Neviditelný pes

ROZHOVOR: Pavel Jansa. S kartami, co dostal do vínku, umí.

26.5.2023

Pavel Jansa se narodil uprostřed války - v den atentátu na Heydricha (27. 5. 1942) v okresním městě Prostějově rodičům, kteří předtím žili ve vícejazyčné Bratislavě v prostředí umělecké avantgardy okolo „Školy umeleckých remesiel“, přezývané „prešpurský Bauhaus“. Byl to jakýsi kříženec mezi akademií a uměleckou střední školou, kde považovali za řemeslo i design, keramiku, grafiku, malbu, fotografii a film, na což lze vázat jména jako Vydra, Fulla, Galanda, Funke, Rossmann, Plicka, Malý a Tröster.

Po vzniku klerofašistického Štátu (1939) přišli jeho rodiče o existenci a byli přinuceni Slovensko opustit (“Česi von“, „Čecha do mecha a mech do Dunaja“). Uchýlili se k otcovým rodičům. Dědeček Josef Jansa, ve Vídni vyučený řezník a uzenář, si vzal roku 1909 dceru prostějovského hostinského Petržely a v Prostějově provozoval svůj krám až do smrti.

Otec Pavla Jansy se vypracoval v novém prostředí brzy, ale po Únoru byl opět existenčně zlikvidován - kvůli původu, názorům a proto, že v napojení na Londýn distribuoval za války peníze a potravinové lístky z Baťovy turecké filiálky rodinám vězněných a rodinám zahraničních vojáků. Jeden prostějovský představitel nových pořádků mu řekl na rovinu: „Pudeš dělat šróbky a ten tvůj fagan pude jednó taky dělat šróbky!“

Odpovídající místo získal jen díky rodinným kontaktům na Slovensku, kam dojížděl až do roku 1956, kdy se - v uvolňujících se poměrech - teprve směl vrátit domů k rodině. S ohledem na neblahou zkušenost z roku 1939 takticky uhnul před možností úplného odstěhování rodiny na Slovensko; ale „tvrdá pěst předvoje dělnické třídy“ naň dopadla: po vstupu vojsk (1968). Jenom štěstí, že měl již před důchodem.

V Prostějově chodil Pavel do základní školy a maturoval na gymnáziu, tehdy jedenáctiletce. Od první třídy po maturitu měl vynikající prospěch a zajímal se o studium režie a filmové scenáristiky. Četl příslušnou literaturu, s ohledem na pošramocený kádrový profil mu ale doporučili, aby volbu vysoké školy ještě zvážil; a když mu sny rozmlouvali snad všichni známí i v Praze, na FAMU se nepřihlásil. I proto, že drtivá většina jeho příbuzných žila v USA, se pak Pavel rozhodl, že vystuduje to, s čím se uplatní všude na světě; a v Brně naštěstí existovali lidé, kteří mu slíbili pomoc u případného odvolacího řízení na lékařské fakultě. Ale odvolání nebylo třeba, uspěl napoprvé. I když mu bylo „milostivě“ dovoleno studovat jen stomatologický směr, o který neměli zájem „rádoby rovnější“ a kádrově čistí. A tak… Veškerým Pavlovým odvoláním a prosbám se fakultní činitelé pouze shovívavě usmívali. „Ještě jste přece nic nedokázal.“ A když prý bude mít výtečný prospěch, zváží se po druháku jeho přestup na všeobecný směr. To byla naděje, ale když Pavel ukončil dotyčný ročník s jedničkami, odbyl ho nový děkan slovy: „Buď rád, že vůbec študuješ!“ Což Pavla Jansu definitivně přimělo k tomu, že začal pracovat na scénáři své emigrace do USA.

