnost naopak každý vztah zabije. A já nechci, aby se tajemství, erotično a záhadno ztratilo ze života.

Petr Hampl: Znávali jsme to tak, že to jsou spíše mladí lidé, kdo se chtějí chovat spontánně a odmítají se nechat sešněrovat. Také bychom mohli logicky čekat, že biologické pudy budou faktorem, který přispěje k bourání nejrůznějších omezení – morálních, společenských, náboženských atd. Dnes jsme ale v pozoruhodné situaci, kdy právě v mladé generaci je nejvíce příznivců politicky korektního puritánství. Jako by sexuální puzení přestávalo fungovat. Čím je to podle vás způsobeno?

Daniela Kovářová: Nechci se uchylovat k frázím, že časy se mění a lidé s nimi, protože individuálně zajisté existují velké rozdíly. Nicméně po rodičovské generaci květinových dětí a naší generaci neskrývaného porna a videokazet na víkend je současná mladá generace zdrženlivá a část svých sil věnuje ochraně planety namísto erotiky. Módní vlny jsou jako sinusoidy a ty nové nejspíš reagují odlišným znaménkem na ty předchozí. Věřím, že i tato vlna odezní a lidstvo se vrátí k biologické přirozenosti. Také si myslím, že korektní puritánství je typické pro obyvatele větších měst, zatímco na venkově a v menších městech jsou změny opožděné a slabší.

Petr Hampl: Souhlasíte s tím, že generace, které se u nás říká Husákovy děti a v Americe generace X, žila v nejsvobodnější době, co se týče vztahů? Tradičně náboženská omezení byla už tak slabá, že si v podstatě každý mohl zařídit život podle svého. Zároveň ale ještě neexistovala omezení daná politickou korektností neomarxismem či tím, čemu se dnes říká woke. Není vlastně svobodný život něčím výjimečným?

Daniela Kovářová: Svobodu lze chápat různými pohledy. Odlišuji svobodu právní od svobody individuální. Práva za posledních 30 let násobně přibylo, ale pro odpověď na vaši otázku je podstatnější svoboda individuální.

Zda se mi, že dnes jsme mnozí spoutáni omezeními vlastní hlavy. Politická korektnost není zákon ani společenský úzus, je možno jí vzdorovat, mluvit pravdu a stát si za svým podobně jako kdysi.

Vnímám společenské tlaky i obavy. Jsem však přesvědčena, že je třeba se nebát a postavit se jim.

Petr Hampl: Vykašlat se na politickou korektnost je snadné pro lidi z naší generace, kteří už mají vyřešené bydlení a v zásadě zajištěný život. Pro mladší to ale může být velice obtížné, protože mohou být snadno odříznuti od možnosti sehnat slušnou práci, zaplatit bydlení, od možnosti publikovat, mládenci od možnosti chodit s dívkou z vyšší společenské vrstvy…

V jedné z předchozích odpovědí jste zmínila, že současný trend ztráty svobody, oslabení maskulinity a politické korektnosti se týká převážně intelektuálských a administrativních vrstev. Je tedy řešením schovat se mezi řemeslníky, případně se odstěhovat na venkov? Co byste vlastně doporučila dnešním mladým lidem? Jak vést šťastný život v tak složité době?

Daniela Kovářová: To je zajímavé konstatování. Myslela jsem si, že žít ve lži a úzkostlivě si dávat pozor na to, co člověk vypouští z úst, je věcí doby minulé, k níž bych se nerada vracela. Proto mě udivuje, že by se k takovým způsobům uchylovali mladí lidé. Naopak mám pocit, že mladá generace je odvážnější a sebevědomější, než jsme byli my. Není tak úzkostlivá a jde si přímo za svými sny a cíli. Jinak trend ústupu z měst na venkov jasně sleduji kolem sebe – městští lidé odcházejí za klidem a za přírodou, proti němu však také vidím i opačný trend odchodu lidí z vesnic do měst, kterýžto je možno sledovat po celou historii. Lidé z vesnic odcházejí do měst za pohodlím, za prací, za příležitostmi. Je to zvláštní proudění – potvrzuje, že člověk neustále usiluje o to, co nemá.

Víte, žádnému mladému nemohu a nechci nic radit ani doporučovat. Každý si hledá svou cestu sám, každý z nás má jinou, baží po něčem jiném, má jiné potřeby a emoce. Tak je to v pořádku. Nikdy jiný nemá právo ani kompetenci mluvit druhým do toho, jak mají žít a co je má činit šťastným. Já mohu nabídnout jen vlastní zkušenost, kterou jsem získala za tři desetiletí od více než 6000 klientů své advokátní praxe. Své doporučení jsem napsala do knihy, která se nyní připravuje a vyjde na podzim. Bude se jmenovat Vztahy – osm osudových omylů. Mé doporučení zní takto: poznej sám sebe a zjisti, co tě činí šťastným. A to si pak dopřej.

Petr Hampl: Rozumím tomu, že nechcete nikomu plánovat život. Že každý si musí svou cestu najít sám. Ale přece jen se pokusím Vás přitlačit k názoru, aspoň na obecné rovině.

Opakovaně jste varovala před tím, že přehnaný boj proti pohlavnímu obtěžování a proti maskulinitě obecně může vést k tomu, že pro mnoho žen nebudou partneři. Nebudou muži, kteří by o ně usilovali, sváděli je, snažili se je získat, nabízeli jim vztah.

Daniela Kovářová: To není jen teorie. Ono se to opravdu děje, a zvláště silně to dopadá na vysokoškolačky. Mají několik možností, jak situaci řešit.