Upozornil na sebe ovšem špičkovými výkony u zkoušek a vrhl se na výzkum. Denně pracoval na experimentální patologii, velmi brzy publikoval výsledky. A úsilí vyniknout ve výzkumu nebylo přitom motivováno jen vidinou uplatnění za oceánem… Prostě poznal, že je veškerá medicínská rutina nudná. Jako všechny rutiny. A tak hledal oblast, kde by uplatnil fantazii, kombinatoriku a svou formulační dovednost. Hned po promoci (1964) vyhrál - jako jediný absolvent - výběrové řízení na místo ve zrovna založeném Výzkumném ústavu pediatrickém v Brně, který vedl triumvirát zvučných jmen. Akademik Teyschl, profesor Brunecký a docent Bílek. Ještě musel Pavel absolvovat povinnou vojenskou službu a necelé tři roky po promoci předložil disertaci. Po obhájení získal titul CSc., což je zhruba dnešní PhD.

Jak si uvědomil teprve později, jeho vývoj a zájmy ovlivnilo asi pět faktorů. Prvním se stal nestresující charakter jeho rodiny. Otec byl nebývale sečtělý vyšší úředník a disponovali obrovskou knihovnou. Tatínek měl i výtvarné a technické nadání a uměl cizí jazyky. A maminka? Ta pocházela z pověstné Strážnice a co absolventka školy uměleckých řemesel mj. zvládala textilní design a módní návrhy. Co víc?

Pavlovým strýcem byl ing. Jaromír Kordule, zbrojařský expert, konstruktér a vynálezce, který se stal jako sedmatřicetiletý jedním z ředitelů Škodovky v Plzni; ale roku 1948 byl vyhozen coby buržoazní element. Díky všeobecnému zbrojení té doby ho ale na milost a pověřili, aby řídil podniky v Trenčíně a Dubnici. Od roku 1960 byl profesor vojenské techniky v Brně, a jako „hostující profesor“ působil na vojenské akademii v Káhiře.

Druhý Pavlův strýc prof. František Malý byl - pro změnu - akademický malíř, textilní výtvarník a scénograf. Mají ho za původce slovenského surrealismu a po vyhnání z Bratislavy (1939) působil v Brně.

Tím druhým faktorem ovlivnivším Pavlův vývoj se stala ona americká část rodiny. S výjimkou dvou už zmíněných strýců a jejich manželek se totiž ostatní za „Velkou louži“ vystěhovali. Již v letech 1890-1900 tak učinili prastrýcové a pratety a po roce 1920 tři strýčkové. Ve Státech tak dodnes žije značné množství jejich potomků a ne že by se neotiskli. Teta Mary provozovala vyhlášený hostinec La Grange Park Inn na kraji Chicaga. Strýc Joža se skamarádil s Henry Fordem a strýc Franta vyjednal s muži Al Capona volbu Antonína Čermáka starostou Chicaga.

Do třetice se na Pavlovi podepsala tři místa, mezi nimiž pendloval. Především Prostějov. Bydlili tam s Pavlem v domě rodiče, ale i prarodiče a ještě jedna prababička. Pavel odmaturoval a čekalo jej Brno; i tam žily tety a oba neemigrovavší strýcové. Dostudoval a postupoval svižně: docent 1975 v Brně, DrSc. roku 1979 v Praze i profesor (taktéž Praha 1983). Stal se tak nejmladším kandidátem i doktorem lékařských věd v republice a patřil k nejmladším docentům a profesorům na lékařských fakultách. Co víc, při převzetí doktorátu věd i profesury zažil ovace vestoje. Pavel Jansa získal i Cenu České lékařské společnosti a stal se členem prestižní Newyorské akademii věd. A to zní jako fajnová pohádka, pěkně prosím, ale kde je nějaká práce? Nu, nezahálel. V Brně mu „patřil“ Výzkumný ústav pediatrický i fakultní 1. patologickoanatomický ústav. V Olomouci pak Ústav patologie lékařské fakulty. Pavel zkoumal obranné buněčné reakce, problematiku makrofágů a zánětů i hojení. Nádorovou a transplantační imunitu. Byl opakovaně oceňován i jako dobrý pedagog a vědecký školitel, který dovedl řadu spolupracovníků k vědeckým hodnostem. Dodnes se pak hrdě hlásí jako žák profesora MUDr. Jaroslava Švejdy, DrSc., renomovaného vědce a velkorysé, renesanční osobnosti.

Aby měl Pavel podmínky k práci, pragmaticky vstoupil do Strany, tak jako mnozí. Jedna vele-zasloužilá soudružka docentka o něm pak ale veřejně prohlašovala, že „není komunista srdcem“ a šéf univerzitní kádrovky mu do očí vmetl: „Nad tebou bude velký kádrový otazník viset až nadosmrti.“

Pavla však nemilovali ti, které až později vynesl do vysokých funkcí převrat a čas, který zase jednou trhl oponou.

Vlastní rozhovor

Nepochybuji, že za někdejší členství ve Straně by tě nikdy nenapadlo se omlouvat.

Ne. V životě je vždycky „něco za něco“ a mým vzorem nikdy nebyli ani sebevrazi, ani idioti. Ani v požehnaném věku se nepřestávám divit, jak Češi urputně rádi loví bobříka morálky. Tato „morální čistota“ je ořešákový klacek, kterým mlátí NEnadaní a NEúspěšní po hlavách všechny, kteří si dovolili vyčouhnout. Vyčnívat. Michelangelo vyzdobil na žádost papeže Sixtinskou kapli. A ta stojí kousek od místa, kde dal Svatý Otec upálit Giordana Bruna. Michelangelo mohl práci odmítnout, ale makal pod stropem kaple jako divoch, takže je co obdivovat, když tam přijedeš. Ctíme umělce, ale o dotyčném papeži ví už málokdo.

Jak jsi vůbec prožil Listopad?

Byl jsem v Olomouci pouhým přivandrovalcem a dovolil si, být úspěšný. To se neodpouští. A tak na mě noví majitelé klíčů - zakomplexovaní hošani nabušení testosteronem asi jako víla Amálka - zahájili hon za tradičního mlčení předposrané většiny společnosti. Ten hon trval čtyři roky a obnášel drastické snížení platu. Zákaz vyučování, protože si z protektorátní němčiny nejspíš pamatovali pojem Berufsverbot. Zrušení nadúvazku ve fakultní nemocnici. Zmaření nadúvazku v jiné nemocnici. Trvalé odpojení telefonu. A odmítnutí šance k obšírnému publikování ve sborníku. Jo, a zákaz účasti na mezinárodním kongresu. Taky vyhazov z redakčních rad i vědeckých orgánů a komisí. Nevtahujme do vzpomínání, prosím, mou choť, ale označili ji (smích) za „bezpartijní bolševičku“. Zrovna tak bylo ignorováno její - vědeckou radou odsouhlasené - jmenování docentkou. „Jansovou vyrazím raz-dva,“ řekl kdosi. „Nemá české občanství.“ A vyhazovem ze studia na lékařské fakultě bylo vyhrožováno i mému staršímu synovi.

A ten mladší?

Studoval práva, zastával funkci prezidenta Unie studentů a jeden z „dobrodinců“ ho obvinil ze zmaření svého závratného vzestupu. Ano, absurdní nesmysl, ale blázny živí Bůh a jeden „dobrý rodák“ se (za protihodnotu) pokusil o to, aby jiný dobrý rodák odstřelil zatímního jedničkáře těsně před promocí. Jak to říká Kmotr? Zalehli jsme na matrace. A pravda vítězí, ale (a to prý říkával s oblibou Jan Masaryk) dá to fušku. No, kluk odpromoval. Nevede si špatně.

Obávám se, že se do komplexu situace vžívám jen chabě. „Byl to běs“, ale přežil jsi.