- Snížit nároky na muže (a jít třeba až tak daleko, že budou muže živit)
- Vdát se za cizince (a protože v jiných zemích západního civilizačního okruhu je situace podobná, nabízejí se hlavně Afričané a muslimové)
- Počínat si na „sňatkovém trhu“ velmi agresivně.
- Zvolit osamělost, případně lesbický vztah.

Jak to vidíte z pohledu rozvodové advokátky, která viděla i mnoho smutných konců zdánlivě úžasných vztahů?

Daniela Kovářová: Jistě lze přijmout tezi, že ženy to dnes při seznamování mají těžké. Současná situace totiž potvrzuje pravdivost následující teze:

Silní muži tvoří dobré časy.
Dobré časy tvoří slabé muže.
Slabí muži tvoří špatné časy.
Špatné časy tvoří silné muže…

My dnes jsme zcela jistě v dobrých časech, protože nikdo neumírá hlady, nejsou války a lidé se mají nejlépe v historii, což platí pro kterékoliv místo na světě. A tak máme slabé muže a (kupodivu) silné ženy, které dnes mohou vše, včetně toho, že si muže sami vybírají a oslovují, a to nezakrytě a otevřeně. Jenomže síly nejsou vyrovnané, a tak se dnes nebojím o ženy (koneckonců ty nejchytřejší stále používají ženských, nikoliv mužských zbraní). Dnes je třeba se naopak bát o muže, což potvrzují i terapeuti. Nikdy v minulosti netrpěli muži tolika duševními nemocemi jako dnes, nikdy dřív se tak často nepokoušeli o sebevraždu. Zdá se, že jejich svět skončil. Muži dnes prožívají krizi identity, neznají své místo na zemi, přišli o svou úlohu – o úlohu lovce, bojovníka, ochránce rodinného trhu, ředitele zeměkoule, vrchního velitele armád. Všechny tyto role postupně přebírají ženy, ba dokonce už nastává doba, kdy muže nepotřebují ani k vlastnímu oplodnění.

Petr Hampl: Mělo by se v tom něco podniknout? Třeba čínská vláda podporuje programy zaměřené na zvýšení maskulinity tamních mužů.

Daniela Kovářová: Otázka zní jinak: má se o výchovu chlapců či dětí vůbec starat stát? Anebo je to věcí rodiny? O tom by se měla vést společenská debata. Nevede se, a tak si stát dělá, co ho napadne, a krok za krokem ji přebírá do svých rukou.

Jenomže rodiče ovlivňují životy svých dětí mnohem zásadněji, maximálně ve věku do čtyř do pěti let. A v tom stát a právo udělají jen málo.

Petr Hampl: Pojďme ale k ženám. U nich vidíme dvě tendence, zjevně směřující proti sobě. O obou jste už opakovaně mluvila.

Na jedné straně sněhové vločky, které se hroutí a mají dlouhodobá traumata i třeba jenom z toho, že se dozvědí nějakou informaci o mužské sexualitě, zahlédnou část mužského těla atd.

Na druhé straně nikoliv mužatky, ale ženské obdoby macho-mužů. Když například v izraelské armádě, po změně zákona v roce 2000, začala vznikat první ženská komanda, sociologové zjistili, že příslušnice těchto komand si osvojily mužské drsňácké zvyky jako velmi vulgární mluvu, predátorskou sexualitu, poněkud přezíravý vztah k hygieně apod.

Vstupujeme tedy do éry, kdy budu existovat dva typy žen nahrazující dřívější muže a ženy, a noví změkčilí muži (nově se tomu říká „alternativní maskulinita“) budou někde na okraji?

Daniela Kovářová: Ty dvě tendence vidím taky, ale nejspíš existuje žen celá řada, podobně jako mužů. Vidím mezi nimi rozevírající se nůžky, podobně jako u dvou skupin městských dětí – tu jednu rodiče ženou do kroužků a nutí ji k vysokému nasazení a výkonu, ta druhá lelkuje a přibývá u počítačů.

Ale zpět k vaší otázce – izraelští sociologové jen potvrzují moje celoživotní poznatky: pokud se má žena vyrovnat mužům, pak si osvojí jejich zbraně a její ženství nebude podstatné. Ženy v týmech a kolektivech přinášejí odlišný přístup právě díky svému ženství. Inkluze a kvóty nutící ženy přestat být ženami jsou jen formálním splněním parametru, pravý efekt však nepřinesou.

Ještě dodám, že dnešní doba dovoluje všem typům lidí najít si své místo na tomto světě, podobně jako dnes (poprvé v lidské historii) můžete na sobě i na své hlavě a na svých nehtech či obličeji nosit cokoliv, co se vám líbí. Tomu se dnes říká svoboda a já jsem tomu ráda. Řekneme-li ovšem A, musíme s tím říci i B. Mám-li svobodu chovat a nosit cokoliv, pak musím přijmout odpovědnost za své rozhodnutí, tedy musím se smířit s tím, jak na mě bude okolí reagovat. Pokud si vezmi svůdné oblečení, budou mi muži koukat do výstřihu. Pokud si potetuji obličej, budou si prohlížet mé tetování. Obleču-li si něco podivného, budou se lidé odvracet a vrtět hlavou. Tuhle fyzikálně-sociální zásadu akce a reakce mnozí lidé nechápou a naivně očekávají, že ostatní se budou chovat v každém okamžiku neutrálně. Ale tak to není. Lidé jsou společenští a reagují na své okolí.

Ptal se Petr Hampl, 24.8.2021

PetrHampl.com