Ano. A ještě jsem si dovolil publikovat víc vědeckých prací, než zbytek ústavu dohromady. Ale šli dál. Jinudy. Prosadili „reorganizaci pracoviště“ a roku 1994 mi zrušili místo. „Právně je to úplně čistý,“ ujistil mě jeden z lokálních veleduchů.

Hm. Asi měli v Olomouci zrovna přebytek profesorů, doktorů věd a členů Newyorské akademie?

To mi bereš z úst. Já jsem to řekl. A víš, co jsem udělal? - Střihl jsem si konkurz na místo profesora na fakultě tělesné kultury téže univerzity a sklidil - zase jednou - standing ovation.

Vyšlo to, Pavle?

Vyhrál jsem všemi hlasy, i když se „komické duo“ mých „dobrodinců“ v temném zákulisí u tamějšího děkana činilo víc než dva otroci lampy. No, a nakonec jsem si stejně vybral něco ještě lepšího. Nezávislost. Využil jsem každé příležitosti sbírat zkušenosti v USA, Spojeném království, Rakousku a Německu a deset let pracoval doma i venku jako odborný poradce a manažer výzkumných, marketingových a edičních projektů. Jak ve vlastní agentuře (InterConsult), tak v českých a zahraničních společnostech.

Prý tě to - i při tom vytížení - ale pudilo psát.

Ano. Konečně jsem mohl odreagovat letitý hlad po fabulaci. Nezapomínej, že jsem se kdysi dávno předtím naivně cítil povolán psát scénáře. Možná zprvu naivně, ale teď jsem se pustil do psaní příběhů. Napřed povídek. A pak románů. Nabídku k návratu na olomouckou univerzitu jsem opakovaně odmítl a místní učenec řekl: „Jansa už jen paběrkuje.“

Pobavil mě (zrovna jsem asi šel z banky) a říkají to Američané, že se „vyplatí se trochu starat o peníze“. Aby ne. Snad se člověk nemá chlubit pozemskými statky, ale nemohl jsem si stěžovat. A zatímco moji nenávistníci (jak praví Písmo) přebývají v panelácích (nic proti nim), naše rodina vlastní aktuálně nemovitostí docela požehnaně. Třeba v Olomouci čtyři rodinné domy se zahradami - v celkem atraktivních lokalitách. A pár bytů, také v Praze, a k tomu ordinace a nebytové prostory, garáže atp.

Více toho ale asi bude mít bývalý ministr zdravotnictví pan Arenberger, o kterém jsem svého času napsal veselou povídku. Tady ta fikce je: https://neviditelnypes.lidovky.cz/zabava/povidka-na-den-petrem-arenbergerem-ministrem-zdravotnictvi.A210512_151838_p_zabava_wag. Ale pominul jsem tam vozový park onoho sympatického mi gentlemana. Ten možná nemáš.

Ani ne (úsměv). Ale onehdy vnuk počítal a povídá: „Dědo, od plyšáku jsme pořídili sedmnáct vozítek. I off roady - dva BMW X5, Peugeot 5008 a Jeep Grand Cherokee. Ford Mustang, sporťák Audi TT, Mazdu 626, Peugeot 406, Ford Mondeo, Renault Mégane...“ Asi je to pravda; ale já ty káry zase tak moc neprožívám.

A co čopry či motorky?

Něco by se našlo. Určitě tři Harleye Davidsony a jedna Honda 750. Ty toho budeš mít víc.

Možná, ostatně ve snech jsem vyhrál i tajný závod: https://www.krajskelisty.cz/plzensky-kraj/25456-jak-jsem-jel-tajny-zavod-miliardaru-diamond-race-s-petrem-kellnerem-glosa-iva-fencla-prorocka-vzpominkova-smutna.htm. Ale silně pochybuji, že by chlap jako ty považoval luxus za vrchol a triumf.

Samozřejmě se nemýlíš. A za vrcholný okamžik nepovažuji žádné skutečné či domnělé úspěchy ze sféry vědy nebo literatury, nýbrž rozloučení, které mi připravily žákyňky na zdrávce v Jaselské. Když se dověděly, že odcházím z Brna, tak po mojí poslední hodině vytvořily na stranách schodiště špalír shora až do přízemí. Zatímco jsem sestupoval a kynul a děkoval, holky mi sborově zpívaly Matuškovu Sbohem, lásko… Chm: o něčem podobném olomoučtí veleduchové ani neslyšeli. A tak vidíš, jak to dopadlo. Oni měli za to, že mě odstavili na vedlejší kolej, a já tam hospodařil po svém a dle všech regulí vybudoval hlavní nádraží. Snad po mně i něco zůstane.

Aby ne. Kousek přečtu: Přes 450 odborných publikací, a to často v angličtině a němčině. 350 statí ve sbornících a pět monografií. Tři obhájené disertační práce, 32 učebnic a skript a opakovaně vydávaná díla Repetitorium speciální patologie, Patologie imunity a Repetitorium orální patologie. Ale i devět ryze populárně-vědeckých publikací a…

A je v tom zahrnuto přes padesát poradenských studií - pro domácí i nadnárodní korporace. Studií většinou zaměřených na výzkum v oblasti imunity, jindy ryze komerčně. Zvládl jsem i projekty tržní strategie a podobně - a kromě toho jsem odbornou literaturu překládal. Předmluvy a doslovy pak ani nepočítám.

A beletrie?

Pětapadesát titulů, z toho třiatřicet původních textů. Dva zdramatizovány a patnáct v druhém vydání. Tři potřetí, to ve výrazném přepracování. Z angličtiny jsem taky přeložil deset dobrodružných knížek pro mládež, které vydal Rio Press, a vydal jsem několik souborů povídek, jistě, ale mnohem víc úsilí jsem věnoval už zmíněným románům. Nejlepším se neodpouští, Tajnosti hříšné světice, Příliš krátké známosti, Hra bez pravidel, Účtování, Ďábelské puzzle, Mizerové, Malér pana Mahlera, Poslední waltz, Malér s modrou krví, Kámošky až za hrob, Mít své dny, Stařec a mord, Akce Muslim, Výchova hochů na Moravě, Záskok za pánaboha, Případ Samorost, Krysy, Přízraky milovníka anekdot, Tenkrát v Olomouci, Dívka, která lhala, Dobrodruh s. r. o. Jako správně ješitný autor se neskromně domnívám, že některé z těch románů se i docela povedly. Německo-českým nakladatelstvím MOBA (Moravská Bastei) jsem byl opakovaně oceněn v každoroční literární soutěži, ačkoli jsem se ani jednou nepřihlásil.

A kritika? Té se bojím.

Mé knihy byly opakovaně recenzovány a vyšlo o nich i několik delších statí. Jedna dívka se na olomoucké filozofii dokonce stala díky tomu bakalářkou.

Tomu věřím a sám jsem se dočetl, že v roce 2013 na „UP v Olomouci“ obhájila disertaci Detektivní cyklus Pavla Jansy jistá slečna Gaja Koláčková. Kromě toho zpracovali také další studenti texty o některých tvých románech. Jak to však začalo s divadlem?

Divadlo, to byl jen takový hřích mládí. Na fakultě jsme se v roce1961 pod vedením kolegy-ochotníka pokusili o Poslední máj Milana Kundery - a šéfům - tehdy slavného - Divadla poezie X jsem se - bůhvíproč - zalíbil tak, že mě zlanařili. Režíroval Radim Vašinka, psal pro ně Milan Uhde, za hvězdy byli Jiří Štědroň, Laďa Frej, Hana Pražanová a Gábina Wilhelmová. Já jsem vystupoval jednu sezónu ve voicebandové montáži z díla Františka Halase A co básník.

A na vojně jsem pro jihlavské Divadlo poezie Signál sestavil a nastudoval pásmo Zhasněte světla, s kterým jsme vyhráli veškerá kola soutěže umělecké tvořivosti.

„To je hezký, ne?“ jak by řekl Vlasta Třešňák. Navíc kreslíš.

Někdy po šedesátce jsem se znovu začal bavit kresbou, které jsem se trochu věnoval jako choré dítko, a zaměřil jsem se na zdánlivě jednoduché portréty, kreslené tužkou. Víš, profesor Süsser, Vídeňák žijící v Brně (a Kokoschkův přítel), mě jako dítě portrétoval a zahlédl přitom u nás mé výtvory. Povídá: „Ukaž! Když chci vědět, co kdo umí, vždycky se mrknu, co dokáže tužkou.“

Ale teprve po letech vzniklo přes šedesát obrázků žijících i nežijících osob a sem tam jsem zkusil koláž a nevážné kompozice. Jedna se zove Kočky a netopýři hodnotí čarodějnice. Ale klidně prozradím, že se u mě má nadšení k talentu v poměru asi tak 10 ku 1.

Co kdybychom teď rozhovor transformovali. Budu vystřelovat strohé otázky a ty můžeš reagovat.

Hm, něco podobného jednou po revoluci udělal Karel Kryl - v jedné knize - a docela se mu to vymstilo. Ale dobrá. Když nebudu muset hodnotit konkrétní lidi, naslouchám.

Tvé politické přesvědčení?

Levicový monarchista.

Oblíbený citát?

Suaviter in modo, fortiter in re. Příjemně ve způsobu, tvrdě ve věci samé. Zásada jezuitů.

Oblíbené hudební skladby?

Moon River - Audrey Hepburnová, Takije dni (Dorogoj dlinnoju) - Ivan Rebroff, My Way

Frank Sinatra, Večer na rejdě - Chor Tureckogo, Green Green Grass Of Home - Tom Jones,

Hallelujah - Leonard Cohen, Jednoho dne se vrátíš - Věra Špinarová.

Věra má nicméně i větší šlágry. Co opery?

Bizet, Mozart, Čajkovskij. Carmen, Don Giovanni, Labutí jezero, Evžen Oněgin.

A operety? Muzikály?

Frimlův Král tuláků, Bernsteinova West Side Story. Tu nedávno nafilmoval i Spielberg.

A má spisovatel i oblíbené spisovatele?

Kundera, Hemingway, Francis Scott Key Fitzgerald (který dopadl v životě zle) a Irwin Shaw.

A básně nic?

Nezval, Villon, Prévert…

Drama?

Dürrenmatt, Čechov, Shakespeare… Woody Allen.

I nějací režiséři?

Fellini, Antonioni, Hitchcock, Wilder, Godard, Coppola, Tarantino, Michalkov, Kusturica, Lelouch. A mnoho dalších.

A herci?

Spíš ti starší. Bogart, Connery, Audrey Hepburn. Mastroianni, Claudia Cardinale, Laurence Olivier, Richard Burton.

A ryze komici?

Taky vícero, ale nejvíc asi Peter Sellers.

Z českých herců nikdo?

Hugo Haas, Oldřich Nový, Jiřina Bohdalová...

Je ti, Pavle, blízká i nějaká fiktivní postava?

Rhett Butler z Gone with the Wind.

Co tví oblíbení malíři?

Rembrandt, Cézanne, Modigliani, Picasso. Z domácích Jakub Schikaneder.

A sochaři?

Michelangelo, Henry Moore.

Sportovci?

Fotbalista Bican a hokejisté Zábrodský a Jágr. Tenista Federer.

A snad i nějaký ten politik, co posunul dějiny?

Stalin, Churchill, de Gaulle, Kennedy.

Co si nejradši dáš k pití?

Suché červené (Merlot, Shiraz) - Chile, Austrálie, Nový Zéland, Jižní Afrika.

Máš oblíbené jídlo?

Tatarský biftek a losos na grilu.

To je všechno fajn, ale ten Stalin? Vždyť byl masový vrah!

Nejsem zakuklený stalinista a dlouho jsem ho viděl jako ty. Můj pohled zkorigoval až ten chlápek, co se narodil ve stejný den jako já a v sobotu 27. 5. se dožije stovky. Dívčina mně blízká mu totiž vedla sekretariát a tak jsem se mohl i na pár věcí zeptat off the record. Třeba i na to, proč nás nechali na pospas v roce 1968. Začal jsem vnímat Weltpolitik a její velké hráče a on mě učil, co je to velmoc a jakou má odpovědnost.

Ale to je proti lidem!

Zde podle Kissingera nejde o to, kdo poslal na smrt víc lidí (i Churchill jich má na triku dost), ale o to, zvážit plusy a minusy bez ideologických brýlí. Ostatně Stalin nebyl komunista, ale car, a marná sláva - k Rusku carové patří...

Ach, to ano, ale nechme toho. Uměl bys shrnout svůj postoj ke světu?

Čti některé ze mých „povídaček“: Akce Muslim (JOTA, 2009, součástí je i moje teorie, kdo a proč zastřelil J. F. Kennedyho), Případ Samorost (MOBA, 2013) a Tenkrát v Olomouci (Monument, 2017). Je to skoro ve všech větších knihovnách, ale než se k tomu dostaneš, přiznám, že považuji za ideál uspořádání veřejných věcí diktaturu.

Ale osvícenou. Za ideální životní styl pro sebe pak volím splendid isolation a můj tradiční přípitek zní: „Ať zhynou naši nepřátelé.“

Hm, to říkával Ivo Tretera. „Žij v skrytu. Epíkuros.“ A tvé krédo?

Hlasováním zedníků ještě nevznikne Michelangelo.

Závěrem bych se tě zeptal, zda jsi jako začínající spisovatel měl za to, že ti to půjde jako vše předtím. Rovnou a snadno.

„To jsi ještě nedělala, to ti půjde.“ Víš, kdo to řekl?

Ne.

Pipi Astrid Lindgrenové. Chci říct, že jsem se musel učit základům řemesla. Naštěstí jsem byl odmalička fanatický čtenář a měl načteno mnoho, mnoho vzorů, které mě podvědomě směrovaly, co a jak napodobovat i zkoušet - a co asi ne. Recept to pochopitelně nebyl a člověk musel tápat a zkoušet po svém. Někdy úspěšně, jindy - a to častěji - s akceptováním limitů svého talentu.

POST SCRIPTUM. Pavel Jansa je od ledna 1967 ženatý a jeho paní Doc. MUDr. Katarína Jansová, CSc. (1944) známa pracovitostí, smyslem pro povinnost a citem pro spravedlnost. Tyto vlastnosti se možná dají částečně svést i na genetické dědictví po otci generálovi, hrdinovi druhé světové války. Ačkoli byla Katarína roku 1989 řádně habilitována jako docentka zubního lékařství, do funkce ji neustavili.

Jansovi mají dva syny. MUDr. Pavel Jansa (*1969) je původně privátní internista, nyní primář interního oddělení dosti luxusní nemocnice v Saúdské Arábii.

Jeho bratr JUDr. Petr Jansa (*1975) je topmanažer nadnárodního koncernu Veolia se sídlem v Paříži, nyní pověřen hned dvěma funkcemi. Je zástupce ředitele právní divize pro Českou a Slovenskou republiku a ředitel a.s. Olterm.

Jansovi mají také dva vnuky Patrika (*2000) a Davida (*2002), dnes už vysokoškoláky. Ten starší se věnuje angličtině a sociálním vědám, mladší právu. Vnučka Sophia Patricia (*2011), tč. v Saúdské Arábii, zvládá současně školu britskou (Cambridge) i českou.



zpět na článek